Ztráta hmotnosti je výsledkem energetického deficitu, s pomocí fyzické aktivity anebo úpravy stravovacích návyků vydáváme víc energie, než přijímáme. Teoreticky by nám ho tedy mělo cvičení zaručovat, jenže v praxi to tak funguje jen zřídkakdy. Právě toto zjištění se stalo východiskem studie Kodaňské univerzity.
„Naznačuje to, že musí existovat jistý kompenzační mechanismus,“ líčí její vedoucí autorka Julie Marvel Mansfeldtová na serveru Futurity. Proto se rozhodla projít čtyřiadvacet výzkumů, v nichž hledala na „nesrovnalost“ odpověď.
Ulevit si
Její tým přitom k analýze přistoupil samozřejmě s hypotézou: možná se lidé za cvičení odměňují většími porcemi jídla, snad i pití, které vynaloženou energii jednoduše nejen vynahradí, ale dokonce přečíslí? Jenže to nebyla trefa, zjistilo studium. „Je to překvapivé a jde to proti tomu, co si mnoho lidí myslí, ale není typické, že bychom s tím, jak cvičíme, zvyšovali množství spořádaného jídla,“ cituje Mansfeldtovou server Fox13.
Po vyloučení zvýšené konzumace jako viníka však zbývala ještě jiná možnost. Autorský tým ji nazývá jako NEPA, za anglickou zkratkou se skrývá termín „necvičební fyzická aktivita“. Je jí vlastně jakákoli všední tělesná činnost, jíž se v běžném provozu dopouštíme. Chůze do schodů, cesta do práce pěšky místo veřejnou dopravou nebo autem, jít nakoupit místo využití rozvozové služby, prodloužená procházka se psem.
Analýza studií přitom doložila, že právě tyto aktivity, zapuštěné do všední rutiny, padaly strukturované fyzické aktivitě za oběť. S tím, jak se začneme věnovat programové tělesné aktivitě, začneme si ulevovat. Proč nevyužít výtah, i když jinak cváláme po schodech? Proč se místo večerní vycházky neválet na gauči? Proč nejet na nákup autem místo na kole?
Jenže vypuštění běžných fyzických aktivit s sebou nese následky. „Pokud ony činnosti najednou zastavíte, celkový denní výdej energie je menší, než se čeká,“ shrnuje Mansfeldtová na serveru Body and Soul.
A my od nich se strukturovaným cvičením opravdu upouštíme. „V sedmašedesáti procentech zkoumaných studií jsme viděli, že lidé se pro kompenzaci trénování vzdávali tělesných aktivit v běžném životě. Znamenalo to méně chodit, méně jezdit na kole, jezdit výtahem,“ uvádí vedoucí výzkumu. Jedna ze studií výslovně tvrdí, že vynechávání běžných fyzických aktivit sledované muže a ženy trestalo tím, že byl úbytek hmotnosti o dvaadvacet procent nižší, než by se očekávalo.
Ve hře je i psychika
Za kompenzačním jednáním je podle autorského týmu kombinace fyzických i psychických faktorů. Jednak jsme prostě unavení, to proto si ulevujeme od další tělesné námahy. Jenže se možná též snažíme odměnit, soudíme, že máme splněno, odškrtnuto, takže si nemusíme další porce pohybu dopřávat.
Podle studie, vyšla v magazínu Current nutrition Reports, to platí pro muže i ženy, pro cvičence s normální hmotností i ty s nadváhou nebo obezitou.
Psychický činitel je přitom ve hře ještě v jednom ohledu. Ti cvičící muži a ženy, kteří při sportování zažívali příjemné pocity, radost, naplnění, zájem, zvědavost, čilost, si dopřávali méně jídla, hubli tedy více, než ti, kdo cvičení shledávali nudným, příliš obtížným, nebavilo je.
„Dokazuje to, že psychologický aspekt je pro úspěch v tréninkovém programu důležitý. A že se vyplatí najít si typ cvičení, který je pro vás ten pravý,“ uzavírá Masfeldtová.
