Prvním krokem ke spolupráci byl podpis Rapallské smlouvy v dubnu 1922. Obě země se vzdaly náhrad válečných reparací, obnovily diplomatické a konzulární styky, vlády se zavázaly „vyjít blahovolně vstříc“ hospodářským potřebám a podporovat ujednání soukromých firem. Smlouva byla formálně ukončena až napadením Sovětského svazu Německem. Jinak platila a její výhody užívaly obě strany s větší či menší intenzitou po celé meziválečné období. Výsledkem byla mimo jiné společná výcviková zařízení, například tanková škola v Kazani nebo letecká škola v Lipecku.
Sny o těžkém tanku
První úvahy o takzvaném „pozičním tanku“, což byl dobový výraz pro těžký tank, se v Sovětském svazu objevily již ve dvacátých letech. Označení by mohlo svádět k představě, že se mělo jednat primárně o obranný prostředek, ale opak byl pravdou. Poziční tank měl prorážet obranu nepřítele a umožnit „manévrujícím tankům“, což byl dobový výraz pro střední tanky, rozvinout úspěch a působit škody v týlu nepřítele.
První sovětský projekt pozičního tanku pocházel z roku 1925. Měl mít hmotnost 49 t, pancéřování 16–30 mm a rychlost 20 km/h, výzbroj měl tvořit kanon ráže 60 mm a šest kulometů.
O čtyři roky později již velení armády uvažovalo o vozidle s hmotností 60–80 t, s pancéřováním v síle 50 mm a výzbrojí dvou kanonů ráže 76 mm a šesti kulometů. Vodní překážky měl tank překonávat jízdou po dně nebo plavbou s pomocnými plováky. Bylo zpracováno několik dalších studií, ale žádná se nedostala dále než k základním koncepčním výkresům. Popravdě nebylo divu.
Sovětský průmysl byl zaostalý, chyběly výkonné motory a nejtěžší pásové vozidlo, které se podařilo dokončit, byl lehký tank T-18 s hmotností necelých 6 tun. S jeho nástupcem T-12 se konstruktéři trápili do roku 1929, respektive 1930, kdy byla zahájena omezená sériová výroba. Na stroji bylo provedeno tolik změn, že byl nakonec přeznačen na T-24. Původní objednávka byla po výrobě 24 kusů stornována. Vozidlo dosahovalo hmotnosti 18 t, což mělo k uvažovaným 50 a více tunám velmi daleko.
Sověti se samozřejmě pokoušeli sehnat vhodné tanky i v zahraničí, aby je mohli okopírovat, případně použít jako předlohu. To se jim podařilo u lehkých tanků Christie, ale v případě těžkých neuspěli. Britové jim odmítli prodat pětivěžový tank Vickers A1E1 Independent a za Vickers Medium Mk.III chtěli pro Sověty neakceptovatelnou cenu.
Pokus sovětských konstruktérů závodu Bolševik navrhnout vlastní dvouvěžový těžký tank T-30 s využitím koncepce neúspěšného středního tanku T-24 byl prakticky od začátku odsouzen k nezdaru. Museli se tedy obrátit jinam. A cestu jim otevřela zmíněná Rapallská smlouva.
V březnu 1930 dorazila do Sovětského svazu skupina německých konstruktérů, kterou vedl zkušený inženýr Karl Fridrich Edward Grote (někde uváděn jako Grotte). Jeho jméno si možná mnozí vybaví ve spojitosti s návrhy monstrózních tanků P.1000 pro firmu Krupp, ale to předbíháme. Začátky byly mnohem skromnější. Především se musel smířit s tím, že v rodném Německu se návrhům tanků momentálně věnovat nemůže. Proto přijal nabídku na spolupráci se Sovětským svazem.
Groteho skupině bylo svěřeno vedení vývojových prací na „nových perspektivních tancích“ pro Rudou armádu. To samozřejmě nebylo samo sebou. Zahraniční skupiny projevující zájem o práci pro Sověty byly původně tři, další dvě vedli inženýři Neumann a Strassler.
Finální výběr prováděl osobně lidový komisař pro armádu a námořnictvo maršál Kliment Jefremovič Vorošilov. Zapůsobilo především to, že jeden z inženýrů Groteho skupiny byl členem německé komunistické strany a sám Grote byl sympatizantem sovětského zřízení a státu. Kontrolu činnosti skupiny zajišťoval Technický oddíl ekonomického vedení OGPU (budoucí NKVD).
