Když začala výstavba wehrmachtu, došli generálové k závěru, že pro vedení bojových operací budou potřebovat vozidlo schopné přepravovat rozměrné náklady nebo početné jednotky vojáků přes vodní překážky. Měly jimi být velké vodní toky a jezera, ale také hluboké mořské zálivy nebo úžiny mezi pevninou a ostrovy.
Tak vzniklo vozidlo, které je počtem vyrobených kusů nízko v tabulkách techniky wehrmachtu, ale mělo pestrou bojovou kariéru a bylo nasazeno na řadě bojišť. Také technické řešení tohoto vozidla je zajímavé a jeho koncepce byla na svou dobu moderní.
Pozadí vývoje
Vývoj začal v roce 1937, kdy německý Úřad pro vyzbrojování (Heereswaffenamt) vypracoval specifikaci požadující vozidlo schopné převážet živou sílu a náklad přes vodní překážky, včetně mořských úžin do stavu moře 3 (vlny do 1,25 metru). Dvojice vozidel měla být schopná přepravit četu vojáků (2 × 20 mužů). Přeprava těžké techniky se měla provádět v plovoucích přívěsech: malém s nosností 10 tun (například pro tank Pz.Kpfw.II) a velkém s nosností 20 tun (Pz.Kpfw.III nebo IV).
Objednávku na vozidlo s označením LWS (Landwasserschlepper – obojživelný traktor) dostala firma Rheinmettal-Borsig z Düsseldorfu. Protože některá technická řešení nebyla schopná zvládnout sama, oslovila ke spolupráci další subjekty. Maybach-Motorbau měl dodat pohonnou jednotku, Zahnradfabrik převodovky (obě firmy byly z Friedrichshafenu), Schertel-Sachsenberg, výrobce rychlých člunů, měl navrhnout tvar trupu a dodat lodní šrouby, Alkett měl pomoct s řešením podvozku atd.
 |
Základem bylo zvolit správnou koncepci. Důraz kladený na schopnost překonávání vodních překážek, včetně mořských, s možností vyjet na nezpevněný břeh určil řešení. Základem Landwasserschlepperu není vozidlo, ale ponton, doplněný pásovým podvozkem pro pohyb na souši.
Projektové práce šly velmi vlažným tempem. Krátce předtím, než došlo k napadení Polska, byly prakticky „na koleně“ dokončeny první dva prototypy. Dostal je 86. ženijní výsadkový prapor (Pionier Landungs Batalion), který působil v rámci 4. lehké divize. Ale detaily o nasazení LWS chybí. Některé prameny zmiňují jejich použití při stavbě přemostění řeky Západní Bug. Potom program zase na nějakou dobu usnul.
Změna přišla až s útokem na Francii a jejím rychlým pádem 22. června 1940. Wehrmacht stál na břehu kanálu La Manche. Británie byla proti Německu zcela sama. Hitler se roztahoval v Evropě. Záda měl krytá mírovou smlouvou se Stalinem a s pomocí sovětských dodávek surovin pro svůj průmysl plánoval, jak se s Brity konečně vypořádá. Jenže k invazi potřeboval obojživelné prostředky – tlak na zahájení výroby LWS silně vzrostl.
Přípravy na invazi
V srpnu 1940 byly ženijní zbrojní sekcí 5 (WaPrüf 5) na ostrově Sylt, na západním pobřeží Dánska, testované první tři prototypy LWS. Generály pozemních vojsk výsledky příliš nenadchly. La Manche je typický nevlídným počasím a stav moře do stupně 3 je spíš výjimkou než pravidlem. Malá rychlost plavby dělala z LWS snadný cíl na vodě a vysoká silueta zase na břehu. Absence jakéhokoli pancéřování ho činila zranitelným i střelbou z pušek a kulometů.
Jeden z prototypů LWS během zkoušek na operaci Seelöwe na ostrově Sylt
S nějakou velkou palebnou podporou vylodění ze strany kriegsmarine se počítat nedalo, protože utrpěla těžké ztráty v Norsku, a luftwaffe, navzdory Göringovým prohlášením, měla k porážce RAF zatím daleko. Náčelník štábu wehrmachtu generálplukovník Halder považoval LWS za použitelný jen jako štábní stroj v úvodní fázi invaze. Při praktických testech se však ukázalo, že se nehodí ani na to. S podzimem Hitler plány na invazi do Británie odtroubil, čímž ochablo i chvilkové nadšení. Do konce roku 1940 se podařilo dokončit jen čtvrtý prototyp.
Jiný názor měli zástupci kriegsmarine, kteří viděli ve vozidle ideální prostředek pro své ženisty. Plánovali nasazení LWS při diverzních operacích, přepravách malých jednotek a záchranných operacích a projevovali zájem o urychlenou výrobu.
