Válka napříč historií: muži vs. ženská sexualita

Muži se báli "neukojitelné" ženské sexuality a po celou historii se ji snažili držet pod kontrolou. Ženskou touhu považovali za nástroj ďábla a děsili se, že popustí-li jí otěže, přijdou o svou moc. Tvrdí to autor knihy Sex a trest: čtyři tisíce let odsuzování touhy Eric Berkowitz.

Mít ženy pod kontrolou - a hlavně jejich sexualitu. Na tomhle imperativu stála mužská historická mise, říká spisovatel Eric Berkowitz. | foto: Profimedia.cz

Autor začíná na serveru AlterNet.org svůj výlet dějinami hned zkraje, v primitivních společnostech, pro něž byla žena stejně tak nepochopitelná bytost jako přírodní síly. Mohla za to především její schopnost přivádět na svět, v proudu krve, nový život.

Dodejme, že kvůli devíti měsícům, které dělily početí od porodu, se nedělala, až do devíti tisíc let před naším letopočtem, mezi oběma akty souvislost. Pro primitivní komunity se nový člověk prostě jako by zázrakem čas od času objevil v lůně ženy. A to jí dávalo auru nevysvětlitelnosti.

Válka proti menstruaci

Fakt, že jednou měsíčně krvácela právě z míst, odkud dávala život, aniž by byla zraněná, a nikdo nevěděl proč, posiloval opar nevysvětlitelného a tajemného. A co víc, naháněl strach. V paleolitu byl podle autora sex v době menstruace zakázaný. Společnost si tak osvojila první formu sexuální prohibice.

Tím se však jen začala psát historie zděšení nad menstruací, která dělala z žen nečistá a nebezpečná stvoření. Nejdále zašla v křížovém tažení stará hebrejská společnost. Tóra prohlašuje ženy v dotyčném období i vše, čeho se dotknou, za nečisté. "Pokud například muž obcuje se ženou během menstruace a později spí na jiné posteli, stane se ono lože nečistým a musí být zničeno," uvádí Berkowitz.

S příchodem moderní společnosti strach z menstruace nevymizel. Ještě v roce 1878 se magazín British Medical Journal zabýval otázkou, zda se nemůže šunka, sáhne-li na ni menstruující žena, zkazit.

Hlavně jim nedopřát potěšení ze sexu

Existovaly ale ještě horší věci než ženské krvácení. Především sexuální potěšení žen otvíralo dveře celé řadě problémů a bylo třeba držet ho pod přísnou kontrolou "pánů tvorstva". I proto oslavoval slavný židovský mudrc Izák Ben Jehuda obřízku. Bez předkožky je totiž mužův penis citlivější, soulož častěji končí předčasnou ejakulací, takže muž opouští ženu "zahanbenou a zmatenou", tak, jak je to žádoucí.

Řekové shledávali obřízku nechutnou, ani oni ale nechtěli ženám přiznat právo na sex. Vznešený filozof Aristoteles je považoval jen za úložiště mužského spermatu, Sofokles za pole, které je třeba zorat. Jejich klíčovou rolí bylo plodit děti a život trávily v uzavřených místnostech, kde se stýkaly jen s otroky a rodinnými příslušníky.

Ovšem ne příliš často. Trávit mnoho času se ženou bylo pro pověst muže nebezpečné. Muž "pod vlivem ženy" nebyl jen považován za duševně chorého, nepřipouštěl se například jako svědek k soudu. Ženy byly drženy v takové separaci od svých manželů, že musel spatřit světlo světa zákon požadující pravidelný manželský sex, jinak by společnosti scházely legitimní, manželské děti.

"Feministický" var ve starém Římě

Ve starém Řecku se ženská práva na pořad dne nedostala, v Římě ale čas od času ano, byť se samozřejmě týkala jen paní z horních vrstev. Například v roce 195 před naším letopočtem se sváděla bitva o Oppiův zákon z roku 215 před naším letopočtem, který kvůli potřebě úspor ve válečné době omezoval přepych žen, pokud jde o zlato, šperky, šaty či projížďky městem v kočárech.

