Místní mají pro onu cestu, dnes vyznačenou v terénu asfaltem okresní silnice D18, zažité pojmenování Chemin des Dames neboli Dámská stezka. Princezny Adélaïde a Victoire, dcery Ludvíka XV., tudy totiž často projížděly při vzájemných návštěvách svých zámků. A byla to rovněž příhodná vedlejší spojnice, zkratka na Paříž.
O její strategickém významu se nejprve utvrdil Napoleon a v roce 1915, pak všichni Francouzi. Právě tudy, podél hranic departmentu Aisne, probíhala jedna z kritických frontových linií, vyznačující postup německé armády ve směru na hlavní město. Němci se tu mohli opřít o členitý terén, venkovský region plný lesíků, říček a potoků, které jim přinášely strategickou výhodu i poté, co se v důsledku nepřetržitého francouzského bombardování četných neúspěšných pokusů o průlom celá válečná zóna změnila na měsíční krajinu vyschlých koryt, lemovaných polámanými torzy stromů a kráterů.
Útes tříštící vlny útoků
Centrální Francie i Paříž se mohla tu a tam protiofenzívami uvolnit z obležení, častokrát velmi těsného, ale každý pokus o další postup na sever prakticky končil u Dámské stezky, kde byly německé pozice až příliš dobře opevněné. Němečtí obránci tento pás drželi nepřetržitě po dvě léta a za tu dobu tu dokázali vytvořit neskutečně propracovaný systém zákopů, navázaných na podzemní kryty.
Kopec u dnes již neexistující vesnice Craonne to dobře demonstruje. Při pokusu probít se tudy museli Francouzi překonat dvě pásma řídce zalesněného území, tři koryta malých potoků a říčku Le Pontois, a přitom postupovat proti nepříteli, který měl po celou dobu výhodu vyššího terénu a dokonalého přehledu o dění v táhlém svažitém údolí pod sebou. Na postupující vojáky pálily minomety a houfnice, které byly usazeny na druhé straně za masivem kopce. A je třeba také uvést, že Němci v první linii zákopů byli vždy „čerství“.
Skrz kopec byl totiž prokopán spojovací tunel. Zhruba tři sta metrů dlouhý podzemní koridor, štola, kterou mohly do zákopů na jižním svahu neustále proudit posily a munice a skrze kterou se dali odnášet ranění. Francouzi tedy nemohli doufat, že by po sérii zničujících útoků narazili na vyčerpané nebo nedostatečně zásobované nepřátele, protože síla obrany u Craonne neustále regenerovala.
Winterberg Stollen, Winterbergský tunel, byl zásadní vyživující tepnou tohoto úseku, příčinou německé nedobytnosti. Dokud se tu Němci mohli spoléhat na tunel, průlom tu nebyl možný. A francouzské velení si toho po sérii zničujících porážek bylo konečně vědomo. Proto se prioritním cílem dělostřelecké baráže, zahajující v prvních květnových dnech roku 1917 druhou bitvu na Aisně, nestaly na daném úseku fronty ani tak zákopy a opevnění kopce, ale onen tunel.
Dvě rány, které rozhodly bitvu
Ze vzdálenosti 13 kilometrů se na jeho kritické úseky zaměřila i nejtěžší francouzská a britská lodní děla, deponovaná v zázemí fronty, přičemž jejich přesnou palbu na cíl korigovali pozorovatelé z balonů. Sami Francouzi označili ničivost dělostřelecké přípravy za „terrifiante“, hrozivě šílenou, a i otrlí němečtí veteráni na opačné straně vzpomínali, že takový „Feuerwalze“ tu ještě nezažili.
Většina obránců se tehdy stáhla do krytů, a to včetně 111. regimentu rezervistů, přesněji tedy 10. a 11. kumpanie branců z Bádenska a Švábských Alp, kteří kryli prostor kolem tunelu. Následoval útok za útokem, zákopová řež, nájezdy tanků. Těch mimochodem dělostřelci za kopcem v Craonne zničili dvaatřicet. Užuž se zdálo, že se postup dohodových vojáků o vrchovinu kolem Chemin des Dames znovu rozbije. Jenže 4. května francouzští dělostřelci trefili do černého.
Dlouhý stín Velké války: ve Francii po ní dodnes zůstaly nepřístupné zóny Kvůli velmocenským zájmům zabila miliony mužů. První světová válka však za sebou nechala i zdevastovanou krajinu. V kategorii „lidský život nemožný“ po ní ve Francii skončilo 1 800 čtverečních kilometrů. Dnes jich zahrnují „Rudé zóny“ sto. Tamní půda vydává pořád munici, zbavit ji válečných následků může trvat až 700 let. |
Střela vypálená z námořní zbraně zasáhla vchod do tunelu na severní straně a vyvolala sérii explozí munice, která byla u vstupu naskladněna. Způsobila zával. Druhá střela pak utěsnila východ z tunelu na jižním svahu. Jenže uvnitř teď už z obou stran uzavřené šachty, dvacet metrů pod zemí, zůstalo uvězněno kolem tří stovek mužů.
