Messerschmitt Bf 109T
K ověření realizace „navalizace“ tehdy ještě na své úspěchy čekající stodevítky posloužil prototypový Bf 109 V17 připravený v únoru 1938. Po jeho havárii na jeho místo nastoupil druhý palubní prototyp Bf 109 V17a. Oba stroje měly základ ve verzi Bf 109D. Intenzivní testování potvrdilo, že Messerschmitty Bf 109 jsou pro službu na letadlových lodích použitelné, pouze jejich úzký podvozek představoval nemalý problém při přistání.
Prototyp Messerschmitt Bf 109 V17a při zkouškách vzletu z katapultu
Palubní stodevítky, označené Bf 109T („T“ jako Träger, letadlová loď), měly nejen nezbytné věci pro start z katapultu a přistání přes záchytné lano, ale dostaly i křídlo s větším rozpětím a s účinnějšími prvky na zvýšení vztlaku. Křídlo bylo opět možné složit, tak jak se to u palubních strojů žádá.
Sériové námořní stroje konstrukčně vycházely z verze Bf 109E. Jednalo se o tři varianty, nejprve to bylo osm kusů předsériových Bf 109T-0 z roku 1940 a následně v roce 1941 vyrobila firmy Fieseler sedm kusů Bf 109T-1 a 63 kusů Bf 109T-2.
Messerschmitt Bf 109T-1 vycházel z verze „E“, má ovšem křídlo s větším rozpětím a navíc úchyty pro start z katapultu a přistávací hák.
Provedení Bf 109T-2 postrádalo úchyty pro katapult, přistávací hák a související prvky zesilující konstrukci trupu. Letouny se používaly pro operace z malých letišť v Norsku. Nebyl však problém jim prvky nutné pro operace z letadlové lodě v tovární dílně namontovat. Řada těchto strojů byla po obnovení prací na lodi Graf Zeppelin z operačního nasazení stažena a dané prvky jim byly namontovány. Tím se z nich staly Bf 109T-1, ale jen na chvíli, než zase přišlo rozhodnutí loď nedokončovat. Byly toho tedy opět zbaveny a vrženy do boje. Jenže stodevítkám vycházejícím z éčkové verze brzy začal docházet dech, na modernější spojenecké stíhačky už nestačily, a tak skončily v roli cvičných strojů.
