Když vypukla druhá světová válka, nedisponovalo Královské námořnictvo (Royal Navy), resp. jeho letecká složka (FAA, Fleet Air Arm), kloudnou stíhačkou. Tehdy byly ve službě u FAA palubní stíhačky Gloster Sea Gladiator a Blackburn Roc.
Gloster Sea Gladiator, palubní verze známé „suchozemské“ stíhačky Gladiator, byl dvojplošník, v září 1939 už výkonově slabší a jako stíhačka s dvojplošnou koncepcí pro začínající konflikt vyloženě neperspektivní.
Fotogalerie - Supermarine Seafire |
Blackburn Roc byl dolnoplošníkem a tím všechna pozitiva končí. Prakticky nepoužitelná dvoumístná stíhačka s výzbrojí soustředěnou ve střelecké věži vycházela z palubního střemhlavého bombardéru Blackburn Skua. I u typu Skua se uvádí možné použití jako stíhačky, jeho čtyři pevné kulomety v křídle představovaly pro roli stíhačky šikovnější řešení, takové standardní a osvědčené (byť samozřejmě slabé, protože se jednalo o čtveřici kulometů puškové ráže). Ale oba tyto typy, Skua a Roc, na tom byly výkonově z pohledu stíhacího nasazení ještě hůř než Sea Gladiator.
Ve vývoji byla dvoumístná stíhačka Fairey Fulmar. Tehdy FAA lpělo na dvoumístných stíhačkách s navigátorem, aby se snad chudák samotný pilot nad rozlehlými mořskými hladinami neztratil.
Fulmary byly svými letovými výkony v porovnání s moderními stíhačkami opět na štíru. Vedle stíhacích úkolů plnily i mise průzkumné, kde se rozhodně neztratily, a velká část strojů se používala k výcviku. Abychom však byli spravedliví, tak proti Italům se stíhačky Fulmar ve vzdušných bojích prosadily více než dobře. A protože hlavním místem nasazení těchto letounů bylo Středomoří, kde operovaly právě v první polovině války, počet dosažených sestřelů měly relativně vysoký.
Pro roli palubní stíhačky z pohledu letových výkonů byl potom mnohem lepší (tedy lepší než Fulmar) až následný podobný typ Fairey Firefly, který vstoupil do služby v roce 1943.
Námořnictvo si přeje spitfiry
Vraťme se však na samý začátek války. Představitelům námořního letectva nemohly ujít výkony nových stíhaček Královského letectva (RAF) Hawker Hurricane a především Supermarine Spitfire. Hurricany začalo RAF zařazovat do své výzbroje v prosinci 1937 a spitfiry v srpnu 1938. Po vypuknutí války, když si FAA uvědomilo vážnost situace a visící hrozbu zatečení slané vody do bot, začala v listopadu 1939 jednání s firmou Supermarine ve věci adaptace stíhačky Spitfire na palubní verzi.
Na vládní úrovni začala admiralita lobovat za výkonnou palubní stíhačku v lednu 1940 s tím, aby byla do devíti měsíců odzkoušená a schopná nasazení. Ale už v březnu ministerský předseda Winston Churchill nařídil program námořního spitfiru zrušit. Nelze se mu divit, očekával útok Německa na západ, a tak nechtěl tříštit síly při výrobě nejlepších britských stíhaček. Prioritou se stalo posílit RAF.
A následný vývoj dal Churchillovi za pravdu. Časně ráno 9. dubna Němci zahájili operaci Weserübung s cílem dobýt Dánsko a Norsko. Dánsko se stalo záležitostí několika hodin, naopak v Norsku se to nad očekávání trochu protáhlo. Norsko kapitulovalo až 10. června, tedy měsíc po zahájení německého útoku na západ, konkrétně na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a především Francii.
Hurricane smetl Luftwaffe z anglické oblohy a zachránil Británii |
Když už jsme zmínili Norsko, tak zde se sluší zmínit událost související s budoucí adaptací stíhaček Hurricane a Spitfire na palubní verze Sea Hurricane a Seafire (což je finální jméno vygenerované z původního tvaru Sea Spitfire). U některých jedinců stále převažovaly obavy, že provoz těchto stíhaček z palub letadlových lodí bude problematický.
