Po dvou staletích cizí nadvlády měli Poláci od roku 1918 konečně zase vlastní stát, ten se však ještě roky po velké válce notně kymácel ve větru. Sužovaly ho pohraniční spory, ale v létě 1920 začala být ohrožena i jeho samotná existence. Sovětská moc se totiž snažila opět podmanit území carské říše, která bolševici ještě za války odstoupili Němcům, tedy i Polsko.
Rudá armáda vtrhla do Pobaltí, Běloruska, na Ukrajinu, poté v čele s brilantním taktikem, mladým generálem Michailem Tuchačevským i do Polska. Jejích 120 tisíc mužů už stálo před branami Varšavy a místní elity i západní diplomaté se začínali smiřovat s tím, že Polsko bude pohlceno říší bolševiků – a kdo ví, co bude potom? „Na Berlín, přes mrtvolu Polska!“ stálo totiž v Tuchačevského rozkazu z 2. července 1920.
Nikdo však nepočítal s odhodlaností a nadáním muže jménem Józef Piłsudski, tehdy provizorní hlavy státu a vojenského samouka, který přišel se smělým plánem na odražení nepřítele.
Smělý, bláznivý, ale úspěšný plán
Jeho myšlenka předpokládala, že hlavní polské síly ustoupí za Vislu a pokusí se za každou cenu udržet v opevněných pozicích, zatímco jiné jednotky zaútočí na Rudou armádu ze severu a naruší její pokus o obklíčení hlavního města. Klíčovou roli měl hrát relativně malý sbor čítající pouhých dvacet tisíc mužů, složený ze zkušených veteránů pod osobním velením Piłsudského. Tato Úderná skupina (Grupa Uderzeniowa) měla provést překvapivý, chirurgicky přesný útok na úsek sovětské linie, který polská rozvědka vyhodnotila jako její slabinu.
Polští důstojníci Piłsudského plán zavrhovali jako amatérský, a když se jeho kopie dostala do rukou Sovětů, Tuchačevský ji hodil do koše jako očividnou dezinformační kampaň Poláků. Byla to nejspíš největší chyba jeho úctyhodné vojenské kariéry. Skončila drtivou porážkou Rudé armády. Střetnutí Poláci dodnes označují za „zázrak na Visle“, což byl původně posměšný bonmot jednoho poslance Sejmu.
Piłsudského intuitivní geniální postup zachránil polský stát a možná i ten československý. „Není pochyb, že kdybychom vyhráli na Visle, oheň revoluce by zachvátil celý kontinent,“ řekl později Tuchačevský.
V atentátnickém prostředí
Pro boj proti hrozbě z východu se Piłsudski doslova narodil. Spatřil světlo světa v roce 1867 na území dnešní Litvy, jako potomek šlechtické rodiny s rodokmenem sahajícím až do středověku. Spolu s bratry Adamem, Bronisławem a Janem jej matka Maria odmalička seznamovala s polskými dějinami a kulturou, carským režimem potlačovanou. Jejich otec Józef se v roce 1863 účastnil Lednového povstání, odporu vůči odvodům Poláků do ruské carské armády přerostlého v ozbrojenou vzpouru.
Přestože byli rebelové nakonec poraženi, podobně jako většina jejich krajanů ani Piłsudští nepřestali vzdorovat rusifikačním snahám režimu. Jen namísto zbraní bojovali spíše péčí o svoje kulturní dědictví, tak trochu jako čeští obrozenci. Józef nastoupil na ruské gymnázium ve Vilně, dnešním Vilniusu, na jehož chodbách mimochodem potkával o pár let mladšího Felikse Dzierżyńského, budoucího zakladatele bolševické tajné bezpečnosti. Mladý Piłsudski se odmítal účastnit pravoslavných bohoslužeb, měl nevalný prospěch a ze školy odešel se silnou averzí k carskému režimu i ruské kultuře.
