Zkraje roku 1962 bylo na schůzi sboru náčelníků amerických štábů živo. Téma bouřlivé diskuze generálů jednoznačně vymezovaly tři termíny: Kuba, Castro, invaze. Tradiční řešení „usekněte hadovi hlavu a brzy bude pokoj“ se totiž zatím zcela míjí účinkem. Fidel Castro, vousatý revolucionář z Havany, tvrdošíjně odmítá zemřít a zázračně se vyhýbá všem pokusům o atentát. Zástupci americké generality a tajných služeb tehdy ještě netuší, že do konce svého života jich bez úhony přežije 638, což americké zpravodajské službě CIA nevystavuje zrovna nejlepší vysvědčení. Totálním debaklem skončila také Washingtonem inscenovaná revoluce s využitím kubánských exulantů.
Záměr vylodění v zátoce Sviní se díky materiální podpoře USA podařil, ale místo očekávaného svržení komunistického režimu přišel jen masakr. Necelých patnáct stovek příslušníků exilové skupiny Brigade 2506 se proti Castrově ostrovní dvousettisícové armádě nedokázalo prosadit a za tři dny bylo po boji. Kuba z něj vyšla silnější, vnitřně utužená a navenek politicky silněji připoutaná k Sovětskému svazu.
Ano, každý krok, který americký stát proti Kubě podnikne, se nakonec obrací proti němu. Jak tedy vykořenit „bující vřed komunismu“ z Karibiku, když zpravodajské a špionážní hry selhávají? Sbor náčelníků amerických štábů má jasno: konvenční vojenskou cestou, tedy invazí. Ale má to jeden pořádný háček. Na hrubou sílu je potřeba připravit domácí veřejné mínění.
Náš vlastní lid musí intervenci chtít
Jenže občané Spojených států amerických už nemají na další dobyvačné válce žádný zájem. „Komunisté“ z tropické Kuby je nezajímají. Velmi živé zůstává trauma z nedávné korejské války, která USA přinesla 200 tisíc mrtvých a půl milionu raněných. Války, která vlastně nikdy neskončila mírem. Americká armáda se zkraje šedesátých let podílí na válkách v Libanonu a Indočíně, ale občané nechápou, proč by se měli jejich vojáci v těchto exotických zemích vůbec nějak angažovat.
A aby toho nebylo málo, od 20. ledna roku 1961 sedí v Bílém domě John Fitzgerald Kennedy, který hodlá válečným jestřábům přistřihnout křídla. Kubu vnímá jako problém, ale v invazi řešení nevidí. Zatím.
Předseda Sboru náčelníků amerických štábů Lyman Louis Lemnitzer, čtyřhvězdičkový generál a budoucí vrchní velitel ozbrojených sil NATO, naštěstí zná spolehlivé řešení. „Veřejné mínění i postoj prezidenta může změnit, když Kuba přejde od výhružných slov ke skutečně agresivním, teroristickým činům. Pokud při nich začnou umírat nevinní občané Spojených států, odpovíme kubánské revoluci rozhodnou silou,“ doufá a prorokuje.
Ale ona prognóza má problém. Kuba se totiž navzdory počtu jednostranných amerických provokací dosud chová „velmi rozumně“ a Spojené státy provokuje vlastně jen pasivně, svou vlastní existencí.
Uděláme z Kuby cíl!
Ano, deník Granma, hlásná trouba kubánské komunistické strany, sice dští na kapitalismus a USA síru, ale třeba počet atentátů na americké státníky, které by měli na svědomí Castrovi zabijáci, se limitně blíží nule. Kuba je možná nesvobodným ostrovem s tuhou diktaturou, ale Spojené státy prostě neohrožuje. Pro americkou invazi prostě chybí hodnověrná záminka.
Lemnitzer však nestudoval historii válek na vojenské akademii ve West Pointu nadarmo. Má jasno: když se důvodů pro adekvátní vojenskou akci nedostává, musíme prostě nějaké vyrobit.
Dne 13. března roku 1962 tak spatří světlo světa manuál Operace Northwoods. Jeho cíl? Zajistit, aby Fidel Castro, první komunistický vůdce na západní polokouli, byl i tím posledním. A jak toho dosáhnout? Tím, že americké tajné služby a povolaní lidé z armády přesvědčí veřejnost, že se devadesát mil od pobřeží Floridy nachází „Ostrov zla“, který je zapotřebí nemilosrdně zničit. Jedna větev manuálu se soustředí na záměrné provokace Kuby s cílem vyvolat odvetu Havany (a tím spustit „nevyhnutelnou“ americkou invazi). Druhá, obsáhlejší, má desítkami nejrůznějších utajených misí na domácí půdě manipulovat americkou veřejnost proti Kubě.
A navrhované prostředky jsou skutečně nevybíravé.
Domácí teror i sabotáže
„Zprostředkujeme kampaň kubánského komunistického teroru v celé oblasti Miami, na Floridě a dokonce i ve Washingtonu,“ zní nápad, s nímž přispěl Edward Lansdale ze CIA. „Mohli bychom zajistit vražedné útoky na etablované kubánské emigranty, aby to vypadalo, že je u nás vraždí agenti Castrovy tajné služby.“ Připojený materiál obsahoval několik konkrétních jmen vážených proticastrovských disidentů, kteří se měli stát potenciálními oběťmi.
