Historie je plná originálních příkladů, jak před svými občany ospravedlnit vpád vlastních vojsk do cizí země. Incident z roku 1827 k nim však zrovna nepatří. Jako casus belli, oficiální zdůvodnění invaze francouzských vojsk do osmanskou říší spravovaného Alžírska, posloužila hrubá urážka panovnického dvora a podlý fyzický útok na francouzského velvyslance. Jenže skutečnost byla mnohem střízlivější, než se ji snažil vylíčit francouzský tisk.
V krátkosti, Francie po léta nakupovala v osmanském Alžíru obilí k uživení své armády. Ale protože si z politických důvodů nemohla dovolit podobné kšefty provádět napřímo, transakce realizovala skrze židovské prostředníky. Moc to nefungovalo, protože jim francouzská vláda nákupy neproplácela zpět. Obchodníci tak brzy dlužili správci, regentovi Alžíru Hasanu Bašaj-dejovi, horentní sumy ve zlatě. On jim vcelku pochopitelně pohrozil zabavením nezaplaceného obilí. Tehdy se do sporu vložil francouzský velvyslanec Pierre Deval.
Těžko dnes hodnotit jeho diplomatické nadání, ale snaha vyložit alžírskému mocnáři, že za obilí požadovaných dlužných sedm milionů franků nikdo nezaplatí, ale zboží přesto odpluje do Marseille, se naprosto minula účinkem. Hasan Bašaj-dej, rozezlený na nejvyšší míru a divoce gestikulující, měl přitom Devala klepnout do nosu svým ochmýřeným vějířem a prohlásit něco nehezkého o platební morálce francouzského dvora. A už to bylo.
Zostuzená Francie nemohla nechat „zmrzačení“ svého diplomata bez odpovědi, a protože se alžírský regent odmítal omluvit a na znamení smíření dodat požadované obilí zadarmo, zahájila francouzská armáda nejprve námořní blokádu Alžíru a posléze v červnu 1830 i pozemní invazi.
Dobytý, ale neporažený Alžír
Proti 34 tisícovkám mužů jedné z nejmodernějších armád Evropy, pod vedením generála de Bourmonta, neměli Alžířané šanci. Za tři týdny bylo dobojováno, Alžírsko bylo víceméně celé anektováno a stalo se novou francouzskou kolonií. Speciální vojenská operace šla náramně k duhu králi Karlovi X. i jeho nástupci Ludvíkovi Filipu Orleánskému. Protože odváděla pozornost od vnitrostátních problémů a protože plundrování cizích zdrojů generovalo nemalé zisky do státního rozpočtu.
Alžír se stal velmi výnosnou součástí dědictví francouzské koruny, obilnicí i pokladnicí Francie. A rovněž místem, kam mířily desítky tisíc Francouzů, aby obdělávaly půdu zkonfiskovanou domorodcům.
Zrovna pokojná však ona kolonie nebyla. Francouzi kontrolovali jen pás úrodné půdy, hustě zasídlené území u Středozemního moře. Tady vznikly tři správní departmenty, Alžír, Constantine a Oran. Ovšem dál, směrem do hor a pustin pouští, moc koruny nesahala. A právě tam vytrvale doutnaly jiskřičky rebelií, které se tu a tam přelily jako plamen velkých povstání do měst na pobřeží. Zásadní roli v onom udržování a rozfoukávávání ohně nepokojů měli marabuti.
Marabuti (marabouti, murábité) byli duchovní vůdci komunit. Muslimští duchovní, vykladači islámu, ideoví vůdci odboje. K jejich nezpochybnitelné reputaci patřilo nejen to, že byli považováni za mudrce a svaté muže. Alžířané v nich viděli velké kouzelníky, spřízněnce boží vůle, napojené na Alláhovu moc.