V roce 1885 začal studovat medicínu v Charkově, kde se brzy našel v těch radikálnějších kruzích, stýkal se například s lidmi z organizace Narodnaja volja, která měla na svědomí úspěšný bombový atentát na cara Alexandra II. Za účast na studentských demonstracích byl z univerzity nakonec vyhozen a v roce 1887 byl zatčen za přípravu atentátu na Alexandra III. Nejspíš se tak stalo neprávem – jeden Piłsudski se na komplotu sice podílel, jenže ne Józef, ale jeho starší bratr Bronisław. Ten vyfasoval patnáct let těžkých nucených prací na ruském Dálném Východě, zatímco Józef si vyslechl trest pětiletého vyhnanství na Sibiři.
Na cestě na východ byl po několik týdnů držen ve věznici v Irkutsku, kde se přidal k hladovce za konec bití a ponižování vězňů. Vyneslo mu to půl roku žaláře navíc a doživotní zdravotní následky z první noci trestu, kterou musel přetrpět ve čtyřicetistupňovém mrazu. Po propuštění z vězení však exil strávil v relativním pohodlí, směl se živit jako učitel matematiky a cizích jazyků na místní škole. Po návratu domů Piłsudski vstoupil do Polské socialistické strany (PPS), aby se po pouhých dvou letech stal jejím předsedou. Byl pravověrným socialistou a zároveň i zapáleným národovcem a ve smyslu této ideologické syntézy také nastavil směřování strany.
Na Divokém východě
Ve dvaatřiceti si Piłsudski vzal svoji spolubojovnici Marii Juszkiewiczowou, se kterou vydávali a u sebe v bytě tiskli podzemní noviny Robotnik (Dělník). Manželství ale již po pár letech existovalo pouze na papíře, Piłsudski se totiž zahleděl do výrazně mladší soudružky Aleksandry Szczerbińské. Když Maria v roce 1921 zemřela, zpečetili Józef a Aleksandra svůj svazek i před oltářem. To už spolu měli dvě dcery.
Josef Piłsudski v rodinném a přátelském kruhu, duben 1919
Po osmi letech vydávání byl v roce 1900 Robotnik odhalen a Piłsudski putoval opět za mříže. Předstíral duševní nemoc, takže byl ze žaláře ve Varšavě převezen do petrohradského blázince, odkud za pomoci polského lékaře brzy utekl. Jako westernový hrdina naskočil jedné noci na vlak směr západ a dojel v něm do Haliče, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Císařskokrálovské úřady Piłsudskému v proticarské činnosti pochopitelně nijak nebránily, takže na podzim 1904 směl na území habsburské monarchie založit polovojenskou odnož PPS.
Piłsudski zároveň usilovně hledal spojence, a to dokonce i na druhém konci světa. Na vrcholu rusko-japonské války se neúspěšně snažil přesvědčit k podpoře polské věci Chryzantémový trůn. Jeho výpravu pokazila iniciativa jistého Dmowského, stejně horlivého patriota, jako byl Piłsudski, ovšem přesvědčeného o nesmyslnosti ozbrojeného odboje proti Rusům. Tato epizoda i protikladný světonázor udělaly z obou mužů doživotní nepřátele, byť je okolnosti polské meziválečné politiky tu a tam donutily spolupracovat.
V carské říši mezitím PPS pořádala jednu demonstraci za druhou, přičemž po rozehnání shromáždění útokem kozácké jízdy začali Piłsudského straníci na akce nosit pušky. A nerozpakovali se z nich střílet. Od zimy 1905 se začaly množit bombové útoky na carské bezpečnostní složky. PPS vyhlásila generální stávku, ke které se přidalo na 400 tisíc dělníků, než byla po dvou měsících násilně potlačena. V onom roce to vřelo v celém impériu a jedno z nejvýznamnějších povstání vypuklo v Lodži. Do velké míry spontánně, PPS i Dmowského stranu Národních demokratů to zaskočilo do té míry, že se jejich lidé v horkých červnových dnech pouštěli i do sebe navzájem.
