Jeho příběhu zprvu nechtěl antropolog Gabriel Janer Manila vůbec věřit. Tak fantaskně povídání Marcose Pantoji znělo. Líčil, jak ho vychovávala ve španělských horách Sierra Morena vlčí smečka. Vlci ho učili, jak slézat pohoří, čím se živit a jak přežít. Žil s nimi v jeskyni, hrál si s jejich mláďaty. Věrného strážce našel v hadovi a spořádané spolubydlící v netopýrech.
Unikátní šanci potkat muže se skutečnou minulostí „vlčího dítěte“ však vědec nechtěl zahodit. Příběh proto začal zkoumat a ověřovat. Mnohé vzpomínky o symbióze se zvířaty se do Pantojiho hlavy otiskly velmi subjektivně, ale základní fakta shledal antropolog pravdivými. Pantoja žil dvanáct let v divočině. V izolaci od lidí, zato ve vlčí smečce.
A pak jsem se stal členem vlčí rodiny
Narodil se v roce 1946 ve španělské provincii Córdoba a jeho dětské roky v lidské společnosti mu nepřinesly štěstí. Ve třech letech mu zemřela matka a od otcovy nové partnerky si užil jen ústrky, nadávky a bití. Když mu bylo asi šest či sedm, jak později odhadoval, otec ho poslal, údajně směnou za peníze, do hor Sierra Morena, aby tam pomáhal pastevci koz.
Stařec ho naučil mnohé. Jak se starat o třísethlavé stádo, zasvětil ho do výroby nástrojů i kladení pastí na lov zvěře. Než však malého chlapce mohl uvést do osamělého horského života pečlivěji, velmi brzy po Marcosově příchodu zemřel. Chlapec zůstal v horách sám.
Seznamte se s divošskými dětmi |
Ani na okamžik prý nepřemýšlel o tom, že by se pokusil o návrat mezi lidi. Pamatoval si, co mu život v lidské společnosti přinesl: týrání a utrpení. Rozhodl se v horské samotě zůstat. Věděl, jak lovit králíky a koroptve. A mnohé další věci ho naučila zvěř. „Pozoroval jsem, co zvířata jedí. A jedl jsem to také,“ líčil. Divocí kanci jedli hlízy ze země. Našli je, protože je cítili. A když je začali ze země dobývat, hodil mezi ně chlapec kámen. Utekli a on jim hlízy ukradl.
Sám nakonec nezůstal. Jednoho dne objevil jeskyni s vlčaty. Lidské mládě do příbytku vlezlo a začalo si s vlčími vrstevníky hrát. Tak dlouho, až se unavilo a usnulo. Když se vetřelec probudil, zjistil, že v jeskyni je vlčice a krmí mláďata masem. Měl hlad, pokusil se tedy kus jídla uzmout nejbližšímu vlčeti, následovalo však napomenutí od matky v podobě seknutí tlapou. Stáhl se.
„Když však mláďata vlčice nakrmila, hodila kus masa i mně. Nechtěl jsem se ho dotknout, protože jsem se bál, že mě napadne. Ona maso strkala čenichem až ke mně. Vzal jsem si ho, snědl ho,“ popisoval. I tak měl strach, když se k němu vlčice začala blížit. Když měla tlamu těsně u jeho obličeje, místo kousance ho však začala lízat. „Poté jsem byl jedním z rodiny,“ soudil.
Margaret měla sex s delfínem. Ten neunesl odloučení a zabil se |
Přátel a ochránců však ve zvířecím světě našel víc. Jedním z nejvěrnějších byl had. „Žil se mnou v jeskyni, která byla opuštěným dolem. Udělal jsem mu hnízdo a dával mu mléko od koz. Všude mě doprovázel a chránil mě,“ právě tak se přátelství zapsalo Marcosovi do paměti.
Ano, řada jeho líčení je rozmlžená dětským pohledem na svět. A přáním, aby to právě tak bylo. Aby za jeho soužitím s přírodou a zvířaty byl cit, pouto, přátelství. Potřeboval uspokojit potřebu lásky, vysvětluje antropolog Janer. Proto si život interpretoval jako bajku. „Had nebyl jeho přítel. Plazil se za ním proto, že mu dával mléko. Když teď říká, že ho chránil, říká to proto, že tomu věřil,“ komentuje. Dodává však, že díky takovému interpretování faktů, imaginaci a vrozené inteligenci chlapec v horách mezi vlky přežil.
V průběhu let se měnil. Přestával mluvit, nebylo s kým. Slova nahradily zvuky, vrčení, chrochtání. Plakat však nepřestal. „Pláčou i zvířata,“ objasňoval později.
Brzy měl k pláči důvod, po devatenácti letech, psal se rok 1965, osud vyměřil jeho vlčímu životu konec. Devatenáctiletého mladíka se shrbenou a sehnutou chůzí našel v horách policista a přes veškeré jeho protesty ho odvedl. Dolů, mezi lidi, do civilizace.
Ve vězení civilizace
Pro Marcose Pantoju byl návrat nejděsivější chvílí jeho života. Vše ho děsilo. V momentě, kdy se ho holič snažil zbavit vousů, se bál, že mu jde břitvou podříznout hrdlo. Když před něj postavili polévku, voněla mu, ale nevěděl co s ní. Udělal si misku z dlaně, ale horký pokrm ho popálil, vyjekl a rozbil talíř. Zápasil s jeptiškami, které se ho snažily přimět spát na posteli.
