Cessna, která na mě a fotografa Roba čeká na letišti v Letňanech, vypadá tak trochu jako embéčko s přidělanou vrtulí a křídly. Tyhle poznámky si ale nechávám pro sebe a směju se, když si instruktoři z programu Pilotem na zkoušku prohazují vzduchem první ironické hlášky.
Směju se, nic jiného mi totiž nezbývá. Obloha mě láká odjakživa a můj strach mě otravuje. Nechci se bát. Chci mít v oblacích čistou hlavu.
Pokuřuju před letadlem svou poslední cigaretu a klepu se jako stará ždímačka. Jako vždycky, když se mám odlepit od země. Tohle je fakt za trest. Proč jsem sem lezl?
Takhle to ale vidím evidentně jenom já. Předletový rozbor probíhá v pohodové náladě. Fakt se zdá, že jediný člověk, který si uvědomuje, že zemřeme, jsem já. Před očima se mi míhají mapy, koordináty a pravidla pro pohyb letounu před přistáním. Nepamatuju si vůbec nic a marně se snažím oživit své letecké zkušenosti z počítačových simulátorů.
Tohle zmáčkneš, tohle dáš sem, tohle tam, tohle přecvakneš. Jednoduchý, ne? Poskakuju pohledem po palubovce letadla a kývám hlavou jako tučňák.
Když pak pilot oznámí, že se jde na věc, padáme s Robem jeden přes druhého, jak se oba snažíme být poslední. "Hele, Robe, měl bys řídit první," dopouštím se zbabělé výzvy. Není čas na hrdinství.
Ranvej v Letňanech připomíná spíš dvakrát zorané pole. Už při pojíždění na ploše mám pocit, že by se nám hodil spíš Hummer. Na uších mám sluchátka a snažím se moc neprojevovat. Co já tady sakra dělám?
"Jdi na to!" zavelí pak pilot. "Jako na co?" zdráhá se Rob a já jsem vděčný, že aspoň někdo má v kokpitu rozum. "Počkejte…" pokouším se prosadit ústup od zamýšleného kaskadérství i já.
Ale už mě nikdo neposlouchá. Letoun nabírá rychlost. "Robe?" zkouším to ještě jednou pro případ, že by se dalo něco zachránit, jenže to už letoun poskočil párkrát po ploše… a letíme. Srdce se mi zastavilo jako vždycky a já se držím opěradla tak, až mi zbělely klouby.
"To jako řídíš ty?" poznamenávám po minutě do éteru. "Glgh," ozývá se přerývaná odpověď ze sluchátek. Takže jo. Skvělý. Umřeme před Globusem v Letňanech. Kdo by to řekl.
Když mě hysterie opustila, uvědomuji si, že letíme zcela plynule. Rob řídí a pilot mu ukazuje, jak má letadlo správně vyvážit, aby letělo vlastně samo. Dívám se na zemi z výšky tři sta metrů a žasnu. Jako vždycky, tady nahoře.
Ale to ještě nemá být všechno. Potom pilot vypíná motor, prý abychom si vyzkoušeli řešení krizové situace. Teče ze mě pot. Letoun se zhoupne a mně se "obrátí kufr".
Selže-li motor, jsou piloti vycvičeni reagovat okamžitě: najít si vhodné místo k přistání, stáhnout rychlost a provést takovou legrační vlnovku, která končí většinou na poli. Jak přesně, to už záleží na zručnosti jedince. Obávám se, že my dva s Robem bychom tak maximálně poslali SMS na rozloučenou a zabodli se pravděpodobně rovnou do skladu výbušnin.
Ve chvíli, kdy se Rob vydává na přistání, zasunuji se ještě do hlouběji do sedačky a snažím se nevnímat konverzaci, která se nese zepředu: "A co ty stromy?" – "Těch si nevšímej." – "Počkej, ty vole, to padá." – "Nepadá." – "Já přece nemůžu přistávat." – "Ale můžeš…"
A potom to bouchlo. Zcepeněl jsem jako plácnutá kočka. Ještě jeden skok. A… jsme na zemi. "My jsme to přežili?" ptám se sám sebe.
Na zpáteční cestě jsem se stal pilotem na zkoušku já. Moc rád bych o tom něco napsal, nic si ale nepamatuju. Nevzpomínám si na detaily. Jen vím, že jsem pořád vyvažoval letadlo a klepaly se mi ruce a nohy. Nožní pedály jsem docela neovládal a říkal věci jako: "To jako letím já?"
Vím, že jsme zkoušeli nouzové přistání. Pamatuju si ty hroudy hlíny na zemi, které se skoro daly z okýnka sebrat rukou. A potom jsem přistával. Asi. Nejsem si jistý. Jen jsem měl takový pocit.
Pocit, že jsem zažil něco nového, ale nejsem to ještě schopný vstřebat, protože mi to moje fobie nedovoluje.
Vím ale jistě, že létat je báječné. Ten pocit, kdy se můžete spustit z nebe jako orel a rozehnat důchodce před supermarketem, kdy můžete stoupat a ledabyle kroužit oblohou. Kdy si můžete na chvíli připnout bájná Ikarova křídla a proletět se prostorem.
Rob svou úlohu zvládnul perfektně, já jsem byl velice nepřesvědčivý pilot. Ovládaný strachem z létání a svázaný obavami z katastrof. Oba máme v kapse vzpomínkový pilotní průkaz. Ten můj není zrovna na chlubení, to spíš kluci z "Pilotem na zkoušku" ke mně byli benevolentní a nenapsali mi tam rovnou "Nepouštět k letadlu".
Splnil jsem si sen. A napoprvé překonal ten příšerný strach z letů. Zkuste si to i vy, tu husí kůži, napětí a euforii si musíte prožít sami. Na vlastní kůži. Stojí to za to.
Zápisky autora najdete na blogu havlik.blog.idnes.cz.
Článek byl připraven ve spolupráci s programem Pilotem na zkoušku.
