Slast, radost, povznesenost. Pocity, které odměňují běžce za zdolané kilometry, nejsou žádnou autosugescí. A dovedou rozrazit i vězení psychických obtíží.
Zjistil to výzkum amsterodamské univerzity Vrije, k ruce si vzal 141 mužů a žen, kteří trpěli depresí anebo úzkostmi. Nabídl jim dvě terapie, buď tradiční s pomocí léků, nebo alternativní, která sázela na běh. Pětačtyřicet sáhlo po lécích, dostalo se jim klasických antidepresiv, šestadevadesát zvolilo běh, těm vědci předepsali dva až tři pětačtyřicetiminutové výběhy, za dohledu instruktorů. Obě terapie trvaly šestnáct týdnů.
Lepší výsledky, horší disciplína
Po celou dobu výzkumníci sledovali zdravotní stav účastníků a účastnic, duševní i fyzický. Zajímala je například hmotnost, variabilita srdeční frekvence, činnost plic. Po šestnácti týdnech poté přistoupili k finální inventuře. Prozradila, že duševních strastí se zbavilo čtyřiačtyřicet procent mužů a žen v obou skupinách, popisuje server Runner´s World, depresi i úzkosti zaháněl běh stejně jako léky.
Běh však, podle očekávání, přinášel mnohem větší fyzické benefity. Ti, kdo si ho nechali předepsat, se na konci pokusu pyšnili nižším krevním tlakem, nižší hmotností, lepším fungováním srdce. Druhá skupina se takových zlepšení nedomohla. Nejen to, její fyzická kondice se dokonce trochu zhoršila, což bývá následek antidepresiv, dodává s odkazem na autorský tým práce server Study Finds.
Studie tak pacientům trpícím depresemi anebo úzkostmi nabízí reálnou volbu a běh jako skutečnou, efektivní léčebnou alternativu, cituje jednu z autorek studie Brendu Pennixovou magazín Forbes. Autorský kolektiv však nezastírá, že to má háček.
Potíž je v tom, že zatímco ze skupiny, která se léčila medikamenty, prošlo celou terapií dvaaosmdesát procent, v běžecké podmnožině vydrželo do konce jen dvaapadesát. V tom je potíž běžecké terapie, pro pacienty s psychickými problémy může být výzva předepsané porce běhu disciplinovaně polykat.
Proto by terapie fyzickou aktivitou neměla spoléhat na individuální vůli. Podpořit by ji bylo potřeba s pomocí dohledu. „Říkat pacientům, aby běhali, nestačí. Změnit přístup k fyzické aktivitě by vyžadovalo adekvátní dozor, dohled, povzbuzování a podporu, jako když do terapie začleňujeme cvičení ve institucionalizované péči,“ nezastírá Pennnxová v odpovědi pro Gizmodo.
Práce, vydal ji magazín Journal of Affective Disorders, je další v řadě, která přínos běhu doložila. V roce 2020 meta-analýza, která zkoumala 116 studií, zjistila, že jde-li o náladu a duševní zdraví, nesly s sebou výběhy zlepšení v mnoha ohledech.
Letos v únoru poté studie v magazínu British Journal of Sports Medicine na základě prověřování jednačtyřiceti studií, které obsáhly přes dvě tisícovky respondentů a respondentek, vynesla soud, podle něhož je na místě fyzické cvičení obecně začít považovat za léčebnou proceduru pro deprese a depresivní příznaky.
Fyzická aktivita, a běh zejména, přitom nejsou jen lékem v případě duševních potíží, jsou rovněž efektivní prevencí. Doložila to například práce z roku 2018, vycházela z obřího vzorku 260 tisíc lidí z celého světa. Zjistila, že muži a ženy, kteří byli fyzicky nejaktivnější, měli o patnáct procent nižší riziko, že se u nich rozvine deprese, než ti nejméně aktivní. Mezi těmi, kdo si dopřávali 150 minut mírné až intenzivní aktivity týdně, klesalo nebezpečí deprese o 30 procent.
