Mandžusko: malá exploze, velké zisky
Japonští experti vyšetřují údajnou sabotáž u Mukdenu, kterou však spáchala sama jejich země.
Exploze, k níž došlo 18. září roku 1931 u kolejí jižní mandžuské dráhy, se nedala popsat jako mohutná nebo závažná. Dopad trhaviny na koleje byl vlastně natolik minimální, že několik minut po výbuchu po trati mohl projet plně naložený vlak do Čchang-čchunu, aniž by strojvedoucí zaznamenal nějaké obtíže.
O spáchání výrazné škody sabotérům, vedeným poručíkem Suemori Kawamotem, totiž nešlo. Incident se měl stát jen naoko hodnověrnou záminkou pro ospravedlnění mnohem širšího konfliktu. Trať totiž byla oficiálně japonská, tady u Mukdenu, v místě výbuchu, vedla čínským teritoriem a místo exploze bylo jen na dohled od čínských kasáren. Číňané tedy měli být pro všechny zřejmí pachatelé.
A na předem dobře připravené japonské armádě pak bylo, aby efektivně ochránila nejen trať, ale celé širší okolí. Aby ovládla silou celé Mandžusko. Pustila se do toho hned druhý den.
Zpacifikování regionu s rozlohou přesahující milion kilometrů čtverečních a 30 miliony obyvateli, dosazení vlastní loutkové vlády, vytvoření údajně nezávislého a samostatného státu Mandžukuo, likvidaci opozice, to vše zvládlo Japonsko v průběhu šesti následujících měsíců. Aniž by mu v tom někdo zásadně bránil. Na každou výtku totiž měli Japonci předem odpověď.
I tyto tanky FT-17 zajaly po mukdenském incidentu japonské síly.
Nebrali si tu nic cizího, bránili jen to, co bylo jejich. Své vojáky tu nasazovali především proto, aby se bránili agresi čínských vojsk a banditů. Výpovědi o Japonci spáchaných masakrech a násilí na civilistech? To prý byly jen špinavé machinace jejich barbarských nepřátel. Oni jen bránili své vlastní občany. Kolik že jich tu žilo? Původně sice méně než 100 tisíc, ale v průběhu půl roku se jejich počet zvýšil na 837 tisíc. O důvod víc je plně chránit. Stejně jako další utlačované menšiny, etnické Mongoly, Korejce, kteří tu úpěli pod jhem čínské zlovůle a anarchie.
A když se hlavou nově vzniklého státu stal poslední císař dynastie Čhing, jehož do funkce prakticky dosadili Japonci? Prvním počinem nového vůdce ve funkci bylo sepsání takzvaného Japonsko-mandžuského protokolu, který schvaloval pobyt „bratrských“ vojsk ze Země vycházejícího slunce a prodlužoval jejich pobyt na neurčito. Japonci tu získali přístup k surovinám a zdrojům, které jim pomohly vytvořit arzenál, s nímž o 10 let později vstoupí do světové války.
Přišli k nim lacino, pár štůčky dynamitu a noční explozí u kolejí.
Operace Himmler: i Třetí říše vypadala jako oběť
Mezi autory Operace Himmler byl (zprava) Heinrich Müller, Reinhard Heydrich a Heinrich Himmler. Na snímku jsou s Arthurem Nebem a Franzem Josefem Huberem.
„Zajistím vám casus belli, propagandistický důvod k válce,“ hřímal ke svým generálům 22. srpna 1939 Adolf Hitler. „Na jeho důvěryhodnosti nezáleží. Vítězi už nikdo nebude klást otázky, zda říkal pravdu.“ Svými slovy si přitom byl víc než jistý, sám totiž předtím schválil zahájení Operace Himmler a jejím vedením pověřil ty nejschopnější. Reinharda Heydricha a vůdce gestapa Heinricha Müllera.
O co šlo? O celou sérii plánovaných příhraničních konfliktů, provokací a sabotáží, které měly vypadat jako podlé útoky zákeřného Polska na Německo. Měly vytvářet silné napětí na hranicích, tedy i pádné argumenty pro očekávané „spravedlivé“ vyhlášení války. Asi nejznámějším příkladem této operace je přepadení německé vysílačky v Gleiwitz, Gliwicích, k níž došlo devět dní po Hitlerově proslovu ke generálům. Proč si vysloužila v historii tak významné místo? Došlo k ní v předvečer války a vypadala, v očích nezávislých pozorovatelů, velmi přesvědčivě.
