Velká a propagandisticky zužitkovaná sláva se konala 14. února 1939 v hamburské loděnici Blohm & Voss. Na vodu tam byl spuštěn polotovar bitevní lodě Bismarck. Ostatně lepší jméno si německá „superloď“ ani přát nemohla. Kancléř Otto von Bismarck byl nejvýznamnějším německým politikem století páry.
Loď zároveň pokřtila Bismarckova vnučka Dorothea von Loewenfeld. Akci zhlédlo na šedesát tisíc lidí a z tribuny promluvil pachatel již probíhající tragédie v Evropě, Adolf Hitler. Tehdy se mu zornice leskly štěstím – ještě si snad ani nepřipouštěl, že by mu loď mohl někdo potopit.
Následně se trup lodě musel vybavit potřebným technickým zařízením, stavěly se nástavby (na vodu se spouští hrubá stavba trupu dokončená na úroveň horní paluby), instalovala výzbroj atd. V loděnici a u subdodavatelů usilovně pracovali a probíhající válkou v širším okolí, která mezitím v Evropě vypukla, se snad ani neměli čas zabývat.
Rozestavěná loď byla za velké slávy spuštění na vodu 14. února 1939.
Bitevní loď Bismarck
V srpnu 1940, kdy už to mělo dávno za sebou Polsko a relativně čerstvě Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a Francie a kdy Luftwaffe již útočila na Británii, vstoupil Bismarck do služby. Někdy se setkáme s hodnocením, že se stal nejsilnější či nejmocnější bitevní lodí světa. V takovém hodnocení bychom se však měli krotit a zařadit ho „pouze“ do množiny těch nejsilnějších.
Na druhou stranu ať už byl silný, jak byl, v tehdejších podmínkách mu to stejně bylo víceméně k ničemu. Malý počet těžkých hladinových plavidel německého námořnictva a zároveň absence letadlových lodí stejně nedávaly moc šancí na jeho dlouhodobější smysluplné využití (jestli se dá takový přívlastek v případě vojenského materiálu, navíc spadajícího na špatnou stranu, vůbec použít).
V každém případě v době uvedení do služby Bismarck disponoval nejlepším pancéřováním, po této stránce vedl určitě. Největší tloušťka bočního pancéřového pásu byla 320 mm, hlavní dělostřelecké věže dostaly pancíř silný až 380 mm a hlavní pancéřová paluba měla tloušťku až 110 mm nad strojovnami a 120 mm nad muničními sklady.
Hlavní výzbroj lodě tvořily kanony ráže 380 mm situované vždy po dvou kusech ve čtyřech hlavních dělostřeleckých věžích. Sekundární výzbroj v podobě dvanácti 150mm kanonů se nacházela v šesti menších dělostřeleckých věžích. Protiletadlová výzbroj měla podobu šestnácti (8x2) 105mm kanonů, šestnácti (8x2) 37mm kanonů a dvanácti 20mm kanonů.
Bitevní loď Bismarck
Posádka lodě se skládala z 2 092 mužů, z toho bylo 103 důstojníků.
Než mohl Bismarck vyplout do ostré akce, čekaly ho ještě zkoušky. Také posádka se musela s lodí sžít, samozřejmě ne až tak fest jako Bill Turner, ale i tak to chtělo čas.
Bitva v Dánském průlivu
Když přišel 19. květen 1941, dvě hodiny po půlnoci nastal čas vyplout do první ostré akce. Bismarck zvedl kotvy a opustil gdyňský přístav. Na lodi byla skvělá nálada. Nikoho z námořníků snad ani nenapadlo, že by to mohla být jejich akce poslední. Propaganda hovořila o Bismarcku jako o nepotopitelné lodi. Navíc Německo stále vítězilo, pokud tedy nepočítáme bitvu o Británii. Ale ani ta nebyla doma prezentována jako nějaký velký debakl.