Onen zásah přitom nezpůsobil okamžitý zvrat v situaci na bojišti, o německé pozice na jižním svahu kopce se bojovalo nepřetržitě dalších pět dní. Bez přílivu čerstvých posil a proviantu se Němci nakonec udržet nemohli, a někdy mezi 10. až 11. květnem z tohoto úseku museli uprchnout. Jenže odložený konec bitvy znamenal, že němečtí vojáci byli ve svém vězení v tunelu ponecháni napospas.
Pak se o nich dověděli od německých zajatců Francouzi. I o marné snaze německých obránců zasypané druhy během probíhající ofenzivy vyprostit ven. A tady už začíná být výklad historie poněkud nejasný.
Kdo zachránil pohřbené zaživa?
Nedá se totiž říct, že by ve víru boje a momentálního postupu Francouzi, kteří v té době počítali svých 120 tisíc padlých, nějak překotně pospíchali s vykopáváním a zachraňováním nepřátelských vojáků. Navíc z tunelu, který byl po dvě léta příčinou těžkých francouzských ztrát.
Francouzi nakonec vstup na jižním svahu odkryli, ale to už byl koridor Winterbergského tunelu jedním velkým masovým hrobem. Šest nebo snad více dní v podzemí, bez zásob, vody a hlavně s klesajícím množstvím kyslíku přežili podle jedněch verzí jen dva nebo tři němečtí vojáci. Jiná verze výkladu událostí zní, že oni dva nebo tři vojáci byli šťastně zachráněni svými německými spolubojovníky venku na povrchu, den nebo snad jen hodiny před tím, než byla obrana hřebene definitivně rozbita a pozice obsadili Francouzi.
Zdroje jmenují jediného přeživšího z tunelu, Karla Fissera, a citují jeho zážitky: „Všichni ležící a chroptící uvnitř volali o vodu, ale bylo to marné. Smrt se smála své úrodě, stála na stráži u obou stran tunelu, takže nikdo nemohl uniknout. Někteří volali po záchraně, jiní po vodě. Muž vedle mě, kamarád, mě chroptivým hlasem požádal, abych mu nabil pistoli…“
Ostatní muži uvnitř, odhadované počty se pohybují od 250 do 320, buď podlehli utrženým zraněním, udusili se, zemřeli vyčerpáním a žízní, spáchali sebevraždu nebo prosili někoho ze spolubojovníků, aby je zastřelil. Winterbergský tunel se stal hrobkou, v níž nejen vyhasly stovky životů, ale také umřela veškerá naděje.
Válka změnila mapu i paměť
Pásmo kolem Chemin des Dames změnilo v následujících měsících své majitele ještě několikrát. Krví nasáklé krátery byly svědkem ještě třetí bitvy o Aisne a další dělostřelecké baráže, to vše přeoralo tamní terén k nepoznání. Pak konečně přišel vratký mír a s ním truchlení po padlých a pohřbívání mrtvých.
Když znovu povyrostl les a eroze zahladily jizvy po zákopech a kráterech, ztratilo se i povědomí o tom, co přesně se tu odehrálo. Na Winterbergský tunel se zapomene. Tedy, ne úplně.
Vzpomínku na něj se už téměř padesát let pokouší udržet živou Alain Malinowski. Starosta Orainville, amatérský badatel, poloprofesionální historik, který je mimo jiné zapojen do činnosti pietních spolků pečujících o hroby napoleonských vojáků v Rusku.
Proč se tak zajímá o tento dílčí aspekt první světové války a o místo smrti, které zmizelo z map stejně jako artilerií nadobro zlikvidované staré Craonne? „Francie má morální povinnost hrob Winterbergského tunelu najít, ostatky z něj vyzvednout a navrátit je jejich rodinám. Aspoň to můžeme udělat. Zemřeli způsobem, jaký je s čímkoliv jiným neporovnatelný, a jen proto, že to nejsou francouzští padlí, se k nim přeci nemůžeme chovat bez respektu a úcty, bez poct a důstojenství, která náleží všem veteránům,“ vysvětloval médiím v roce 1990, kdy údajně poprvé odhalil umístění tunelu v terénu.
„Cítil jsem to, věděl jsem, že jsou blízko, někde pod mýma nohama,“ líčil tehdy. Jenže francouzské úřady, jimž polohu tunelu oznámil, na jeho sdělení nijak nereagovaly. Hluché zůstávaly i německé a francouzské národní komise, pečující o válečné hroby.
