„Při Aláhu, nikoho jsem nezabil!“ Prosby jednoho ze zajatců, jak je zachytila kamera, se zarývaly hluboko do duše všech, kteří záznam později sledovali na YouTube, kam ho vystavili džihádisté. Na jejich věznitele však tehdy v roce 2012 ani přísahání, ani prosby dojem neučinily.
Výzvu kameramana „Zformujte je pro mě“ však uposlechli. Propaganda je důležitá. Jde o hlásání moci a síly Chalífátu. Proto spoutané zajatce ozbrojenci seřadili doprostřed místnosti a poručili jim být zticha. Potom je rozstříleli.
Mezi vězniteli byl i batalion Dawúd, jemuž velel Hassan Aboud.
USA, al-Káida a prodej cihel
Média, alespoň ta západní, neví přesně, kdy a kde se narodil, jeho stopa začíná až v syrském městě Sarmin, nachází se asi patnáct kilometrů jihovýchodně od Idlibu. Aboud tam prožil vlastně většinu svého dospělého života a poprvé se v něm setkáváme jako s kameníkem. O jeho politických či náboženských spádech nejsou stopy - až do doby, kdy vstoupí v roce 2003 Američané do Iráku.
Hned o rok později tam jede i Aboud, se svým bratrem. Míří rovnou do governorátu Anbár, aby se účastnil bojů u Fallúdže a Ramádí. Strávil tam celý rok a připomeňme, že právě v Anbáru se formovala jedna složka al-Káidy, která se později stane Islámským státem.
Stal se jejím členem i Hasan Aboud? Jeho sousedé a příbuzní, u nichž se to snažil vyzvědět list The New York Times, si o tom mysleli každý své. Jedni si byli jistí, že teroristické síti složil bayat, přísahu věrnosti, video z roku 2005 jej snad dokonce zachytilo ve společnosti vůdce irácké al-Káidy Zarkávího. Další oponovali. Ať se dostal v Iráku k al-Káidě jakkoli blízko, je jisté, že tamní mise nechala na zbytku jeho života nesmazatelný otisk.
Jeho návrat domů však byl tichý, alespoň se o to snažil. Neangažoval se, měl pověst nábožensky založeného muže, ale nijak vášnivě, nosil plnovous, ale zastřižený, občas dokonce kouřil. A věnoval se práci, spolu se svými bratry si otevřel podnik, navázal na své původní řemeslo, vyráběl škvárové cihly, prodával kameny na dekorace a terasy, měl několik zaměstnanců. Založil rodinu, vychovával děti. „Měl dobrou pověst, nic špatného,“ vzpomínal na něj jeden z obyvatel Sarminu.
Jenže pak přišla arabská povstání.
Teď už děláme účinnější bomby
„Když to začalo v Tunisku, nadchlo nás to optimismem,“ vzpomínal v rozhovoru Aboud a dodal, že nechtěl nechat nic náhodě: „Začali jsme jednat a koordinovat lidi, jimž jsme mohli věřit.“ Když vypukly protesty proti syrskému prezidentovi Asadovi, neváhal, a nebylo to jen proto, že v roce 2009 Asadovy represivní složky při vlně razií zatkly i jeho bratra.
Hassan Aboud organizoval protesty, demonstrace u mešit, jednání. Na každé úrovni myslel o krok dál, podle jeho tehdejších druhů to byl dar, který si odnesl z Iráku. A proto kameníka s měkkým, tichým hlasem přirozeně respektovali. A on dobře věděl, že od protestů je třeba přejít k ozbrojenému boji, jako v Iráku.
Formace, která se později stane brigádou Dawúd, začala jako malá skupinka, od ostatních podobných bojůvek,které se vyznačovaly nekompetentností, nesoudržností a nezkušeností, se ale lišila. Brzy začala podomácku vyrábět bomby, do železných trubek cpali jeho muži směs hnojiv, výbušnin a dalších chemikálií, nahoru přišly matice a šrouby, z nichž se stávaly smrtící šrapnely. Tehdy se bývalý kameník ještě prezentoval jako umírněný islamista. „Chceme demokraticky zvoleného prezidenta, musíme oddělit vojenskou moc od prezidentské,“ líčil.
