„Jediné, co mě během války děsilo, byla hrozba německých ponorek.“ (Winston Churchill)
Proklatě dlouhá bitva o Atlantik (někdy udávána s rozšiřujícím přívlastkem druhá, protože jedna už se odehrávala během první světové války) se netěší mezi širokou veřejností zdaleka takové popularitě jako slavná a často připomínaná letecká bitva o Británii. Přitom udržení německých ponorek na uzdě a zajištění zásobování z Ameriky námořními cestami v severním Atlantiku bylo pro bojující ostrovní monarchii otázkou takřka životní důležitosti.
Na druhou stranu žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. V době zahájení války o Atlantik, jejíž počátek se klade na třetí zářijový den roku devětatřicátého, kdy ponorka U 30 potopila osobní parník Athenia, disponovala Kriegsmarine pouhými 57 ponorkami, z nichž některé měly pochybnou bojovou hodnotu. Němci zkrátka rozvoj ponorkového loďstva před válkou poněkud podcenili, čemuž se nelze divit, neb sám říšský Vůdce se vody bál jako čert kříže. V porovnání s jinými loďstvy v oboru ponorkovém na tom sice Němci nebyli vyloženě zle, jenže ti ostatní neplánovali „dobývat svět“.
Hektické období, co se týče útoků ponorek, začalo pro Brity někdy v době letecké bitvy o Británii. Královské námořnictvo stáhlo část torpédoborců doprovázejících konvoje k mateřským ostrovům pro jejich zamýšlenou obranu před případnou německou invazí, ale především začala tzv. neomezená ponorková válka a postupné navyšování do té doby utlumované produkce ponorek v Německu.
Počet německých ponorek narůstal, stejně tak i počet a celková tonáž jimi potopených lodí. Ponorky se začaly seskupovat do tzv. vlčích smeček, taková smečka pak útočila na konvoj koordinovaně a po dobu několika nocí za sebou. S vyhledáváním konvojů ve východním Atlantiku pomáhala ponorkám průzkumná letadla s velkým doletem.
Nejlepších ročních výsledků v počtu a tonáži potopených lodí dosáhly německé ponorky v roce 1942. Pomalu však začínaly narůstat i jejich ztráty, jak se kvalitativně vylepšovala a kvantitativně rostla britská a americká protiponorková obrana. Minimálně od začátku druhé poloviny roku 1943 už bylo německé podvodní počínání vyloženě nerentabilní a spojenci pořádali na dotěrné ponorky doslova hony.
Hurricane na katapultu obchodní lodě typu CAM
Zoufalá doba si žádala zoufalé činy
Kromě samotných ponorek představovaly v době německé iniciativy velké nebezpečí pro anglo-americké konvoje ve východních oblastech severního Atlantiku již zmíněné průzkumné letouny nepřítele. Klíčovou roli hrály dálkové čtyřmotorové průzkumné-bombardovací Focke-Wulfy Fw 200 Condor s doletem až 3700 km. Tyto letouny konvoje nejen vyhledávaly a hlásily jejich polohu a směřování, ale samy i „vybrané“ lodě bombardovaly. Není divu, že si tyto čtyřmotoráky vysloužily přezdívku Metla Atlantiku (Scourge of the Atlantic).
Někdy v zimní sezóně 1940/41 se zrodil nápad, jak se německým letounům nad konvoji bránit, byť řešení to bylo jenom improvizované. Jednalo se o instalaci leteckých katapultů s raketovým pohonem na některé obchodní lodě, které se pak označovaly jako lodě typu CAM (CAM Ship - Catapult Aircraft Merchant Ship). Z nich startovaly pro takové použití upravené stíhačky Hawker Hurricane. Celkem vzniklo 35 lodí CAM.
Méně už se hovoří o tom, že nejprve bylo na katapultové lodě upraveno i pět lodí Královského námořnictva. Ty se označovaly jako Fighter Catapult Ship (FCS), tři vznikly úpravou nákladních lodí HMS Ariguani, HMS Maplin a HMS Patia, jedna z nosiče hydroplánů HMS Pegasus a jedna z pomocného protiletadlového plavidla HMS Springbank. Zatímco lodě CAM měly instalovány relativně dlouhé katapulty pevné konstrukce na přídi, tak u plavidel FCS to pravidlem nebylo a například na fotografiích HMS Springbank vidíme klasický „křižníkový“ otočný katapult mezi komínem a druhým stožárem. A některé lodě FCS nesly místo upravených hurricanů nepříliš povedené dvoumístné námořní stíhačky Fairey Fulmar.