Příběh, který se stal„Hrál jsem si s vlky“, zní název práce, kterou o Marcosu Pantojovi sepsal antropolog Gabriel Janer Manila. Předtím však, to bylo deset let po Pantojově vynuceném odchodu z hor, celý příběh pečlivě prověřil. „Našel jsem lidi, jimž se dostal do rukou, když ho objevili. Lidi, u nichž přebýval, muže, který jej poprvé vykoupal ve vaně, seminaristu, který o něj pečoval… ti všichni mluvili o jeho divoké povaze, jeho neznalosti společenského světa, jeho neschopnosti dodržovat pravidla,“ líčil Manila s tím, že se výpovědi shodovaly s Pantojovým líčením. A dodává, že všechny jeho výpovědi zněly pokaždé, kdy je líčil, naprosto stejně. V roce 2010 o něm režisér Gerardo Olivares natočil dokument „Entrelobos“ („Mezi vlky“). |
Mezi lidmi mu nebylo dobře. Když k němu přivedli jeho otce, nic necítil ani jeden z nich. Pomýšlel jen na to, jak se vrátit zpátky mezi své, do hor, k vlkům, netušil však kudy. Byl zmatený, nevěděl, kde je a na kterou stranu by se měl za svou zvířecí rodinou vydat. Nějaký čas navíc strávil na kolečkovém křesle, to když mu v klášteře odřezali ze ztvrdlých nohou všechny mozoly.
Nevedlo se mu dobře. Společnost a stát ho sice chtěly mít ve své moci, pomoci začlenit se mu však nechtěly. „Když jsem se dostal z hor, měli mě poslat do školy. Naučili by mě mluvit a chovat se v tomto světě,“ namítal později. To však nikoho nenapadlo, důležitější byly jiné úkoly – vštípit vlčímu mládenci katolickou víru a strčit ho na čas do armády.
Zařadil se však jako otloukánek. Děsil ho hluk civilizovaného světa a jeho věčný shon. „Nemohl jsem vystát tolik hluku… auta… a lidi, kteří chodí tam a zpátky jako mravenci. Jenže mravenci jdou alespoň všichni jedním směrem! Lidi chodí kamkoli! Bál jsem se přejít silnici!“ přiznával.
A na rozdíl od života v horách se musel bát o svou existenci. Zjistil, že potřebuje peníze. „Nevěděl jsem, co to je, nestaral jsem se. Nechápal jsem, proč potřebujete peníze, když chcete sníst jablko,“ popisoval své setkání s moderní společností. Přichystáno toho na něj měla víc. Setkal se též s vykořisťováním, které nutnost dobrat se k penězům obnášela. Zaměstnavatelé ve stavebnictví a službách ho podváděli, okrádali, zneužívali jeho prostotu, naivitu a čistotu. Lidská smečka se k němu chovala hůř než vlčí. U lidí plakat rozhodně nezapomněl.
Ženy, hudba a děti
Žil vykořeněný život. Z jeho horského světa ho lidé unesli, sami ho však nepřijali. Nezkoušel se vrátit k vlkům? Snažil se o to, ale jeho hory „přestaly být takové, jaké bývaly“. Vlci na jeho volání odpověděli, ale nepřišli k němu. „Byl jsem cítit jako lidé,“ vysvětlil. Hory byly navíc poseté chatami a vchod do jeho jeskyně chránila vrata. Cesta zpět nebyla možná.
Mezi lidmi se mu nelíbilo. Na rozdíl od drsného soužití s vlky mu lidský život přišel povrchní. Nechápal, proč se lidé „starají o oblečení, co nosí, a o to, jestli vypadají dobře“. Nerozuměl, proč ho zesměšňují, když se nezajímá o politiku ani o fotbal. Když si postěžoval svému lékaři, odvětil: „Smát se máte vy jim, protože každý jiný ví mnohem, mnohem méně, než víte vy.“ Moudrosti však kolem sebe nacházel jen velmi málo. „Mám pocit, že jsem se naučil od vlků více než od lidí,“ říkal.
Nakonec se s lidmi přeci jen sžil. Po dlouhých rocích ústrků a nevalných zaměstnání ho penzionovaný policista pozval do své vesnice Rante v Galicii. Od roku 1998 tam bydlí v malém domečku, s patiem plným květin a nízkými stropy, které připomínají jeskyni.
Jeho neuvěřitelný a dramatický příběh má přeci jen šťastné vyústění. Konečně našel přátelskou lidskou smečku. Požívá respektu a lidskou společnost vzal možná na milost. A jeho důvody jsou silné. „Životu tady jsem uvykl. A je tady tolik věcí, které jsem tam neměl,“ přiznal v rozhovoru pro BBC a vyjmenoval alespoň dva: „Například hudba. Nebo ženy. Ženy jsou dobrý důvod, proč tu zůstat.“
Ale existují i další, například jeho přednášky ve školách. Pořádá je nevládní organizace Amigos das Arbores a Marcos Pantoja na nich mluví o lásce ke zvířatům a o nutnosti ochrany přírody. „Je neuvěřitelné, jak jeho životní zkušenosti děti přitahují,“ řekl organizátor přednášek Xosé Santos. List El País k tomu dodal, že s dětmi se cítí Pantoja nejlépe. Na svobodu a jednoduchost života mezi vlky však s láskou vzpomíná dodnes.