Masaryk polski?
I když jeho vliv v PPS slábl, Piłsudski se stále držel svého předpokladu, že samostatnost Polákům nespadne do klína, ale budou si ji muset zasloužit podílem na porážce ruského impéria v budoucí velké válce. Prolitou krev měli přeměnit v politický kapitál podobně jako zafungovala sibiřská anabáze českých legionářů o desetiletí později. Až na to, že na rozdíl od Dmowského si Piłsudski vybral za spojence Rakušany a Němce. V roce 1906 tak s podporou císařskokrálovských úřadů založil v Krakově výcvikové středisko. Jen za první rok jím prošlo osm set mužů, kteří na území carské říše ve stejném období zabili přes tři sta ruských vojáků a policistů.
Piłsudského povstalci také přepadali vlaky, v září 1908 například zastavili transport vybraných daní a uloupili jmění v řádu mnoha desítek milionů dnešních korun. Piłsudski zakládal „sportovní kluby“ sloužící jako lokální náborová a výcviková centra, takže se v létě 1914 mohl chlubit přibližně dvanácti tisíci muži ve zbrani. Generálové ve Vídni s nimi však počítali jen jako s průzkumnými jednotkami. A hrát v osudovém střetu jen podpůrnou roli Piłsudskému pochopitelně nestačilo. Ohýbal či překračoval rakouské rozkazy, jak jen mohl, a kam jeho brigáda vstoupila, vyhlásil vlastní, polskou správu.
Polské legie (Legiony Polskie) za první světové války čítaly dvě, později tři brigády po pěti až šesti tisících mužů. Poláci bojovali jako lvi těžkým ztrátám navzdory – jen obranné boje u Kostiuchnówky si vyžádaly více než dva tisíce padlých. Zatímco tajně navazoval kontakty do Londýna, snažil se Piłsudski od ústředních mocností získat záruku obnovení polského státu. V listopadu 1916 vyhlásily loutkový stát Regentské království polské, což mělo Polákům zavřít pusu a urychlit jejich nábor do války proti carovi. Legie se tím navíc dostaly pod německé velení.
Piłsudského rozkaz z roku 1919
Jehož život byl spojen s armádou.
Piłsudskému bylo jasné, že sesazení cara za ruské únorové revoluce v roce 1917 a především puč bolševiků o osm měsíců později zbavují Poláky ruského jha. Jenže co teď s Němci, když navíc ústředním mocnostem dochází dech a je potřeba se včas přidat na stranu vítězů? Vypověděl jim tedy službu, načež byly polské jednotky rozpuštěny a Piłsudski uvězněn, s teprve to z něj udělalo všemi Poláky uznávanou autoritu. Po roce žaláře byl tři dny před podpisem příměří Němci posazen do vlaku a odeslán domů v naději, že se tam také postará o poměry výhodné pro Německou říši.
Liberál i diktátor
Na to bylo pochopitelně již pozdě a Piłsudski to beztak neměl v úmyslu. Byl jmenován vrchním velitelem polských vojsk a ve stejný den, 11. listopadu 1918, vyhlásil nezávislé Polsko. Navíc vyjednal poklidný odchod 400 tisíc německých vojáků, kteří čerstvě narozenému státu dokonce přenechali svoje zbraně. Dostal na starost i složení přechodné vlády, v níž převládali socialisté a která okamžitě uvedla v praxi mnoho jejich dlouholetých cílů jako osmihodinový pracovní den, bezplatné školství či volební právo pro ženy.
Sám Piłsudski se však snažil postupovat přísně nadstranicky. Na rozdíl od Dmowského, jehož radikálnější stoupenci se Piłsudského dokonce pokusili svrhnout, nedefinoval Poláka národnostně, ale jako občana Polska. V zemi, kde etničtí Poláci tvořili jen dvě třetiny obyvatelstva, díky němu nebyl nikdo upřednostňován ani nebylo třeba protlačovat umělé konstrukty, jakým byla národnost československá.
