- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Celý článek jen pro členy
Chcete číst prémiové texty bez omezení?
Řidičský průkaz vlastním přes dvacet let. Ale nepřejte si, abych vás musel popovézt autem dál než dvacet metrů. Přesněji řečeno: nepřejte si, aby nás osud svedl do tísnivé situace, kdy by vás třeba ranila mrtvice mimo civilizaci a já byl široko daleko jediný, kdo vás může neodkladně odvézt do špitálu. To s výčitkou říkávám i mým rodičům, kteří se kdysi stali součástí tragikomického sledu událostí s výsledkem, že už si za volant netroufám. A odmítám to.
A takhle to začalo. V maturitním ročníku k nám jednou do třídy napochodoval pán z autoškoly. „Mít řidičák je normální nutnost a hromadně dostanete slevu,“ vyzval nás. Do kurzu jsme se zapsali s identickou samozřejmostí, jako jsme se kdysi kolektivně zapsali do tanečních. Na maloměstě to tak bývalo zvykem.
Připojte se ještě dnes a získejte: