Za falešný příběh o záletných mužích podle něj nese odpovědnost sociobiologie v osmdesátých letech minulého století. Podle ní jsou muži puzeni imperativem reprodukovat svůj genetický fond. Tvrdí, že muž má teoreticky schopnost pořídit si stovky dětí se stovkami žen ročně, nikdy si však nemůže být jist, zda dítě vznikne z jeho spermie, a proto má tendenci jich šířit co nejvíc do všech stran, a chovat se tedy jako Casanova.
I když byla sociobiologie vědci velmi kritizována, některým z jejích klíčových tvrzení se podařilo proniknout do společnosti a zakořenit, posteskl si Smiler. A nejen to, stereotyp jménem Casanova se podle něj opírá ještě i o jiný zdroj, média a kulturu.
"Když se díváte na televizní pořady a filmy z padesátých a šedesátých let, zjistíte, že promiskuitní muži v nich vystupují jako záporné postavy," povídá a dodává, že poté přišla změna. Sedmdesátá léta dala prototypu záletného muže pozitivní nádech.
Role jako Hawkeye Pierce ze seriálu M*A*S*H či postava Charlieho Sheena z Dva a půl chlapa podle něj pomohly zajistit promiskuitnímu chování společenskou legitimitu a záletným chlapíkům dodaly aureolu šviháctví, úspěchu a šťastného života. "Chlapce a dívky učíme, že pro kluky je normální a přirozené být promiskuitní," píše Smiler ve své knize Challenging Casanova: Beyond the Stereotype of the Promiscuous Young Male.
Mýtus o mužské promiskuitě má tak být sebenaplňujícím se proroctvím. Chybným popisem reality, který však začal žít svým životem a skutečnost ovlivňuje podle svého obrazu.
Smilerův "návrat" k hodnotám
Že je onen popis mylný, soudí Smiler z dat, která shromáždil a mezi něž patří i 17 tisíc rozhovorů s mužskými respondenty. "Vyplývá z nich, že muži bez rozdílu věku či sexuální orientace touží po společnosti a vztahu, který je bude těšit. Po lidech, kteří si jich budou vážit takových, jací jsou," říká.
"Věcí, která má rozhodující význam, je, zda si sednou jejich osobnosti, zda budou mít obdobný smysl pro humor, stejný vkus na hudbu a filmy, společné aktivity. Chtějí někoho, kdo je upřímný, kdo nezradí vaše tajemství a kdo je loajální. A posledně jmenované věci jsou také nejčastějším důvodem rozchodů," líčí.
Nezní jeho slova ve světě, který je plný příležitostných sexuálních etud s náhodnými známostmi z baru, trochu naivně? "Neříkám, že neexistují muži, kteří prostě jen chtějí dostat ženu do postele, všechny naše důkazy ovšem poukazují na skutečnost, že většina pánů má své sexuální kontakty v rámci jistého typu vztahu. Nemusí to být vždycky formální vztah či randění. Může to být vaše známá, ale spíte s někým, koho znáte a komu věříte. Může to být vaše bývalá, někdo, s kým jste již něco tělesně a emočně sdílel někdy dříve. Taková je realita průměrného muže. Nejde jen tak z postele do postele. S lidmi, s nimiž má sex, chce sdílet intimitu."
Na Casanovu doplácíme všichni
Pro ženy to však může být novinka, tedy pokud má Smiler pravdu, když tvrdí, že ženy mýtu o muži-Casanovovi uvěřily. "Když jsme dělali rozhovory s dospívajícími dívkami, měly skutečně dojem, že chlapcům jde jen o sex, že vztah je nezajímá.
Jinými slovy, ženy se učí rozvíjet svou sexualitu podle falešného popisu mužského chování a mužských preferencí. "Protože dívkám předkládáme tento obraz o chlapcích, učíme je ne to, aby si všímaly svých tužeb a sexuálních potřeb. Celá jejich sexualita se týká podněcování tužeb mužů," uzavírá.
Dodává však, že mýtus nakonec ubližuje i mužské části společnosti. Protože jsou ženy obrazem sexuálního vandrovníka vyděšeny, přistupují k mužům jako k těm, jejichž sexuální touhy je potřeba krotit a kontrolovat.