Do prosince 1921 vládl Piłsudski zemi jako hlava státu (Naczelnik Państwa), než po přijetí definitivní ústavy odevzdal svoji funkci do rukou prvního prezidenta země. Gabriel Narutowicz, jeho osobní přítel, však byl jen o tři dny později zavražděn ultrapravičákem, který měl původně v úmyslu zabít i Piłsudského. Ten tehdy nabyl pocitu, že polská společnost ještě není na demokracii zralá, a podle toho po zbytek svých dní jednal. Jako náčelník generálního štábu spolu s ministrem obrany potlačil nepokoje, které zachvátily ulice polských měst.
Šestice diktátorů na karikatuře z roku 1929: Josef Piłsudski je zcela vlevo, spolu s ním je v Kavárně diktátorů Kemal Atatürk, Benito Mussolini, Rezá Šáh Pahlaví, Primo Rivera a král Alexander I.
Koncem léta se Piłsudski vzdal i velení armády, stáhl se na svůj statek poblíž Varšavy a začal pracovat na memoárech. Země se však potácela v stále vyhrocenější ekonomické a politické krizi a Piłsudski nevydržel sedět v houpacím křesle s perem v ruce. Postupně si budoval mocenskou základnu a v květnu 1926 stál v čele puče koalice složené z PPS, agrárníků a dalších stran včetně polských komunistů. Doufal v nenásilný průběh převratu, vláda se však nedala bez boje, po němž zbylo 215 padlých vojáků, 164 mrtvých civilistů a devět stovek zraněných.
Dusno před bouřkou
Sejm nato zvolil Piłsudského prezidentem, on však při vědomí politické bezmoci tohoto úřadu funkci odmítl a stal se ministrem obrany. Onu pozici držel až do své smrti, v dalších jedenácti vládách, jichž dvou byl zároveň předsedou. Určoval také zahraniční politiku země zaklíněné mezi dvěma mocnostmi. Vztahy s Výmarskou republikou byly korektní, zato o nacistech si Piłsudski nedělal iluze a prý dokonce Francouze přesvědčoval o preventivním útoku na Třetí říší. S Hitlerem alespoň podepsal podobný pakt o neútočení, jaký již v roce 1932 vyjednal se Stalinem, zatímco usiloval o vytvoření federace států střední a východní Evropy. Do Mezimoří (Międzymorze, Intermarrum) měla patřit také Československá republika, Piłsudski však trval na vůdčí roli Polska, proto se přihlášky zrovna nehrnuly.
V domácí politice se stárnoucí generál již k žádným odvážným reformám neodvážil. Zjevně poznamenán smrtí Narutowicze se soustředil hlavně na to, čemu Miloš Zeman v čínské státní televizi říká „stabilizovat společnost“. Byl omezen počet politických stran a pomalu se stupňovalo potlačování názorových oponentů, které vyvrcholilo otevřením zvláště kruté věznice vyhrazené politickým vězňům. Ústava z roku 1935 měnila zemi v prezidentský systém, novými pravomocemi vybavenou funkci si už však Piłsudski nestačil užít.
Smrt muže, který poslední roky života trpěl rakovinou jater, nebyla žádným začátkem svobody. Země se autoritářského stylu vlády zbavila stejně málo, jako nepřekonala hospodářskou stagnaci. Následné přehoupnutí kyvadla směrem doprava každopádně znamenalo citelný nárůst antisemitských tendencí ze strany úřadů i každodenního života. Krvavou demontáž svojí země Třetí říší a Sovětským svazem v roce 1939 Piłsudski už naštěstí nezažil, nemusel se vyrovnávat s Katyní a deportacemi statisíců na Sibiř, ani se systematickým vražděním polských elit a holocaustem. Jeho legenda přežila nacisty i stalinisty a dnes je Piłsudski Poláky považován za ústřední postavu jejich dějin. Většina z nich jej vnímá velmi zjednodušeně, jako jednoznačně kladného hrdinu.