Nad jiné bojůvky však jeho skupina vynikala především organizací a přístupem. Hassanův bratr zajišťoval logistiku, dokázal dokonce zařizovat zraněným bojovníkům převozy do nemocnic v Turecku, Hassan Aboud měl na starosti drilování, trénink. Z jeho organizace to vypilovalo bojovníky, kteří nad ostatní povstalce čněli, věděli toho o boji víc, byli semknutější a mnohem, mnohem divočejší, prudší.
Tři členové brigády Suqour al-Sham před tureckou nemocnicí, kam odvezli zraněného druha.
V únoru 2016 zasáhl v guvernorátu Idlib nálet, pravděpodobně ruský, nemocnici podporovanou Lékaři bez hranic.
Neslo to i jiné zisky než čistě vojenské. Když brigáda Dawúd vstoupila v roce 2012 do formace Suqour al-Sham, dostávalo se jí od vedení díky jejím výsledkům vyšších finančních i jiných zdrojů. V době, kdy jiné bojůvky svým členům nedokázaly zajistit ani oběd, vyplácel Hassan Aboud svým mužům až 140 dolarů měsíčně. I proto pro ně byl téměř bohem.
Slovo si však zjednal i u žurnalistů, fungoval jako komentátor bojových operací, byl skoro miláčkem povstaleckých a panarabských médií. Stal se personifikací povstaleckých bojů o Idlib, dokonce však i opoziční tváří, která už nejen vysvětlovala, jak probíhají boje, ale dokonce rozvíjela vize o tom, jak bude vypadat Sýrie po Asadově pádu.
Jeho brigáda byla zapojena do strategicky významných bojů o dálnici M5 z Damašku přes Sarmin do Aleppa, kladla miny. Jen u víceméně konvenčního vedení války se však Hassan Aboud nechtěl zastavit. Unášel alavity a vyžadoval výkupné, zabíjel civilisty, ženy i děti, dokonce i přes protesty jiných povstaleckých protiasadovských formací.
Aboudovi dětští vojáciAmrovi ze Sarminu bylo patnáct, když se přidal k brigádě Dawúd. Nejprve s dalšími třemi vrstevníky fungoval jako spící buňka, která sbírala informace o pohybech vládních jednotek, jak vypověděl organizaci Human Rights Watch. Když Asadovy jednotky jeho druhy pochytaly, rozhodl se prý vstoupit do džihádistického hnutí na plný úvazek, potají, aby o tom rodiče nevěděli. „Dostal jsem kalašnikov a šest zásobníků a vojenskou uniformu s neprůstřelnou vestou,“ líčil. A též plat, měsíčně bral sto dolarů, dospělí žoldáci dvakrát tolik. Spolu se spolubojovníky, i dětmi, se nakonec upsal i pro sebevražedné bombové mise, kvůli tlaku. „Podepsal jsem se ale na konec seznamu,“ přiznával, že jeho jméno tak bylo dole až po několika stovkách jiných. |
Bomby a rakety si Aboud vyráběl pořád. Jedna taková vybuchla koncem roku 2012 předčasně a lékaři museli Aboudovi amputovat obě nohy. Bývalého kameníka to ale nezastavilo, lékař, co jej operoval, na něj vzpomínal s respektem. Když mu prý nohy odřízli, žertoval. Zmrzačení ho z bojiště nevyhnalo, jen ho od té doby museli jeho pobočníci nosit.
Takhle jej transportovali i na rozhovor s The New York Times v roce 2013. Svou invaliditu komentoval, jen až se na ni novináři zeptali. „Teď už děláme bezpečnější bomby. Účinnější. Větší,“ odtušil tehdy.