Útočníci provedli noční přepad vysílací stanice v polských uniformách, aby pak z rádia přednesli výzvu v polštině o tom, že je třeba bojovat proti Němcům. A než byli „donuceni“ se pod palbou stáhnout, zanechali za sebou několik „padlých“. Takový fyzický důkaz byl u misí vedených pod falešnou vlajkou dosud neobvyklým jevem. Byla to těla antifašistických odbojářů, kteří byli popraveni smrtící injekcí v koncentračních táborech. Nacisté je oblékli to polských uniforem a mrtvoly na místě prostříleli.
Následující německé vyhlášení války Polsku tedy nebylo v očích světa nevyprovokovanou agresí, ale jen poněkud přeexponovanou odvetou. Hitlerovi věrní přitom nesázeli jen na jednu podvratnou misi. V rámci Operace Himmler, interně se jí kvůli předem nachystaným a konzervovaným tělům padlých říkalo Operation Konserve, došlo k celé řadě takových akcí: k přepadení čerpací stanice v Pitschenu, k útoku na celnici v Hochlindenu, přestřelce v železniční stanici v Alt-Eiche.
Němečtí specialisté na špinavou práci nepodcenili přípravu, důvod k budoucí válce s Polskem připravovali útoky vedenými pod falešnou vlajkou systematicky a průběžně už od roku 1936. Přihlížejícím zahraničním státům trvalo, než si uvědomily, kdo je skutečným agresorem.
Karélie: sovětské představení otevřelo cestu k napadení Finska
Reportéři v Majnile po incidentu
Čtyřicítka volně rozprostřených zemědělských usedlostí, hřbitůvek, pošta a malá celnice na břehu řeky Sestra. Sovětská osada Majnilo, usazená do zalesněných mokřin Karelské šíje, nepůsobila na podzim roku 1939 dojmem strategického území nebo důležitého komunikačního uzlu. I proto bylo trochu záhadou, proč by měl právě sem směřovat neohlášený útok. Přesněji tedy kombinovaný dělostřelecký přepad, který 26. listopadu onoho roku sedmi zásahy artilerie a minometů v hloubi 800 metrů sovětského teritoria vesnici přeoral a zničil kontrolní stanoviště pohraničníků.
Ztráty? Sovětské velení tehdy velmi rozhořčeně hovořilo o blíže nespecifikovaném počtu mrtvých a raněných, ale jak o šestapadesát let později vyčtou z odtajněných archivů badatelé Ohto Manninen a Pavel Aptekar, žádní padlí tehdy na sovětské straně v denních hlášeních zaznamenáni nebyli. Někdo jen bombardoval vysídlenou vesnici.
Přesto Sovětskému svazu atak posloužil jako báječný důvod k přerušení diplomatických vztahů s Finskem, k uraženému odmítnutí jakýchkoliv nabídek o prošetření události i k povolání smírčí mezinárodní inspekce v místě domnělého incidentu. A nakonec, o čtyři dny později, také k vyhlášení války.
V průběhu oněch čtyř dnů se pak sovětský tisk předháněl v popisu podobných incidentů a vykreslování finských příhraničních provokací. Do jisté míry přitom bylo kuriózní, že zatímco si Sovětský svaz stěžoval na stupňující se finské dělostřelecké přepady, finská armáda neměla v dostřelu prokazatelně dislokovanou žádnou artilerii. Právě proto, aby nemohla být z něčeho podobného nařčena. A byla ochotna to i dokázat.
Bohužel pro mír tu karty byly rozdány už dávno, sovětská vojska tu cvičila zrychlený prostup územím směrem k nepříteli, tedy k Finsku, už březnu 1938 a 1939, a tak byla na podzimní odvetnou ofenzivu velmi dobře připravena. Finští pohraničníci tak byli jedinými očitými svědky, kteří mohli ze svých stanovišť na břehu řeky potvrdit, že 26. listopadu 1939 byla Majnilo cíleně bombardována „zevnitř hranice“ sovětskou armádou. Nikdo jim však nenaslouchal.
Útok na Košice na objasnění pořád čeká
Obyvatelé Košic odklízejí následky bombardování.
Útok na trať u Mukdenu byl spíš než promyšlenou sabotáží vizuálním signálem k zahájení okupace vnitrozemské Číny. Německá Operace Himmler byla ukázkou dlouhodobě připravované a rafinované kampaně. Dělostřelecký přepad u Majnilo byl spíš narychlo realizovanou a technicky poněkud zpackanou akcí.
Detaily z jejich zákulisí odhalila nezávislá poválečná vyšetřování, jejich pozadí už tedy známe. Jak to však bylo s bombardováním Kassy, to dodnes vlastně s jistotou nevíme. Ke spekulativnímu řešení se můžeme dobrat hledáním odpovědi na otázku vyjádřenou latinským cui bono. Čili, komu to vlastně prospělo. „Kassa bombázása“ přitom výtečně posloužila jen k přesvědčení dosud ne zcela přesvědčených. Pokud si nejste jistí, kde ona Kassa, v níž nálet poškodil několik desítek domů a zabil a zranil kolem tuctu obyvatel, leží, vězte, že na konci června 1941 se takto říkalo Košicím.