Kouzla a čáry starých fakírů
Uměli prý uzdravovat dotekem, uřknout pohledem, pozvednout ničivou písečnou bouři, zdevastovat úrodu hladovými kobylkami, nebo naopak například přivolat potřebný svlažující déšť. Alespoň to tak ex post vždycky vypadalo. Tito vykonavatelé instantních zázraků dovednou kombinací víry a pověrčivosti směřovali myšlení dosud nezpacifikovaných obyvatel Alžíru a motivovali je k vytrvalému odporu, naváděli ke vzpourám.
Ne že by Alžířané měli k nevraživosti vůči koloniální nadvládě málo důvodů. Po francouzské invazi následovala epidemie cholery, nucené vysídlování i hladomor, bourání medín starých měst a svrhávání minaretů. Marabuti však tyto pohromy zužitkovali jako názorné projevy božího nesouhlasu s okupací.
Své napojení na onu vyšší moc, za níž si troufali hovořit, dokazovali prostým lidem předváděním kouzelnických kousků. Jako fakíři uměli chodit po rozžhaveném uhlí, drtili střepy zuby, pomocí píšťal dokázali oblouznit jedovaté kobry, hypnotizovali. Nikdo z prostých obyvatel tak nepochyboval o jejich božím pověření. A když pak takový čaroděj-marabut po exhibici triků zavelel k boji proti okupantům, mělo to váhu.
Francouzi si poměrně rychle uvědomili, že vzpoury a nepokoje v Alžíru neutichnou, dokud budou marabuti místními lidmi považováni za nepřekonatelné kouzelníky. A vyvodili z toho, že Francie se musí před Alžířany ukázat nejen jako prvořadá vojenská, ale i magická velmoc. Že se musí doložit, že francouzský magicien je silnější než alžírský marabout.
Těžko dnes říct, odkud přesně tento nápad vzešel, ale francouzskému císaři Napoleonovi III. se náramně zamlouval. Opakované vojenské kampaně k potlačení alžírských nepokojů totiž byly stejně neefektivní jako nákladné, zatímco nenásilné vyslání kouzelníka státní rozpočet neruinovalo.
Otec nové a moderní magie
Hodí se zmínit, že myšlenkami osvícenství prodchnutá Francie už na čáry dávno nevěřila. Císař věděl, že to všechno jsou jen salónní triky, iluze, eskamotérství a šarády s králíky přichystanými v podobně vypadajících kloboucích. Ale nepochyboval o tom, že francouzská magie v souboji s tou arabskou zvítězí, protože k netradiční misi delegoval toho nejlepšího kouzelníka v celé Francii Roberta-Houdina.
Poněkud pikantní na tom bylo, že tehdy osmačtyřicetiletý Jean Eugène Robert‐Houdin už činnosti jevištního kouzelníka zanechal a užíval si poklidného důchodu. Ale to, že jej císařova kancelář oslovila osobním dopisem, vyzvala jej k obraně vlasti a titulovala jej při tom největším žijícím kouzelníkem Francie, na jeho ješitnost zapůsobilo až magicky.
Nezaváhal a k 27. září 1856 se už zařizoval k prvnímu představení v alžírském divadle u Bab Azoun. Robert-Houdin byl možná až chorobně domýšlivý, ale své profesi opravdu rozuměl. Vynikal jako scénický kouzelník, iluzionista a mistr technických triků. Pro poslední jmenované přitom plně zužitkoval své vzdělání a civilní zaměstnání. Byl totiž hodinářem, vynálezcem. Do svých představení uměl zapojit všemožné tikající strojky, časovače, pneumatické a pružinové mechanismy.
Proto se o něm hovořilo jako o otci moderního kouzelnického stylu. Nepotřeboval rozevlátý hábit, gumovou hůlku, falešný plnovous a špičatý klobouk. Vystupoval v elegantním fraku a bílých rukavičkách, jako dokonalý francouzský Monsieur. Předváděl do detailu propracované a dosud světu neznámé triky. Byl si dobře vědom toho, že do Alžíru nejede na obyčejné turné, ale že jeho mise má kvazipolitický charakter.