Operace nesla kódové jméno Rheinübung (cvičení na Rýně) a začala již o den dřív, když několik hodin před vlajkovou lodí Bismarck vyplul její v této operaci souputník, těžký křižník Prinz Eugen. Úkolem dvojice lodí bylo dostat se „nepozorovaně“ severní oklikou (daleko od britských břehů) do Atlantiku, kde měly decimovat životně důležité zásobovací konvoje mířící ze severní Ameriky do Velké Británie.
Kapitánem na Bismarcku byl Ernst Lindemann, na Prinzi Eugenu Helmuth Brinkmann. Celé operaci potom pro její důležitost velel z můstku Bismarcka ostřílený mořský vlk, admirál Günther Lütjens.
Není žádným tajemstvím, že s nasazením velkých hladinových plavidel proti britských plavidlům odpovídajících kategorií Němci nepočítali, důvod již jednou padl výše. Pirátské akce malých skupinek velkých lodí proti konvojům však shledali výhodnými, i když dlouho by jim to určitě procházet nemohlo, protože by po nich šly svazy Královského námořnictva jako po pistáciové.
V poledne 19. května nedaleko Rujány utvořily obě velké lodě včetně tří doprovodných torpédoborců svaz a v další cestě už pokračovaly spolu. Následujícího dne při proplouvání mezi okupovaným Dánskem a neutrálním Švédskem neunikl tento svaz zvědavým očím švédského křižníku Gotland.
Bitevní loď Bismarck
Dvacátého prvního května Bismarck několik hodin v klidu kotvil v Grimstadfjordu, zatímco Prinz Eugen a torpédoborce doplňovaly palivo. To už Britové věděli, že se něco děje. Jednak zachytili zprávu z křižníku Gotland a potom přímo dostali hlášení od agentů z norského odboje, když tito viděli příjezd Bismarcka do Grimstadfjordu. Následně vzlétly fotoprůzkumné spitfiry a jeden německé lodě opticky sejmul.
Kolem osmé hodiny večerní opustil německý svaz norské fjordy a zamířil přímo na sever. Po dalších osmi hodinách, tj. časně ráno 22. května, se podle plánu doprovodné torpédoborce odpoutaly a zamířily do přístavu Trondheim v okupovaném Norsku. Od té chvíle už pluly Bismarck a Prinz Eugen samy.
Lodě se stočily do Dánského průlivu mezi Islandem a Grónskem a pluly směrem do volného Atlantiku. Co však Raeder nechtěl, v Dánském průlivu se střetly s jedním z britských svazů, které měly Němce stůj co stůj zastavit. Na jedné straně bitevní loď Bismarck a těžký křižník Princ Eugen, na druhé straně bitevní křižník Hood a bitevní loď Prince of Wales. Britské velké lodě předtím nabraly velkou rychlost a jejich doprovodné torpédoborce zůstaly daleko vzadu. Do oblasti střetu se dostaly podél jižní strany Islandu, aby Němcům „nadeběhly“.
Aspoň stručně si přibližme Hood. Do služby vstoupil už v roce 1920 a stal se tehdy největší válečnou lodí. Královské námořnictvo na něj bylo náležitě pyšné a tento chlubící status u předmětné lodě přetrvával až do jejího hořkého konce. A právě v roce 1941 už Hood za žádnou hvězdu považovat nemůžeme, i když snad pouze z důvodu slabého pancíře horní paluby, ale ono to jako důvod bohatě stačí. Na přelomu dvacátých a třicátých let byl sice podroben modernizaci a další potřebná se plánovala na rok 1941, jenže k té už kvůli válce nedošlo – loď byla potřeba na moři, ne v doku.
Němce však nejdřív v Dánském průlivu objevily výkonnými radary hlídkující britské křižníky Suffolk a Norfolk. Kontakt se snažily udržet, ale do žádných větších akcí se pouštět nemohly. Suffolk se nedopatřením přiblížil k německým lodím a Bismarck na něj začal střílet. Stopař měl štěstí, protože se mu díky položení kouřové clony podařilo uniknout na bezpečnou vzdálenost. To se stalo 23. května k večeru.