S koncem války se bohaté obyvatelky začaly domáhat zrušení zákona, a zatímco o věci rozhodovali senátoři, před budovou senátu tábořily po celé dva dny ženy z Říma i přilehlých měst a politiky zesměšňovaly. Jako by tak potvrzovaly obavy urputného zastánce zmíněného zákona Catona staršího, který prohlašoval, že zrušení předpisu rozdrtí a pošlape moc mužů. "Nekontrolovatelné povaze žen by se neměly povolovat otěže", hřímal. "Od okamžiku, kdy vám budou rovny, se stanou vašimi vládkyněmi."

Ani jeho zapálené apely však zákon neochránily a bohaté římské ženy si připsaly jedno malé vítězství.

Nechvalně proslulý proces s "čarodějkami" ze Salemu: Martha Coreyová byla jednou z nich.

Speciální kontrole byly vystavené vestálky, kněžky bohyně Vesty, jejichž povinností bylo uchovat si panenství, protože pokud by si se sexem zadaly, přineslo by to Římu mor, porážky ve válkách a vůbec nemilost bohů. Pokud čelil Řím těžkostem bez jasné příčiny, byly vestálky obviněny z toho, že za to mohou, protože přišly o panenství. Trestem bylo upálení zaživa.

Institut vestálek trval po tisíc let, ale ani když ho křesťanský císař zrušil, neznamenalo to pro ženy uvolnění. I nadále byly považovány za bytosti, jejichž rozpálenou sexuální touhu bylo třeba kontrolovat pro blaho všech, a za, slovy křesťanského myslitele Tertulliána, "vstupní bránu k ďáblovi".

Čarodějnice a šiřitelky nemocí

Tuhle jejich charakteristiku měla nadcházející století jen posílit. "Všechno čarodějnictví vychází z tělesného chtíče, který je v ženách neukojitelný," znělo heslo honu, který stál v šestnáctém a sedmnáctém století život 60 tisíc žen. Ano, obvinění z čarodějnictví se sexem úzce souviselo, mohlo za něj bizarní obcování obviněných s ďáblem. A hrálo se o mužskou sílu, častým prohřeškem nešťastných žen podle vyšetřujících bylo, že připravovaly muže o sexuální energii.

Ani konec čarodějnických procesů, který přineslo osmnácté století, ale ženy neočistil. Za nárůst syfilidu a dalších pohlavně přenosných chorob mohly výhradně ženy, muži byly pouhými nevinnými oběťmi. "Při sexuálním aktu se rozpaluje ženské lůno, z jeho zhoubných tekutin se zvedá pára, kterou nasává mužův pohlavní úd," cituje autor dobový lékařský zdroj.

Všechna opatření na potlačení pohlavních nemocí tak byla namířena na ženy. A protože byla v rukou "vědy", která na sobě stále ještě měla kabát šarlatánů, hraničila s mučením. Je to nechutné a bolestivé, stěžovala si jedna Francouzka, a hlavně ty jejich monstrózní nástroje! "Nejprve nás otevřou rukama a pak strkají dovnitř instrumenty, dovnitř a zase ven, otáčejí je a kroutí s nimi… a když pláčete, dusí vás."

Ve Vídni považovala policie každou ženu, která žila sama a vedla sexuální život, za potenciální prostitutku.

Sex jedině jako výroba dětí

A dál byl ženský sex legitimní jen jako činnost, na jejímž konci měl být porod. Když v roce 1873 postavil v Americe Comstockův zákon mimo zákon pornografii, spolu s ní poslal do ilegality i jakýkoli materiál, který slouží k "prevenci, antikoncepci či obstarání přerušení těhotenství". Brožurka Words in Pearl, která radila manželům ve věci kontroly porodnosti, byla shledána tak obscénní a oplzlou, že se soudní porotě ani neumožnilo ji zhlédnout.

"Dny tuhé mužské kontroly nad ženskou sexualitou jsou dnes pryč," uzavírá Berkowitz. Duch minulosti však nezmizel tak docela, dodává s odkazem na konzervativního republikána Ricka Santora či reverenda Jesseho Leeho Petersena, který si myslí, že "kdekoli mají ženy moc, tam začíná zlo". A nejen to, veřejně to hlásá. Stejně jako svůj návrh, že by ženám mělo být upřeno volební právo.