Pokud mluvíme o upravených hurricanech pro katapultové lodě, tak se jednalo o první navalizovanou verzi této stíhačky. Typ Sea Hurricane Mk.Ia, letounům se také říkalo Hurricat (zkrácená složenina ze slov Hurricane a catapult), vznikl modifikací Hurricanu Mk.I, který dostal především úchyty pro katapult (další drobnější úpravy by se daly počítat na desítky). Letouny si vesměs již odvedly svůj podíl práce během bitvy o Británii, a zde se měla završit jejich bojová kariéra. Hurricat totiž logicky nemohl na lodi CAM po akci přistát, a tak se počítalo s jeho ztrátou.
Naštěstí se nepočítalo se ztrátou nebohého pilota, i když hra s jeho osudem to byla vskutku hazardní. Pilot mě vyskočit a přistát na moři mezi loďmi konvoje na padáku, případně se mohl pokusit o nouzové přistání do vln přímo s letounem, a pak nezbývalo než čekat na vylovení některým z doprovodných plavidel. Pokud se místo střetu nacházelo nedaleko země, v tomto případě tedy některého z ostrovů, a stroj měl dostatek paliva, naskýtala se ještě možnost doletět tam. Netřeba snad dodávat, že piloti hurricatů se rekrutovali z řad dobrovolníků.
Focke-Wulf Fw 200 Condor
Hurricat na katapultu lodě CAM
Piloti hurricatů sestřelili celkem devět nepřátelských letadel, mimo Focke Wulfů FW 200 Condor to byly i Heinkely He 111 a jeden Junkers Ju 88. Jeden z hrdinných stíhačů, John B. Kendal, tyto bláznivé akce zaplatil svým životem.
Prvního sestřelu na hurricatu startujícího z katapultové lodě dosáhl Australan Robert W. H. Everett dne 3. srpna 1941 po startu z HMS Maplin, tedy lodě z řady FCS.
Všechny další sestřely dosáhli piloti operující z lodí CAM. Zde byl tím prvním již zmíněný John B. Kendal z lodě SS Empire Morn, když 26. dubna 1942 nejprve zahnal průzkumný hydroplán Blohm & Voss Bv 138, hned na to sestřelil bombardér Junkers Ju 88 a po následném výskoku utrpěl při záchranném výlovu zranění a akci nepřežil. Toto se stalo při ochraně konvoje QP 12, z čehož vyplývá, že katapultové lodě byly nasazovány i do konvojů plujících mezi Velkou Británií a Sovětským svazem.
Dvěma pilotům hurricatů se podařilo při podobných akcích sestřelit po dvou německých strojích. Při ochraně konvoje PQ 16 sundal Alastair J. Hay z lodě SS Empire Lawrence 29. května 1942 dva bombardéry Heinkel He 111. Dvojici letounů stejného typu pak sestřelil Arthur H. Burr startující 18. září 1942 z lodě SS Empire Morn z konvoje PQ 18.
Zbývající tři sestřely se týkaly už dálkových čtyřmotorových condorů, po jednom si je připsali Norman Taylor, James. A. Stewart a Patrick J. R. Flynn, poslední dva jmenovaní nad Biskajským zálivem při plavbě konvoje SL 133 mezi Gibraltarem a Liverpoolem.
Zajímavý je údaj o počtu bojových vzletů hurricatů z lodí FCS a CAM, kterých bylo pouhých devět. Při dvou vzletech sice nedošlo k žádnému sestřelu, ale slídící letoun byl alespoň zahnán na útěk.
Jak k námořnictvu postupně přicházely od roku 1942 malé eskortní letadlové lodě, docházelo k postupnému útlumu až ukončení nasazení katapultových lodí FCS a CAM. A přestože počty vzletů letadel z jejich katapultů nebyly nijak závratné, své místo v historii bitvy o Atlantik si vybojovaly.
