On jim slovo dává. A dovede jim nabídnout bezpečný prostor, který je vyzve k velmi niterným výpovědím. Bývalý policejní důstojník tak líčí, jak jej traumatizují hrozné scény, jichž byl svědkem, ovšem též toxická maskulinita bezpečnostního sboru, která mu zabránila se s nimi vyrovnat. Vzpomíná na adrenalin. Ale prozrazuje též, jak má erekci při řízení auta.
Další muž doznává: „Mám za to, že ve skutečnosti můj penis kontroluje mě.“ Další popisuje svůj masturbační rituál: „Plácám do něj ze stran a po čase to začne být příjemné.“ Muž jménem Jason vzlyká, když mluví o tom, že je neplodný. Bývalý voják z Afghánistánu popisuje, co pro něj znamená, že při likvidaci bomby přišel o nohy i varlata. Trans-muž líčí utrpení, jemuž čelil, když mu v době jeho ženské puberty rostla prsa. Mladý muslim se svěřuje s nedostatkem sebevědomí ze svého těla.
Susanne Curranová, producentka dokumentu, přitom říká, že najít pro tak otevřené zpovědi protagonisty nebylo nijak těžké. Štáb spíše vybíral, aby kompozice byla dostatečně diverzifikovaná, dost rozkročená. Podle ní pořad reflektuje duch doby. „I když si vezmete tak nedávný rok jako například 2015, tento portrét mužství a fluidity, kterou představuje, by nebyl možný,“ soudí.
Penis intimnější a něžnější
Tvůrce filmu Ajamu však vztah západní společnosti k mužským genitáliím považuje stále za macešský. „Vidět penisy v televizi je pořád velmi výjimečné. V této zemi je nepříjemné mluvit o tělesných potěšeních. Pořád žijeme v erotofobní kultuře. Jiné kultury, v Asii a v částech Afriky, penisy historicky oslavovaly, v této zemi je však stále něco zpátečnického,“ prohlásil umělec a sexuální aktivista s jamajskými kořeny pro list The Guardian.
I proto magazín GQ líčí, jakým zjevením bylo, když Ajamův dokument na kanálu Channel 4 ukázal 31. srpna ztopořený penis, zabalený v květinách. „Nebylo to zvláštní proto, že to šokovalo, většina z nás ostatně postavený úd viděla, byť by to měl být jen ten jejich. Bylo to zvláštní proto, jak normální to je, jak krásné to je – a přesto je to poprvé, kdy lidé sedí v obýváku a debatují o tom jako o faktu, který patří k životu,“ píše GQ.
Samotný tvůrce filmu dodává: „Vzhledem k tomu, že slýcháme, jak jsou penisy násilnické a hrozivé, se od toho snažím odstoupit, odejít, vzdálit se a vytvořit něco intimnějšího a něžnějšího.“
Podle recenzí se mu to podařilo. V jeho dokumentu mluví jeden z patnácti zpovídaných mužů například o tom, jak se učit mít se ženou vzájemně příjemný sex. „Je to jeden ze sexuálně nejpozitivnějších, neprocítěnějších a nejsubtilnějších příběhů. Nepostihla jej žádná velká tragédie, nepatří do marginalizované komunity, jeho zkušenost hovoří ke každému, bez ohledu na to, jak se identifikuje. Je však katalyzátorem, spouštěčem úvah o tom, co si o sobě muži v posteli myslí,“ přemítá recenzent David Levesley.
Pět zpovídaných mužů se nakonec též svléklo pro Ajamův fotoaparát. V boxerských tělocvičnách ve čtvrti East London, v opuštěných továrnách, ve vykachličkovaných saunách, všechny prostory měly působit maskulinně, industriálně. „Toto je ta nejbláznivější věc, kterou jsem kdy udělal,“ říká v dokumentu jihoasijský gay, když odkládá před queer fotografem šaty.
Obrázky penisů však v dokumentu nefigurují ani proto, aby šokovaly, ani proto, aby snad vzrušovaly. Pouze kolorují povídání. Jakkoli dokument začíná u pohlavního údu, otvírá otázku maskulinity, řeč je o libidu, o násilí, o „zženštilosti“, o sebekontrole. Ostatně, producentka v mnohých rozhovorech zdůrazňuje, že pořad úzkostlivě dodržuje pravidla britského televizního vysílání, žádný zobrazený penis není bezdůvodný, každý nese sdělení.
Recenzent Levesley víc než souhlasí. Zachycené penisy jsou podle něj pro diváka, jehož k filmu přitáhne příchuť zakázaného, vlastně úlevné. Jsou nositelem katarze. Sezná, že to, co muži odhalují navenek, je mnohem prostší než to, co o sobě vyzrazují zevnitř. Teprve to je zdrojem zvědavosti, vzrušení, mnohem intenzivnějších pocitů.
Černý zvrhlík
Producentka Curranová přiznává, že zatímco najít protagonisty vyprávění a fotek nebylo až tak složité, výzvou bylo vybrat umělce, který dokument natočí. „Bylo neuvěřitelně obtížné najít umělce, který by pokládal otázky o tom, co to znamená být mužem, který by zpochybňoval definice, který by k nim přistupoval hravě,“ popisuje. Nakonec padla volba na Ajamu, nikoli náhodou.
Tématu sexuality se věnuje už dvacet let. I díky svým rodičům. Jeho osudem měla být profesionální kariéra v armádě, rozhodl se však, že bude „fotit muže, černé muže a penisy“. A dodává, že když o tom říkal rodičům, čekal odmítavou reakci. „K ničemu takovému však nedošlo! To, že jsem queer, házím na ně, protože od onoho dne mě podporovali ve všem, co dělám,“ směje se, „dokonce i ve focení penisů. Chodí na výstavy, dívají se na moje díla. Jsou důvodem, proč mohu být tak moc queer.“
Není jen fotografem, považuje se za sexuálního aktivistu. I proto v roce 1997 otevřel podnik Black Pervert´s Network. „V zásadě to byl erotický klub v Brixtonu pro černé a asijské muže, kteří měli rádi kůži, gumu, PVC a perverze,“ vysvětluje. A aby se vrátil ke svému zájmu o penisy, ptá se: „Na penisu si tak moc zakládáme. Proč se o něm tedy nebavíme víc?“
