Arado Ar 197
První německou palubní stíhačkou se mělo stát Arado Ar 197. Konstrukčně navazovalo na pozemní stíhačku Arado Ar 68, resp. ve finálním provedení na prototyp její poslední verze Ar 68H z jara 1937, která se však v sérii nevyráběla, protože Luftwaffe už pragmaticky dávala od stíhacích dvouplošníků ruce pryč (od února 1937 byl zařazován do výzbroje Messerschmitt Bf 109, jehož první prototyp vzlétl už v květnu 1935).
Arado Ar 68H, poslední verze typové řady Ar 68. Byl postaven jediný prototyp, do sériové výroby se verze Ar 68H nedostala. Konstrukčně z ní vycházely prototypy palubní stíhačky Arado Ar 197.
Připravovaná palubní stíhačka Arado Ar 197. Byly postaveny pouze tři prototypy, na fotografii je prototyp druhý Ar 197 V2.
V případě letadlových lodí se ovšem nad stíhacími dvouplošníky ještě hůl nelámala, zde se vítalo především to, že dvouplošníky měly zpravidla nižší minimální rychlost (pádovou rychlost) než jednoplošníky. Jenže jak se protahovala anabáze s dokončením nakonec nikdy nedokončené letadlové lodě Graf Zeppelin, dospěl zastarávající typ Ar 197 do stadia bojové nepoužitelnosti. Proto ještě na samém konci třicátých let veškeré práce na typu Ar 197 skončily.
Celkem byly v roce 1937 vyrobeny tři prototypy: Ar 197 V1, Ar 197 V2 a Ar 197 V3, které se od sebe dost odlišovaly.
První neozbrojený prototyp Ar 197 V1 ještě nedisponoval zařízením pro palubní provoz, neměl tedy přistávací hák a úchyty pro katapult. K pohonu sloužil kapalinou chlazený řadový (vidlicový) dvanáctiválec Daimler-Benz DB 600 o výkonu 910 koní (motor DB 600 se nepoužíval na žádné z verzí Ar 68, i když tato letadla až na verzi Ar 68H měla také vidlicové dvanáctiválce, ale jiných typů.
Druhý neozbrojený prototyp Ar 197 V2 dostal motor z typové řady hvězdicových devítiválců BMW 132, jako měl letoun Ar 68H. Měl už přistávací hák a také mohl startovat z katapultu.
Připravovaná palubní stíhačka Arado Ar 197. Byly postaveny pouze tři prototypy, na fotografii je prototyp třetí Ar 197 V3.
Arado Ar 197 V3 při zkouškách vzletu z katapultu. Letoun už nese označení Luftwaffe, kódová písmena zde jsou GA-NO.
Třetí prototyp Ar 197 V3 byl obdařen výkonnější variantou motoru BMW 132 (zde se uvádí výkon 880 koní, u druhého prototypu 815 koní). Na letových výkonech se to ovšem moc neprojevilo, protože třetí prototyp byl už konečně obtěžkán výzbrojí. Ta se skládala z dvojice synchronizovaných 7,92mm kulometů v trupu před pilotem a dvojice 20mm kanonů v horním křídle (střílejících mimo okruh vrtule). Pod dolní křídlo se daly případně zavěsit čtyři 50kg pumy.
Finální prototyp Arado Ar 197 V3 dosahoval následujících výkonových parametrů: maximální rychlost byla 400 km/h, cestovní rychlost 350 km/h, dostup 8 600 m a dolet 690 km (bez přídavné nádrže, se kterou se jinak počítalo, viz fotografie).