Jenže Britové poslali Norům mimo jiné na pomoc peruť RAF s hurricany, a protože by tyto letouny z Velké Británie na místo určení (k Narviku) nedoletěly, musely startovat z letadlové lodě HMS Glorious. Stejně tak potom při ústupu se přeživší letouny na palubu této lodě bezpečně vrátily, přitom to byly standardní hurricany, tzn. bez přistávacích háků.
Smutnou skutečností je, že dalšího dne byla Glorious potopena německými bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau. V každém případě start a přistání hurricanů na palubě letadlové lodě bylo praktickou ukázkou schopnosti původně „suchozemských“ moderních stíhaček plnit roli palubního letounu.
Palubní stíhačka Supermarine Seafire
Seafire aneb Spitfire pro letadlové lodě
Netrvalo dlouho a potřeba výkonných stíhaček pro námořnictvo se stala akutní. Nejprve přišly na řadu hurricany, které už nepředstavovaly pro RAF tak horké zboží jako spitfiry. Navíc první námořní hurricany byly specialitou v zoufalé situaci během bitvy o Atlantik a nebyly určeny pro letadlové lodě.
Starší, notně olétané a speciálně upravené stroje startovaly z katapultů obchodních lodí typu CAM (Catapult Aircraft Merchant Ship) a z původně nákladních lodí modifikovaných na FCS (Fighter Catapult Ship), aby chránily konvoje před německými letouny.
Nasazení těchto letounů, které dostaly typové označení Sea Hurricane Mk.IA a říkalo se jim Hurricat (kde „cat“ znamenalo „catapult“), probíhalo od léta 1941 do léta 1942. Jejich piloti se rekrutovali z řad dobrovolníků, po akci totiž - pokud se nemohl kvůli vzdálenosti vydat k suché zemi - nezbývalo takovému pilotovi než skončit na mořské hladině a modlit se za záchranu z jím chráněných lodí. Ale už v létě 1941 se objevila ve službě i první normální palubní verze Sea Hurrricane Mk.IB pro použití na letadlových lodích.
Když někdy na podzim nebo na samém začátku zimy 1941 admiralita znovu požádala o stíhačky spitfire, setkala se konečně s kladnou odpovědí. Ostatně Němci již byli z plných sil angažováni na východní frontě (a jen pro doplnění ještě dodejme, že v prosinci 1941 nebylo dokonce do zpěvu ani Rommelovi v severní Africe).
Na některých ze seafirů prvních verzí vidíme pod přídí velký protiprachový filtr Vokes. K přestavbě poskytnuté spitfiry totiž někdy přišly i v provedení „Trop“ určeném k provozu z pouštních letišť (obecně z letišť v suchém prašném prostředí).
První letouny Seafire, tedy verze Mk.IB, tak vznikaly konverzí stávajících strojů, netrvalo však dlouho a Seafiry dalších verzí už přicházely z továren jako nově vyrobené. Postupně přicházely - včetně první konverzní - verze stíhaček Seafire Mk.IB, Mk.IIC, Mk.III, Mk.XV, Mk.XVII, Mk.45, Mk.46 a Mk.47. Od nich potom existují subverze, například stíhací-průzkumné. Celková výroba letounů Seafire se udává 2 646 kusů. Jen pro porovnání uveďme, že pozemních stíhaček Spitfire bylo vyrobeno celkem asi 20 350 kusů.
Palubní stíhačky typu Seafire s pevným (nesklopným) křídlem se na modernější letadlové lodi HMS Formidable (viz foto) nevešly na výtahy mezi hangárovou a letovou palubou. Proto musely spočívat na letové palubě, a aby moc nepřekážely, trčely nad moře uchycené na speciální konstrukci. Starší lodě HMS Furious a HMS Argus disponovaly výtahy tvarově dimenzovanými pro letouny s nesklopnými křídly, a tak tyto lodě mohly i seafiry s nesklopným křídlem ukrýt na hangárovou palubu.
Je logické, že první verze seafirů neměla sklopné vnější části křídla, při přestavbách z již vyrobených strojů nebyla taková fajnovost zkrátka realizovatelná. Ještě verze Seafire Mk.IIC, přímo vycházející ze Spifiru Mk.VC, si musela vystačit s pevným křídlem.
