„Postupně kráčel dál a dál do hluboké vody, načas plaval, ale… poté začal odpočívat s nohama na dně a hlavou nad hladinou. Nakonec tedy vzpřímeně stál, zatímco voda nesla jeho hmotnost.“ Takový scénář evoluce našich předků líčil v magazínu New Scientist v roce 1960 článek „Byl v minulosti člověk víc vodním živočichem?“.
Byly to myšlenky, které slovutného mořského biologa Alistera Hardyho napadly již třicet let předtím. Mlčel o nich. Nechtěl si poničit kariéru. Odvážil se je vyslovit až se zpožděním, na jejím sklonku. Nejprve jen ústně, na přednášce v British Sub-Aqua Club. Doufal, že nevzbudí pozornost. Mýlil se, vedly k novinovým článkům se skandálními titulky.
To proto, aby své ideje uvedl na pravou míru a uvedl jako pouhou spekulaci, napsal text pro New Scientist. Hypotéza tak však spatřila světlo světa černé na bílém.
Vědec s originálními spekulacemi
Alister Clavering Hardy se narodil v roce 1896 a k přírodě ho to táhlo již od dětství, sbíral a zkoumal hmyz. Vystudoval prestižní soukromou školu, z oxfordských studií jej však vytrhla první světová válka. Strávil ji projektováním kamufláží. Poté se však ke studiu zoologie vrátil, aby se následně zaměřil na mořský život.
Stal se jedním z největších odborníků na zooplankton a jeho distribuci v mořských ekosystémech, vynalezl zařízení, které umožňuje jeho trvalý monitoring, sám prováděl podmořské průzkumy. Působil na prestižních univerzitách, též v Aberdeenu a Oxfordu, dostal řadu prestižních ocenění, byl pasován na rytíře.
Španěl žil jako dítě dvanáct let mezi vlky. Byla to nejšťastnější doba, tvrdí V sedmi letech ho adoptovala vlčice a byla mu lepší matkou než jeho macecha. Poprvé v životě pocítil lásku a péči. Když ho po dvanácti letech nalezla v divočině policie a proti jeho vůli jej odvedla do civilizace, byl to pro Marcose Rodrígueze Pantoju nejděsivější moment v životě. Lituje ho dodnes. |
A byl docela svébytným vědcem. Ač stoupenec Darwina, byl věřícím, což jeho kolegy a žáky, mezi jinými například Richarda Dawkinse, dnes jednoho z nejznámějších popularizátorů evoluční teorie, mátlo. Víra si však s teorií organického výběru podle Hardyho mínění v cestě nestála, měl za to, že náboženství mohlo napomáhat lidskému přežití a být činitelem evoluce. Jeho cílem bylo vyvinout „vědu přirozené teologie“ a pomoci mu v tom měla organizace Religious Experience Research Unit, kterou v roce 1969 založil a která měla vědecky zkoumat a kompilovat náboženské zkušenosti.
Jeho přístup k náboženství byl přístupem biologa, víra podle jeho konceptu nevycházela z nadpozemského rozměru, rozvíjela se v reakci na skutečnou dimenzi reality. Síle náboženského vnímání se podle jeho slov dokázala vyrovnat pouze sexuální emoce. „Myslím, že víra má biologický význam, pro původní kmeny měla hodnotu přežití,“ soudil.
Realitu viděl originálníma očima. V roce 1965 vyložil, že by evoluční proces mohl ovlivňovat i jev podobný telepatii. Kromě toho nevylučoval, že někteří živočichové mohou mít jakousi kolektivní, skupinovou mysl, kterou popisoval jako druh psychického rámce mezi členy dotyčného živočišného druhu. A pohrával si dokonce s myšlenkou existence „kosmické mysli“, která by nesla evoluční informaci skrze čas a prostor.
Tyto spekulace veřejnosti zpřístupňoval až v pozdějších letech svého života. Vlastně až poté, co se v roce 1961 odebral do aktivně tráveného důchodu. Jen svou myšlenku o vodní etapě naší evoluce si dovolil říci nahlas pár měsíců předtím. Dopad svého příspěvku pro ctitele podvodního života však tehdy podcenil.
Povstali jsme z moře?
Onu ideu o vodě a lidské evoluci přitom pojal již v roce 1930, při četbě knihy britského antropologa a anatoma Frederica Wooda Jonese. Ten se v ní mimo jiné ptal, proč mají lidé, na rozdíl od jiných pozemských savců, tělní tuk spojený s kůží. Tutéž otázku si položil i Hardy – a vybavil si, že onen rys lidského těla upomíná na tuk vodních savců, například velryb. Odtud byl jen krůček k myšlence, zda předchůdci člověka nebyli spojeni s vodou víc, než soudíme.
Nebyl jediným vědcem, který oním směrem uvažoval. Jak připomíná v knize Hypotéza vodní opice Elaine Morganová, v roce 1942 navrhl, že před pěti miliony lety prošli hominidé semi-vodní fází, německý biolog Max Westenhofer. Hardy však k obdobné spekulaci došel nezávisle.