Malinowski přitom nevycházel z nahodilých indicií, ale z vojenských map uložených v archivu Château de Vincennes, z dochovaných záznamů o výsleších válečných zajatců, ze zpráv pamětníků a sepsaných očitých svědectví, což různě kombinoval se současnými geologickými a lesnickými mapami. V roce 2009 narazil na nový zdroj informací, originál náčrtku německé vojenské mapy, jež zachycovala umístění východů z tunelu v pozici k cestám, které jsou v terénu patrné dodnes. Jen už po nich nedrkotají ambulanční káry a potahy s municí jako tenkrát, ale lidé z okolí na nich venčí psy.
Místo, kde vyhrála smrt
Přenesením měřítka, propočítáním úhlů a měřením vzdáleností znovu potvrdil pozici tunelu. Shodovala se s umístěním, na které vytrvale upozorňoval celá devadesátá léta minulého století. Ani tehdy, když znovu upozornil příslušné úřady, nedošlo k žádné reakci. Ticho trvalo prakticky dalších 10 let. Tehdy se rozhodl přimět úřady a pověřená místa k činnosti jeho syn Pierre. Se svým otcem se coby bývalý profesionální voják v hodnocením významu řádného pohřbu německých padlých shodl. Proto na vlastní náklady, s malým bagrem, bez povolení a schválení loni v lednu zrealizoval vlastní archeologický odkryv.
Pierre Malinowski byl vojákem, snad proto mu na osudu ostatků německých vojáků záleží.
Bez dlouhého napínání: V hloubce čtyř metrů vydala vyhloubená jáma nejprve kusy kolejnic používaných pro přesuny munice, dva kulomety, bajonety, stovky kanystrů k plynovým maskám, poplašný zvonec, dvě pokroucená lidská těla a nakonec i samotný vstup do Winterbergského tunelu.
Nahlédl s kolegy i dovnitř, kde nalezli zhruba oněch 270 těl, stále v uniformách, s vyschlou kůží a vlasy, byla jako lidské mumie. Pořídili zde několik dokumentárních fotek a pak vstup znovu zazemnili. Následně veškeré fotky, mapové podklady a souřadnice tunelu předali francouzským úřadům. Poloha tunelu přestala být fikcí a stala se skutečností, kterou měla příslušná místa adekvátně řešit. Jenže ani tentokrát se dalších deset měsíců nic nedělo.
Proto se Alain a Pierre Malinowski rozhodli upozornit na nečinnost úřadů v tisku. I když jim hrozil postih od policie a žaloba za znesvěcení ostatků, nikoliv ovšem za znesvěcení válečného hrobu, protože jako takový nebyl Winterbergský tunel nikdy oficiálně označen. „Nedoufali jsme v nic jiného, než že naše aktivita pohne s příslušnými úřady a komisemi,“ vysvětluje Pierre. „V roce 1973 byl za podobných okolností odkryt jiný zával s německými padlými u Mont Cornillet. Jejich těla pak byla převezena do Německa, identifikována a pohřbena se všemi náležitými poctami. Toho jsme chtěli dosáhnout i zde.“
O bitvě u Aisne pojednával i jeden z dílů seriálu Před 100 lety:
Před 100 lety
Sledovat další díly na iDNES.tvNález, který nepotěšil
Otec a syn Malinowští se chvály a uznání historických, archeologických a pietních institucí Německa a Francie nedočkali. Výkop provedený bez povolení a vedoucí k potvrzení místa tunelu totiž ony organizace nutí k aktivitě. Buď k vyzvednutí ostatků, nebo k ochraně celé lokality. Například tisková mluvčí německé Komise pro válečné hroby Diane Tempel-Barnettová se nechala slyšet: „Abych byla upřímná, z objevu nejsem sama moc nadšená a ve skutečnosti považuji okolnosti nálezu za velmi nešťastné.“
Ne všichni však hodnotí počin hledačů negativně. Například genealog a historik Mark Beirnaert říká: „Kdyby snad jen jediná rodina v Německu mohla vypátrat svého předka, který zemřel v tom tunelu, mělo by to svůj smysl.“
BBC v komentáři zmínila, že si nedokáže představit, že by snad nález 270 těl britských vojáků někdy vyvolal podobné rozpaky. Jenže postoj Britů k vlastním padlým je výrazně jiný než v Německu a Francii, kde období 1914 až 1918 vnímají raději jako „zapomenutou válku“. V součtu 8,5 milionu padlých a 21 milionů raněných vojáků na všech frontách zpráva o necelých třech stovkách zaživa pohřbených kdesi u Craonne samozřejmě bledne.
Jejich tragický příběh by však neměl být zapomenut. Současná německá i francouzská vláda se k příběhu o Winterberském tunelu staví zvláštně, odtažitě. Snad proto, že až příliš zřetelně otevírá něco, co už dlouho leželo pohřbeno pod zemí.
