Řidičský průkaz vlastním přes dvacet let. Ale nepřejte si, abych vás musel popovézt autem dál než dvacet metrů. Přesněji řečeno: nepřejte si, aby nás osud svedl do tísnivé situace, kdy by vás třeba ranila mrtvice mimo civilizaci a já byl široko daleko jediný, kdo vás může neodkladně odvézt do špitálu. To s výčitkou říkávám i mým rodičům, kteří se kdysi stali součástí tragikomického sledu událostí s výsledkem, že už si za volant netroufám. A odmítám to.
A takhle to začalo. V maturitním ročníku k nám jednou do třídy napochodoval pán z autoškoly. „Mít řidičák je normální nutnost a hromadně dostanete slevu,“ vyzval nás. Do kurzu jsme se zapsali s identickou samozřejmostí, jako jsme se kdysi kolektivně zapsali do tanečních. Na maloměstě to tak bývalo zvykem.
