„Bylo to naprosto bizarní,“ líčil listu The Telegraph majitel hostince ve vesničce White Hart poblíž Oxfordu Ian Roggers, „byli extrémně draze a vybraně oblečeni, vypadali jako zámožní mladí muži.“ Měli tvídové večerní obleky a kravaty, když si objednávali steaky, lososa a nejlepší víno, byli prý samé „och, to je od vás tak milé, děkujeme mnohokrát“. Podle toho, jak mluvili, si myslel, že jeho hosté navštěvovali elitní školy. V tom se hostinský Rogers nepletl. Špatně ale odhadl, co bude následovat.
„Najednou zničehonic vybuchli a začali všechno rozbíjet, křičet, sprostě nadávat, napadat se navzájem. Bylo to jako klub pijáků zmixovaný s klubem rváčů,“ chytal se při líčení za hlavu Rogers. Řádili jako pominutí, byl to masakr, nepochopitelná erupce násilí. Po válečné vřavě mu nabízeli stovky liber. Z hrdosti si řekl jen o stovku. Aspoň tedy zaplatili 600 liber za účet a servírce dali 200 dalších jako spropitné.
Myslím, že měli za to, že si mohou vše dovolit, protože jsou bohatí, odtušila paní Rogersová. A servírka dodala, že to nebylo z přemíry pití, že to bylo jako plánovaný rituál. Nakonec přitakal i hostinský, když plenění skončilo, začali se hosté z klubu Bullingdon chovat zase se vší vybraností a slušností.
Tajný klub
Bullingdon Club byl založený koncem osmnáctého století s ambicí stát se váženou, elitní oxfordskou institucí těch nejlepších z nejlepších, synků z nejbohatších a nejváženějších aristokratických rodin, které spojovala láska k honům a kriketu. K oběma podnikům patřilo samozřejmě jídlo a dobré pití, postupně se však na lišky i sport zapomnělo.
Zůstaly jen večírky. Bohatýrské, dekadentní, s přemírou toho nejlepšího pití, tahy, na něž si klub rezervoval stoly pod smyšlenými jmény. To proto, že kvůli zlověstné reputaci by pro Bullingdon Club žádný podnik ze strachu neriskoval.
Bullingdon Club na pikniku, třicáté roky
A bylo se čeho bát. Společenská i politická moc, peníze a touha po dobrodružství z nudy a po okázalé a arogantní manifestaci elitního postavení produkovala skandál z skandálem. V květnu roku 1894 se namyšleným mladým aristokratům povedl mistrovský kousek. Během jediné noci rozbili všechny lampy na oxfordském nádvoří Peckwater a 468 oken. Na totéž místo se pro další příděl ničení vydali noví členové klubu v roce 1927. Spolku proto úřady zakázaly sešlosti ve vzdálenosti patnácti mil od Oxfordu a ač byl v minulosti univerzitou uznán, byla jeho registrace mnohokrát pozastavována a působil tajně. Dnes nemá oficiální univerzitní uznání podle některých hlasů vedení Oxfordu snad již ani neexistuje.
„Zasr..í chudí!“
Společenská povýšenost je klíčovou hodnotou této atypické neziskové organizace vyprodukované tradičně silnou britskou třídní identifikací. List Daily Mirror v roce 2013 na základě tvrzení přítele člena klubu uvedl, že iniciační rituál vyžadoval, aby si uchazeč o členství vyhlédl na ulici žebráka či bezdomovce, přišel k němu, vytáhl si z peněženky padesátilibrovou bankovku – a teatrálně ji před ním spálil. Cyničtější, krutější a kondenzovanější projev výsměšné třídní arogance bohatých hochů těžko vymyslet.
Jde to s kopce, ale nám je dobřeBizarního aktu s hlavou mrtvého vepře se měl britský premiér dopustit jako údajný člen jiného elitního oxfordského spolku – Piers Gaveston Society. Byl založený v roce 1977 a legendy říkaly, že jeho sešlosti jsou plné alkoholu, ale především drog a sexu. Jeden z jeho zakladatelů Valentine Guinness novinářům později řekl, že tento klub sdružující členy z horní společnosti byl podobně jako jiné spolky v sedmdesátých letech „vědomým úsilím říct si: hele, tato země je možná v maléru, my se ale pořád budeme mít dobře“. |
Server The Oxford Student popisoval s odvoláním na jiný zdroj, že základní podmínkou iniciace je zdemolování hotelového pokoje, zatímco další úkoly se prý mohou lišit. Patřit mezi ně může například konzumace půl lahve whisky na jeden zátah, samozřejmě po celém dni pití alkoholu.
Tak jako tak, společenská povýšenost se táhne celou činností klubu. „Vlastně všechno, co se odehrávalo, bylo opít se, stát na stolech a vyřvávat o ́zasr..ém plebsu ́,“ citoval list Daily Mail jistého britského zákonodárce, který se jedné večeře klubu zúčastnil, aby odešel zaskočený a znechucený.