Ale nejde jen o prominentní terče. Každý měsíc míří na chatrných člunech od Kuby k Floridě přes dvě tisícovky uprchlíků. „Pár takových lodí bychom mohli potopit a obsáhleji o tom referovat v médiích jako o činu kubánské zvůle. Potopené lodi i oběti mohou být fiktivní nebo skutečné, podle vhodnosti situace,“ doplnil Lansdale. Upřímnější verze geopolitiky snad nemůže existovat.
Lemnitzer zase sázel na „explozivní řešení“. „Pár dobře umístěných plastických trhavin na pečlivě vybraných místech by zajistilo kubánskému problému patřičnou publicitu,“ psal. Oběti mohly jít do stovek. Materiál počítal také s odhalením několika kubánských agentů, kteří by tyto inscenované útoky měli připravovat. U nich by také byly zadrženy nejrůznější tiskoviny a letáky, které by upozorňovaly na další cíle.
Jenže ne každý ze štábních generálů chtěl mít na rukou krev Američanů. Velitel letectva Leon Johnson tvrdil: „Chceme jen vytvořit cílené provokace jako předehru k invazi. Úmrtí našich občanů nejsou nezbytná.“ Jako alternativu navrhuje vypalování kukuřičných polí a farem v oblasti Floridy, po kterých by zůstaly „stopy vedoucí na Kubu“. Je to trochu pokrytecké, ale aspoň by to za sebou nenechalo mrtvé lidi.
Na Kubánce se dá svést všechno
Některé dílčí akce operace Northwoods jsou opravdu „měkké“ a primárně nezahrnují lidské ztráty. Například zřízení špionážní vysílačky v Miami, kterou by Američané předstírali usilovnou činnost kubánské rozvědky. Podobné to bylo i s šířením „závadných“ komunistických letáků volajících po revoluci ve Spojených státech. Jiné už se ztrátami, alespoň materiálními, počítaly. Mezi ně se řadila série sabotáží dopadajících na letiště a přístaviště. Předmětem spekulací se staly útoky, některé jen fingované a odhalené předem, na klíčové body infrastruktury. Pokud by byl u výbušniny na kolejích nebo mostu prokázán původ v zemích východního bloku, hned by bylo jasné, že vítr vane od Kuby.
Američtí generálové také zvažovali inscenaci „obráceného vylodění“. Na floridské pláži by se našla ztroskotaná loď, která by v podpalubí převážela zbraně pro kubánské protiamerické povstalce. Činnost domnělých komunistických partyzánů přímo na americké půdě by jistě aktivizovala všechny státní složky k nejvyšší pohotovosti.
Jiné plány byly spíše kuriozitou. Pokud by například nebyla vesmírná mise Mercury úspěšná a kosmonaut John Glenn by se strojem havaroval, byly by následně „dodány důkazy“, že na vině bylo elektronické rušení komunikace z Havany.
Potápět vlastní lodě? To už tu bylo
Repertoár sboru náčelníků amerických štábů se tím ovšem nevyčerpal. Lemnitzer schvaloval nasazení tří amerických vojenských letadel vizuálně upravených do podoby „kubánských“ letadel Mig-19. Ta měla narušovat letecký provoz nad Karibikem.
Zlatým hřebem se pak mělo stát sestřelení amerického civilního letadla, které by zajistila CIA. Ve skutečnosti by nad mořem explodoval jen dálkově ovládaný duplikát a domnělými pasažéry by byla jen stafáž složená z agentů zpravodajské služby. Aby odvetný útok na Kubu získal podporu na širší mezinárodní bázi, počítalo se i s několika teroristickými útoky na Jamajku a Trinidad, které jsou součástí britského Commonwealthu.
Jenže to už divoké plány začal brzdit nový ministr obrany Robert McNamara. Jeho přesná reakce na manuál Operace Northwoods není zaznamenána, ale proti všem zamýšleným akcím na domácí půdě se postavil. Generálové tedy ještě chvíli taktizovali a nachystali upravenou „tropickou verzi“. Ta zahrnovala sérii fingovaných útoků na Guantanamo. Snad kdyby začaly na americkou základnu dopadat střely z minometů, nebo by Kubánci potopili americkou loď přímo v přístavu? McNamara však sbor náčelníků odbyl: potopení americké vojenské lodi v kubánském přístavu už tu bylo v roce 1898 a nastartovalo tehdy americko-španělskou válku. Opakovat tento starý trik je až příliš průhledné.
Prezident nemá o špinavé operace zájem
Ministr obrany také poznamenal, že USA nemají k dispozici čtyři divize, které by Lemnitzer ke zpacifikování Kuby při odvetném útoku potřeboval. Tečku za operací Northwoods nakonec učinil sám přeszident Kennedy. Celý plán mu přišel šílený, ve svých obrysech nereálný a do krajnosti nechutný. Proto nakonec Lemnitzera zbavil velení, čímž si nadobro znepřátelil vlastní armádu.
Dalších čtyřicet let pak na vládou neschválený manuál sedal prach v trezorech ministerstva obrany. „Hlavním důvodem, proč byly plány Operace Northwoods odtajněny až po čtyřiceti letech, je způsob, jakým americkou vládu dokonale ztrapňují,“ říká James Bamford, spisovatel, který se zabývá historií amerických tajných služeb.
„Američané si rádi myslí, že na demokracii mají patent. A toto je přesný příklad zvrácené deformované demokracie, kdy se několik armádních generálů pokouší ošálit americké občany a vehnat vlastní zemi do války, kterou kromě nich nikdo jiný nechce. Operace Northwoods je skutečně jedním z nejprohnilejších plánů, které kdy ve Státech vznikly,“ soudí Bamford.