Bitevní loď Bismarck (na fotografii) střílí na bitevní loď Prince of Wales (daleko mimo záběr).
A ráno 24. května se rozhořela krátká, ale pro Brity tragická bitva v Dánském průlivu. V 5:52 vypálil Hood první salvu na Prinze Eugena v domnění, že se jedná o Bismarck. O tři minuty později začal pálit Bismarck na Hood. V šest hodin jeden projektil vystřelený z Bismarcka pronikl pancéřovou palubou a skončil v muničním skladišti. V 6:01 nešťastný Hood rozlomila obrovská exploze a roztržená loď zmizela pod hladinou. Z posádky 1 418 mužů se zachránili pouze tři. Trojici šťastných nešťastníků vylovil torpédoborec Electra, který později na místo zkázy dorazil.
Z boje si odnesl šrámy i Prince of Wales, který obdržel sedm zásahů a nakonec musel pod ochranou kouřové clony uniknout.
Poškození utrpěl také Bismarck – nabral dva tisíce kubíků vody, přišel o velkou část paliva a dva kotle v kotelně č. 2 byly mimo provoz. Maximální rychlost se snížila o dva uzly. Poškozen byl i katapult hydroplánů, pročež potom s blížícím se rozhodujícím střetem nemohl odletět pilot s lodním deníkem a poslední poštou.
Hon na Bismarcka
Jestli bylo do té chvíle hlavním cílem Britů zastavit Bismarcka, tak ten si to zničením Hooda moc nevylepšil. Teď už nebylo jeho zničení „pouhou“ životní nutností pro ostrovní království, teď už šlo o slavné jméno Královského námořnictva.
Německé lodě nejprve zamířily na jih. Lütjens se rozhodl s poškozeným Bismarckem plout do přístavu St. Nazaire k nutným opravám a rozkázal křižníku Prinz Eugen opustit formaci. Německým křižníkem už se zabývat nebudeme, jen pro klid duše dodejme, že bezpečně doplul do přístavu a dokonce přežil i celou válku, aby nedlouho po ní dostal za odměnu roli cvičného cíle při testech amerických jaderných zbraní. Bismarck takové štěstí neměl.
Ještě v pozdních hodinách dne rychlého vyhrání nad Hoodem zaútočila na Bismarck letka palubních torpédových bombardérů Fairey Swordfish z letadlové lodě Victorious. Pouze jedno torpédo Bismarck zasáhlo, ale do pásu nejsilnějšího pancíře uprostřed lodě a žádnou škodu nezpůsobilo.
Letadlová loď Ark Royal a palubní letouny Fairey Swordfish (pravděpodobně rok 1939)
Potom Britům trochu zatrnulo, protože ztratili radarový kontakt. Kam jen může plout? Nerves on the march – nervy byly na pochodu na obou stranách. Dopoledne 26. května Bismarcka objevil průzkumný hydroplán Catalina. Později se na něj přiletělo podívat i průzkumné letadlo z letadlové lodě Ark Royal, která spěchala do oblasti v rámci svazu Force H z Gibraltaru.
Polední čas proběhl na Ark Royal ještě v relativním klidu, ale o půl třetí z paluby vzlétlo patnáct swordfishů vyzbrojených torpédy. Cíl byl jasný, poškodit Bismarck, aby musel tento ještě víc zpomalit a „počkat“ tak na některé z bitevních lodí Královského námořnictva. Jenže do blízkosti Bismarcka se blížil i lehký křižník Sheffield, aby ho zachytil radarem. Ironií osudu v rámci věcí následujících je, že i Sheffield patřil do Force H.
Shodou okolností se teď Sheffield nacházel mezi formací letounů Swordfish a Bismarckem. Námořní letci před sebou viděli loď. Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo. Útok byl zahájen, téměř všechna torpéda vypuštěna. Sheffield zběsile manévroval, ale protiletadlové kanony mlčely. Manévrování nebylo nic divného, ale to druhé letce trochu znervóznělo. Za omyl se kapitánovi Sheffieldu neprodleně aspoň omluvili vysílačkou. Žádné torpédo naštěstí cíl nezasáhlo.