Sklopné křídlo se objevilo až u verze Seafire Mk.III. Ale sklápění bylo manuální, protože do tenkých „spitfirovských“ křídel nebylo jednoduché ukrýt hydrauliku sklápěcího mechanismu. Hydraulické sklápění vnějších částí křídla se podařilo aplikovat až u nejmodernější verze Mk.47.
Seafire Mk.III byl prvním z typové řady těchto palubních stíhacích letounů, který dostal sklopná křídla. Sklápění prováděla pozemní obsluha manuálně.
Seafire Mk.47
Seafire Mk.47 představuje vyloženě poválečnou verzi. První let se konal v prosinci 1945 a sériová výroba v celkovém objemu 90 kusů běžela od února 1946 do ledna 1949.
Podobně jako u spitfirů to bylo u seafirů i s motory. Nejprve se tedy montovaly (u přestaveb zdědily) motory typové řady Rolls-Royce Merlin, od verze Seafire Mk.XV to byly motory typové řady Rolls-Royce Griffon.
Palubní stíhačky typu Seafire na letadlové lodi HMS Argus během operace Torch. Loď postrádala klasickou ostrovní nástavbu.
Letouny Seafire si ovšem zaslouží i trochu výtek. Není to vyloženě jejich chyba, výtky přišly vlastně na základě použité platformy původní stíhačky Spitfire, při jejímž vývoji se o nějakém nasazení na letadlových lodí vůbec neuvažovalo, protože zadání nic takového samozřejmě nepožadovalo.
Pro operace na letadlových lodích byl trochu nešikovný úzký podvozek v kombinaci s relativně velkým rozpětím křídla. Ale seafire nebyl jediným palubním letounem s úzkým podvozkem, tak to nemusíme moc rozmazávat. První verze seafirů trpěly i křehkostí podvozku, a tak později došlo při výrobě k jeho zesílení.
Ještě větší problémy přinášela dlouhá „spitfirovská“ příď, která značně omezovala pilotovi výhled nejdůležitějším směrem během přistávacího manévru. Proto během přibližovacího manévru pilot vedl letoun trochu šejdrem, aby vůbec viděl signálního důstojníka.
Seafire Mk.IIC při zkouškách s pomocnými startovacími raketovými motory RATOG (Rocket Assisted Take Off Gear). Celá věc se startovacími „raketami“ u seafirů zkouškami skončila, protože zkrátka v běžném provozu potřeba nebyly.
Role stíhačky nebyla pro seafiry jedinou, letouny se požívaly i pro útoky na pozemní cíle a vzniklo i několik verzí stíhacích-průzkumných vybavených kamerami.
Určitý potenciál překvapit nestranného pozorovatele může mít nízký počet vzdušných vítězství na kontě seafirů, řádově to byly „pouze“ desítky sestřelených letadel. Stál za tím i způsob nasazení těchto letounů. Protože spitfiry obecně nevynikaly dlouhým doletem, trpěl na to o to více seafire, když u palubních letounů je dolet snad ještě důležitějším parametrem. Doménou seafirů, když potom bojovaly v Tichomoří proti Japoncům, se tak stala ochrana vlastních námořních svazů.
Letouny Supermarine Seafire a vzadu Fairey Firefly, letadlová loď HMS Triumph, březen 1950
V boji použilo Královské námořnictvo seafiry ještě krátce začátkem války v Koreji.
Se Seafiry Mk.47 tam operovala 800. námořní letecká peruť (800 Naval Air Squadron FAA) z letadlové lodě HMS Triumph. Bojová činnost 800. perutě spočívala především v útocích na pozemní cíle, na nebi přebíraly vládu stíhačky proudové.
Během 360 bojových letů byl nad Koreou sestřelen pouze jediný Seafire Mk.47, který však padl za oběť palubnímu střelci z amerického bombardéru B-29 Superfortress.
Po válce se seafiry objevily i u několika málo zahraničních uživatelů, kdy nejvýznamějším byla Francie. Francouzské námořní letectvo (Aéronavale) dostalo nejprve Seafiry Mk.III a následně i Seafiry Mk.XV. Na fotografii vidíme Seafire Mk.III na palubě letadlové lodě Arromanches.