Když své úvahy na přednášce 5. března roku 1960 vyjevil, způsobily v laické veřejnosti poprask. O dvanáct dní později je poté cítil, kvůli titulkům jako „Oxfordský profesor tvrdí, že člověk je vodní opice“, potřebu rozpracovat pro časopis New Scientist. „Samozřejmě, že jsem musel napsat článek, která to odmítne a řekne, že to je jen hrubá hypotéza, ne doložený fakt. A že ovšemže nejsme příbuzní delfínů,“ prohlásil.
Pohrával si v něm s myšlenkou, své úvahy explicitně uvedl jako spekulace, že předchůdci člověka mohli během evoluce při konkurenčním boji o potravu ve větvích stromů sestoupit do vody, nejprve do mělčin, poté do hlubokých vod. Že v nich trávili stále víc času. Že se tak, za pomoci a podpory vody, naučili stát vzpřímeně, že se jim díky pobytu ve vodě vytratilo ochlupení, tak jako ho nemají tuleni a velryby, a že mají lidé stejně jako oni tělní tuk navázaný na kůži, což je prvek, který ostatní divocí primáti postrádají.
Upozorňoval též, že lidské tělo je mnohem lépe než těla jiných primátů uzpůsobené plavání. „Mnohá zvířata dokážou plavat na vodní hladině, ale jen málo pozemských savců dokáže člověku konkurovat v plavání pod hladinou,“ psal Hardy. Vodní etapa opic, které lidskému vývoji předcházely, by podle něj vysvětlovala leccos. Proč máme, ve srovnání s nemotornými postavami opic, tak ladné tělo, opravdu jako by vodou vyhlazené křivky. Jak evoluce napomohla vzpřímené chůzi.
Byl však vědcem. Proto svou úvahu uzavřel tím, že je „hypotézou, kterou je třeba diskutovat a ověřovat proti toku budoucích důkazů“.
Fascinující hypotéza, fakt nikoli
Popravdě řečeno, vydání článku žádnou velkou explozi nevyvolalo. Z větší části byl ignorován, i když například zeměpisce Carla Sauera zaujala ohledně možného významu pobřežní krajiny pro lidskou evoluci. V roce 1967 zoolog Desmond Morris v knize Nahý člověk, jak připomíná magazín The Scientist, konstatoval, že jakkoli ona hypotéza zahrnuje nejpřesvědčivější nepřímé důkazy, schází jí jakákoli přesvědčivá opora.
Své zastánce však Hardyho úvahy našly. Zaujaly především již zmíněnou spisovatelku Elaine Morganovou. Nejprve v roce 1972 skrze ně kritizovala romantickou a machistickou představu, jak se člověk tarzanovsky vyvinul z opice v silného, surového a nelítostného lovce se zbraněmi, protože Hardyho možná verze nabízela mnohem mírumilovnější příběh o vodní a pobřežní evoluci lidských předků. Poté hypotézu rozpracovávala v řadě veřejností se zájmem přijatých děl, jako je Vodní opice, Jizvy evoluce, Nahý darwinista nebo Hypotéza vodní opice.
Myšlenka si získala též pozornost antropologů. Vědci například poznamenávají, že by bohatá a zdravá mořská strava mohla podporovat rozumový růst našich předků, a tím jim dát evoluční výhodu. Jiní autoři dodávají, že to pravda může být – že to však samo o sobě hypotézu vodní opice nedokládá.
V roce 2016 se hypotézou a jejími slabinami podrobně zabýval text Alice Robertsové a Marka Maslina v magazínu The Conversation. Vyjmenovávají v něm, že všechny anatomické i psychologické adaptace člověka lze vysvětlit i jinými příčinami. Naše volní kontrola dechu může více souviset s řečí než s potápěním se, například. Připomínají, že bez ochlupení jsou pouze plně vodní savci jako velryby, jiní ve vodě žijící savci jako vydry jsou extrémně ochlupení. A ve srovnání s jinými savci až tak dobrými plavci nejsme, naše kůže navíc propouští vodu, proto máme po dlouhém koupání prsty jako sušené švestky.
Poznamenávají též, že hypotéza přišla o jeden ze svých nepřímých dokladů. Její stoupenci upozorňovali, že z doby, kdy naši předci měli žít ve vodě, se nám o lidských předchůdcích nedostává žádných dokladů v podobě zkamenělin. To by tedy mohlo být vysvětlené právě tím, že je zničila voda. Jenže ona mezera v historii ve formě zkamenělin se však zaceluje, připomínají autoři. Zkameněliny začínají vypovídat i o této fázi naší evoluce.
Souhrnem uzavírají, že hypotéza vodní opice je na jedné straně příliš rozkročená a komplexní – a na druhé příliš zjednodušující. Snaží se podle nich vyložit příliš mnoho adaptací lidských rysů jednou jedinou příčinou.
Alister Hardy, který zemřel 22. května 1985, takové ambice neměl. Jen nakonec nezatajil nápad, který měl, jenž však nikdy neposunul nad kategorii pouhé spekulace.