Ale vše špatné je pro něco dobré. A zde to platilo dvojnásobně. Letci totiž zjistili, že řada torpéd vybouchla už při nárazu na vodu. Mohly za to citlivé rozněcovače, a tak při následném reparátu byly použity jiné.
 |
Ke druhému pokusu letci startovali až za soumraku. Duly silné větry, příď lodě se zvedala a zase klesala. Do takových vln by ani lachtana nevyhnal, ale Bismarck nepočká. Obětaví letci se svými stroji opouštěli palubu a vydali se napravit odpolední omyl.
Bismarck spustil na nalétávající dvouplošníky zuřivou palbu. Do moře padalo jedno torpédo za druhým. Loď zasáhla sice jenom dvě, ale jeden z těchto zásahů se ukázal pro Bismarck osudným. Došlo k zablokování vychýleného kormidla a loď začala plout v kruzích. Letouny se bezpečně vrátily na palubu Ark Royal v plném počtu.
Na Bismarcku se sice pokusili kormidlo opravit, ale muži ve skafandrech se vrátili s nepořízenou. Od můstku až po kotelny všichni věděli, že konec je jen otázkou času, kterého ovšem už moc mít nebudou.
Poslední bitva Bismarcka začala v devět hodin ráno 27. května. Prakticky ho rozstřílely bitevní lodě Rodney a King George V, k nim se svým dílem ještě přidaly těžké křižníky Dorsetshire a Norfolk.
Admirál Lütjens a kapitán Lindemann zahynuli již během ostřelování při zásahu pancéřovaného velitelského můstku. Navzdory vysokým desítkám zásahů se německému kolosu pod hladinu příliš nechtělo, snad tomu pomohl až rozkaz aktuálně velícího důstojníka: otevřít ventily a opustit loď. Hladina se nad Bismarckem uzavřela v 10:39. Z víc než dvoutisícové posádky bylo zachráněno pouze 114 mužů.
Jen dodejme, že letadla, byť startující z pozemních základen, se stala osudnými i druhé a poslední lodi třídy Bismarck, pojmenované Tirpitz. V listopadu 1944 ji v norském fjordu potopily bombardéry Královského letectva.
Slavný dvojplošníkDůležitou roli při honu na Bismarcka sehrály palubní letouny Fairey Swordfish startující z letadlové lodě Ark Royal. Šťastný zásah torpéda jednoho z útočících dvojplošníků ochromil kormidlo německého kolosu a ten potom neměl šanci uniknout britským lodím. A není náhodou, že archaické swordfishe se během druhé světové války ukázaly jako nejproduktivnější torpédové bombardéry Královského námořnictva. Vzpomeňme na jejich nejslavnější akci, která se odehrála půl roku před Bismarckem. V noci z 11. na 12. listopadu 1940 napadlo 21 swordfishů z letadlové lodě Illustrious těžké italské lodě kotvící v přístavu Tarent, kde jednu bitevní loď potopily a dvě další poškodily. Ztráty Italů plus zanesený strach do jejich řad měly za následek výrazné ochromení italského námořnictva.   Třímístný jednomotorový dvouplošník Fairey Swordfish byl torpédový bombardér určený primárně pro operace z palub letadlových lodí. Místo torpéda mohl nést podle úkolu i jinou výzbroj, například hlubinné pumy proti ponorkám, pozdější verze i třípalcové raketové střely. Za války dostaly některé letouny protilodní radar ASV. Prototyp letounu Fairey Swordfish se poprvé vznesl v dubnu 1934. Do výzbroje začal být typ zařazován od roku 1936 a ve službě vydržel po celou dobu války v Evropě. Do ukončení výroby v roce 1944 vzniklo celkem 2 391 exemplářů. |