V této věci je klub kompaktní, nikdo jiný než hoši z těch nejbohatších famílií se do něj nedostanou. Vždyť členský poplatek stojí až 11 tisíc liber, předepsaný klubový oblek přijde na 1 200 liber, uváděl v roce 2005 The Oxford Student (o tři roky později odhadoval cenu klubového fraku redaktor listu The Guardian na dva tisíce liber). K tomu připočtěte náklady na jídlo, pití a samozřejmě na úhradu škod.
Do klubu tedy proklouzne opravdu jen elita, měřeno erby a rodinnými konty. Kromě Davida Camerona jím prošel konzervativní londýnský starosta Boris Johnson a přední člen konzervativní strany George Osborne. Ti všichni v nedaleké minulosti nosili, jak výstižně napsal The Guardian, klubový frak v barvě královské modré s mdlým odérem zvratek z pijáckých závodů. A taky investiční bankéř Jacob Rothschild, konzervativec a někdejší ministerský tajemník ve vládě Margareth Thatcherové Alan Clark či Jason Gissing, jeden ze zakladatelů on-line supermarketu Ocado. Ostatně, onen masakr v hostinci z patnáctého století ve White Hart byl zinscenovaný Alexanderem Fellowesem, synem barona Fellowese, který byl devět let osobním tajemníkem královny Alžběty, a příbuzným princezny Diany.
Klub bohatých rváčů
Jakmile se vám dveře do klubu otevřou, máte jen pár povinností: pít, zvracet, urážet nemajetné a produkovat vandalismus. Klubový život se dělí na snídaně
Marná snahaSvé členství v Bullingdon Club David Cameron nepopírá, tvrdí, že ho lituje. A snaží se, aby společnost na jeho mládí ve fraku zapomněla, a pokouší se prezentovat jako lidovější politik. Příliš se mu ale nedaří. „Co z toho nepochopil?“ rozčílil se zpěvák Paul Weller, když Cameron uvedl, že se mu líbí jeho píseň The Eton Rifles, protože i konzervativci prý mohou mít rádi protestsongy. Weller připomněl, že song napsal poté, co v televizi viděl, jak se pochodu nezaměstnaných pracujících posmívali studenti prestižní školy Eton, a kriticky připomněl, že se Cameronov vláda snaží rozložit systém veřejného zdravotnictví. Schytal to i od jiných. „Davide Camerone, přestaňte říkat, že máte rád The Smiths. Ne, nemáte, zakazuju vám to,“ prohlásil kytarista The Smiths Johnny Marr. Podobně si Cameron naběhl, i když se vykresloval jako lidový fanoušek fotbalu. Ve své volební kampani letos uvedl, že podporuje West Ham – aby si až následně vzpomněl, že předtím tvrdil, že je to Aston Villa. |
a večeře. Od snídaní však nečekejte lehké nastartování do nového dne, stůl je plný alkoholu a členové klubu jsou prý vybaveni pytli na zvracení, opustit během hodování stůl je totiž prohřeškem proti spolkovým pravidlům. Jak vypadají večeře, už víme z úvodu článku.
David Worth, Američan, který byl členem klubu v téže době jako David Cameron, líčil zase klubový výlet na lodi. Jeho účastníci se čas od času kvůli přílišné konzumaci alkoholu nakláněli přes palubu, aby si vyprázdnili žaludky, budoucí britský premiér přednášel pijácké citáty Winstona Churchilla.
Boris Johnson ve chvilce příčetnosti během vzpomínání na své léta v klubu přiznal, že to bylo celé vykloubené. „Probudili jste se se strašlivým kocovinovým pocitem hanby. Jen ho prohluboval pocit, že kdybyste prostě vzali své děvče na večeři, užili byste si víc srandy. O co vlastně vůbec šlo?“
O pití, aroganci moci a vandalismus. Samotný Johnsonův životopisec uvádí, že v osmdesátých letech nekončil ani jeden večírek bez zničené restaurace a bez toho, že se majiteli platilo plné odškodné. A dodává, že oblíbenou kratochvílí bohaté mládeže bylo stahování kalhot všem „civilistům“, kteří řádící členy klubu iritovali.
„Jednu noc jsme začali pít tu nejlepší whisku a portské,“ vzpomínal jeden ze členů klubu, „pak jsme šli do indické restaurace.“ Její majitel byl šokovaný – ten pohled na skupinu mladíků ve fracích, oblečených tak vybraně, že to ještě nikdy neviděl! Na první dojem ale neměl dávat: „Na konci majitel plakal s hlavou v dlaních. Udělali jsme škodu za deset tisíc liber. Byl to zasr..ý masakr,“ líčil. Praktikám svého klubu říkal „chuligánství bohatých“.