„Já, prostý kejklíř, jsem byl hrdý na to, že mohu své zemi prokázat službu,“ poznačil si do svého deníku. „Je mi známo, že většinu vzpour, které je třeba v Alžírsku potlačit, vyvolávají intrikáni, kteří tvrdí, že jsou inspirováni Prorokem. Marabuti přitom nejsou o nic většími čaroději než já, ba dokonce ještě menšími. Přesto dokážou ovlivnit fanatismus svých souvěrců triky stejně primitivními, jako jsou diváci, před nimiž je provádějí.“
Síla francouzské magie
Podle očekávání dorazili na jeho první představení La magie française kromě běžných diváků z ulice i zvědavci z berberských kmenů, vyslaných marabuty. Na vlastní oči tak mohli vidět opravdové zázraky.
Malý pomocník přinesl na jeviště kovovou bedýnku, položil ji na zem. Robert‐Houdin si vybral z publika nejurostlejšího muže, kmenového předáka, a vyzval jej, aby ji zvedl. Což svalovec dokázal jako nic. Jenže pak jej před zraky publika zaklel slovy: „Teď budeš slabý jako malé dítě!“ A skutečně, když se obr pokusil onu bedýnku znovu zvednout, nehnul s ní ani o píď. Ať napínal svaly jakkoliv, potil se a hekal, nedokázal to.
„Velký francouzský kouzelník umí být milosrdný,“ odvětil Robert‐Houdin. „Vracím ti tvou sílu. Ale jestli ji kdy použiješ proti Francii, přijdeš o ni nadobro.“ Rázem ta zatracená bedýnka uzvednout šla. Působilo to přesvědčivě. Ten bílý ďábel skutečně dokázal učinit nejsilnějšího válečníka kmene slabším než dítě!
Pověrčiví Alžířané pochopitelně neměli tušení, že celý trik je umožněn díky silnému elektromagnetu, instalovanému pod jevištěm, který Robert-Houdin podle situace skrytým mechanismem zapíná a vypíná. Finta s těžkou truhlou byla při různých vystoupeních opakována mnohokrát. A svá tajemství vydávala postupně.
Během představení u Bou Allem, před publikem složeným ze vzbouřenců, se pokusil rozezlený marabut mrsknout onu zrovna lehkou bedýnku po francouzském kouzelníkovi. Neviditelná síla mu však uštědřila takovou ránu, že s křikem a potupou utekl z hlediště. Bedýnka totiž uměla rozdávat elektrošoky.
„Francouzská magie je silnější než podfuky vašich falešných proroků,“ deklamoval tehdy Robert-Houdin. „Ale pokud nevěříte, uzřete, co leží uvnitř,“ pokračoval. V bedýnce byla pistole, kterou nechal nabít jedním kmenových náčelníků, a to vlastnoručně podepsanou kulkou. Nechal na sebe vystřelit a onu kulku „chytil“ obyčejným jablkem.
Robert-Houdin rovněž dokázal svého asistenta uspat a nechal jeho tělo levitovat ve vzduchu, nechal jej zmizet pod kobercem, z obyčejného vejce vyrobil kamenné, z kapsy přihlížejícího kupce vytáhl dělovou kouli a přečetl zapečetěný dopis. Předváděl ta nejnemožnější a nejstrašnější kouzla. Na konci každého takového vystoupení už dočista zkoprnělí náčelníci alžírských kmenů neváhali stvrdit svým podpisem listinu, že se zříkají šejdířů-marabutů a dobrovolně vstupují pod ochranu velké francouzské magie. Vůdčí síla marabutů tím byla nahlodána, jejich moc otřesena.
Velký francouzský kouzelník dosáhl cíle, povstání štvaná svatými muži skončila. Jean Eugène Robert‐Houdin se mohl se slávou vrátit do své vlasti. Obdržel řády i štědrý důchod, dál se mohl věnovat vynalézání. Alžír, částečně i kvůli jeho zásluze, tak zůstal francouzskou kolonií až do roku 1962.