Východní Slovensko totiž připadlo Maďarsku, které bylo s oním územním ziskem naprosto spokojené. Tak moc, že spíš neuvažovalo o dalším zapojení do války po boku Německa. Tedy až do momentu, než nad Košicemi zakroužily tři bombardéry, dvoumotorové jednoplošníky nesoucí výsostné znaky Sovětského svazu, a shodily na město svůj výbušný náklad. Pak už Maďaři do boje po boku německých armád chtěli.
Vysvětlujících variant se nabízí hned několik, a ta, že na Košice skutečně zaútočila sovětská letadla, která si spletla cíl, se zdá nejuvěřitelnější. Bombardování německé vysílací stanice v Prešově, 30 kilometrů odtud, skutečně v plánu měla. Co tedy nesedí?
Popis letadel od očitých svědků ukazoval na německé bombardéry Heinkel He 111, jimž někdo jen přimaloval rudé hvězdy na křídla. Co nesedí v této verzi? Shozená tonáž bomb, která navíc typově odpovídala sovětské produkci. Nezajistili si však odpovídající, sovětskou munici Němci?
Jenže tu je ještě další interpretace, podle ní si zinscenovaným útokem pomohli průbojní generálové z maďarské armády, kteří už viděli svou slávu daleko na východě. Kolem bombardování Kassy se dodnes vznáší spousta nejasností. Pravdou je, že oním nevyprovokovaným útokem Němci získali spojence.
Útoky proti vlastním lidem: teroristé přesvědčí veřejnost
Top Secret, Memorandum k Operaci Northwoods bylo přísně tajné.
Vyrábět si důvod pro ospravedlnění agrese, fingovat útok domnělých nepřátel na vlastní vojenskou infrastrukturu nebo útočit na spojence, abyste je motivovali k vyhlášení války po svém boku. Naprostá klasika. V historickém repertoáru špinavých operací vedených pod falešnou vlajkou však jistě nesmíme opomenout ani případy, kdy velmoci inscenují teroristické útoky na vlastní civilní obyvatelstvo. Aby tím dali jasnou záminku, přesvědčili své občany, že válka je i pro ně lepší řešení než mír.
Typickým příkladem z ne až tak dávné minulosti může být Operace Northwoods. Při ní se operativci z CIA pokoušeli změnit veřejný postoj Američanů k invazi na Kubě tím, že vytvářeli důkazy o chystaných a včas překažených plánech kubánských teroristů. Sabotáže, výbuchy a vraždy byly zvažovanou součástí operace, která však naštěstí svého naplnění nedošla.
To v Rusku v roce 1999 byla situace jiná. Při čtyřech největších bombových útocích v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku zemřelo 307 lidí a nejméně tisícovka dalších byla zraněna. Zbabělost teroristů, kteří útočili na zcela nevojenské cíle, paneláková sídliště, volala po spravedlivé odplatě. Viníkem měli být islámští teroristé ze severního Kavkazu, respektive Dagestánu a Čečenska. Proto také vypukla druhá čečenská válka. V té první přitom zemřelo na pět až sedm tisíc ruských vojáků, proto byla ruská veřejnost silně proti jejímu pokračování. Ale když teroristické útoky neustávaly? Jejich názor na válku se změnil.
V čem byl zádrhel? V tom, že 22. září 1999, den se před tím, než prezident Vladimir Putin schválil letecké bombardování Čečenska, podařilo všímavým lidem v Rjazani zmařit a překazit další takový teroristický útok. Zaznamenali podezřelé chování tří neznámých osob v jednom z bytů dvanáctipodlažního domu na místním sídlišti. Přivolaná policie podezřelé dokázala včas zadržet, včetně obřího výbušného zařízení, s trhavinou RDX. Pekelného stroje, ne nepodobného těm, které byly odpovědné za předchozí exploze v ruských městech.
Už druhý den se však ukázalo, že zadržení nejsou žádní teroristé, ale agenti ruské zpravodajské služby FSB. Ti, kteří po teroristech údajně sami pátrali. A že do bytového komplexu sami instalovali takovou bombu? „Bylo to jen cvičení,“ tvrdil později ředitel FSB Nikolaj Petrušev. Událost se nikdy nedočkala přesvědčivého nebo nezávislého prošetření. Všichni už měli jiné starosti, začala druhá válka v Čečensku, kterou přesvědčivě vyprovokovaly podlé teroristické útoky.