Použitelný hlupák, na něhož zabraly lichotky
Jeho brigáda či batalion Dawúd prošel na chaotickém hřišti syrských povstalců, než doputoval do týmu Islámského státu, mnoha formacemi. Neskončil u něj však z důvodů přesvědčení, násilný věrozvěst Chalífátu se nezrodil z kontemplací věřící duše, z potřeby sloužit Koránu ještě oddaněji než doposud. Je to spíše příběh plný intrik, rivality, konkurence a svádění moci, prestiže a peněz. Vznešenost z propagandy v něm není žádná.
Mezi povstalci se totiž hrálo o velmi pozemské věci, o peníze, o vliv, o zbraně, o příděly. A Hassan Aboud, jak se z kameníka a následného šikovného vojáka stávala personou z médií, měl za to, že jeho povstalecké vedení mu nedává, kolik si zaslouží. Nešlo jen o spravedlnost, nedostatek ničil jeho autoritu a podporu. A v té chvíli vycítil šanci Islámský stát.
V Aboudovi rozpoznal vhodného rekruta. Byl neohrožený, při bitvách nebyl ani jako velitel nikdy vzadu, měl jisté charisma, byl známý, to on ztělesňoval obranu Idlibu a to on mohl dát jako velitel v barvách Islámského státu Chalífátu lokální zakotvení. Též okusil, jak chutná moc, a byl dostatečně hloupý na to, aby její chuť nezvládl krotit. A teď byl též v problémech.
Asadovými silami vybombardovaná ulice Idlibu, duben 2015. Proto z města obyvatelé prchají.
Někteří uprchlíci se snažili najít azyl v táboře Atme v oblasti Idlib.
Islámský stát nepřišel s nabídkou pobytu v ráji, ale s finančním příspěvkem, údajně mělo jít o dva miliony dolarů, a s jídlem a zbraněmi. Hassan Aboud nezběhl k Islámskému státu veřejně, zatím ještě ne, ale byl víc než připravený.
Dokázal to v lednu 2014, kdy nechal zabít dva své bývalé podřízené. Důvod? Jeden z nich veřejně odsoudil, když Islámský stát unesl pracovníky Mezinárodního červeného kříže poblíž Sarminu. „Zlikvidujeme každého zrádce. Ach, Darraji, náš stát nám dal munici a poslal nás, abychom tě zavraždili,“ zpíval ve výhružné písni, v níž se k vraždám doznával.
„Mohsenem Arroushem jsme začali, jeho zavraždění ale nestačilo. Je naše povinnost zabít tě. Odtrhli jsme hlavu Adeeba Abbase, prolili jsme jeho špinavou krev,“ zpívá a vypočítává, kdo bude na řadě další. Byla to čistě mafiánská vendeta. Hassan Aboud neměl problémy zabíjet a vstup do Islámského státu mu v tomhle směru nabízel víc šancí.
Oficiální zběhnutí se konalo v létě 2014. Jeho asi tisícovka mužů se vydala do Aleppa, jen on a nejbližší však věděli, že konvoj se má zastavit až v Racce, v sídle Islámského státu. Čítal stovku vozidel, včetně deseti tanků ukořistěných syrské armádě, které přivezl jako výraz oddanosti, i zbraně, které odnesl z arzenálů proti-asadovských obránců Sarminu. Dezerce Aboudových bojovníků k Islámskému státu nebyla jen epizodkou, obyvatelé Idlibu ji vnímali se strachem. „Lidé ne venkově Idlibu jsou ze vzestupu Islámského státu v opravdové panice,“ hlásil tehdy syrský novinář Ammar Abu Shahin.
Pod Islámským státem čekala Abouda dráha velitele střední úrovně, peníze, otevřená stavidla krutosti a boje hned tu a hned tam. Bylo zřejmé, že jeho život nebude dlouhý. Podle jednoho z jeho někdejších spolubojovníků a obyvatel Sarminu zemřel při bojích v Aleppu počátkem března 2016.
Profil Islámského státu:
25. září 2014 |