Ale ne vždy se setkali s pochopením. Zvlášť když došlo při testech vyjíždění LWS z vody k několika zraněním. Pásy přetíženého podvozku nevydržely namáhání při výjezdu na břeh a při plném zatížení praskaly. Vojáci navádějící vyjíždějící vozidla byli potom zasaženi úlomky kovu. Jeden zraněním dokonce podlehl.
Další zájem o výrobu kolísal podle toho, jaké kampaně právě probíhaly. Oživení přinesly operace ve Středomoří, pak v Africe, na Baltu a na východní frontě – především v Černém moři. Na Krymu byl dokonce v roce 1943 vytvořen speciální štáb zabývající se testováním techniky vhodné k provedení obojživelné operace, podobný tomu, který dělal zkoušky před plánovanou invazí do Británie.
Sériová výroba, pokud to tak lze vůbec nazvat, „běžela“ od června do srpna 1941 (operace Barbarossa) tempem dvě vozidla za měsíc. Mezi únorem až červnem 1942 bylo postaveno dalších šest LWS. Nejoptimističtější údaje mluví dokonce o deseti kusech, ale jsou pravděpodobně důsledkem přičtení prototypů. V červenci a srpnu 1942 byly dokončeny ještě dva LWS. Další údaje o výrobě se rozcházejí. Udávaný počet vyrobených LWS se pohybuje mezi 21 až 23 kusy. Fotograficky je doložena existence 19 různých LWS.
Bojové nasazení
Ze známých nasazení můžeme jmenovat například ženijní vysadkovou rotu Pi.Ldgs.Kp. 777 (Pionier Landungs Kompanie) zajišťující pomocí LWS postupný převoz části 161. průzkumného praporu na ostrov Dago v říjnu 1941. V září 1942 se rota účastnila výsadku na Tamanský poloostrov a dále působila v přístavu Kerč.
V dubnu 1943 byl zformován Pi.Ldgs.Btl. 771 (Pionier Landungs Batalion), který se účastnil evakuace německých vojsk ze Sicílie do Itálie. V květnu a červnu 1944 se potom účastnil operace Vikinger, což bylo čištění středomořských ostrovů u pobřeží Jugoslávie od partyzánských jednotek maršála Tita. Při té příležitosti nesl jejich LWS dřevěnou atrapu dělostřelecké věže k zastrašení. V září 1944 asistoval při evakuaci ostrova Brač.
Původně v Dánsku byl dislokován Pi.Ldgs.Btl. 771 (Pionier Landungs Batalion), který měl v sestavě také jeden LWS. Později byl převelen na Čudské jezero, kde zajišťoval přepravu. Pi.Ldgs.Kp. 540 byla zformována mezi lednem až dubnem 1942 na pobřeží Baltu. Později byla nasazena ve studeném Norsku v prostoru Altafjordu a Kvenegenfjiordu, kde LWS působily ve prospěch námořnictva.
Proti tomu Pi.Ldgs.Kp. 788 si užila tepla v severní Africe. V sestavě měla původně dva LWS. O jeden však záhy přišla, když britská ponorka potopila transportní loď zajišťující převoz techniky a LWS skončil na dně Středozemního moře. Rota potom operovala v oblasti Tobruku a účastnila se i jeho evakuace v roce 1942. Tam musel být LWS (6 67) potopen, aby nepadl do rukou nepřítele.
První prototyp LWS měl jako jediný 7 pojezdových kol.
Další LWS měl ve výzbroji Pi.Ldgs.Btl. 128. Jeho stroj byl nasazen například při evakuaci Tamaně v říjnu 1943. Přepravy zajišťoval dále v ústích řek Jižní Bug a Ingul a v přístavu Oděsa. V prostoru Sevastopolu operoval Pi.Ldgs.Btl. 214, který později utrpěl těžké ztráty při evakuaci rumunských a německých vojsk a o LWS přišel.
Kromě zmíněných jednotek sloužil jeden LWS u kleinkampfverbandu při zkouškách miniponorek Biber a Seehund. Používal se jako vlečné vozidlo k jejich vytažení na mělčinu a zpět na hlubokou vodu, případně jako záchranné vozidlo testovacích posádek. A nejméně jeden LWS sloužil v sestavě ženijních jednotek SS.
Co se týká zmíněných plovoucích vleků, byly vyrobeny jen čtyři kusy s nosností 10 tun a dva s nosností 20 tun. Proběhly s nimi zkoušky, které prokázaly schopnost převážet těžkou techniku, ale hmotnost tanků mezitím překročila původně požadované hodnoty nosnosti. O bojovém použití vleků se žádné doklady nedochovaly a s největší pravděpodobností k němu nikdy nedošlo.
I když vypadá výčet jednotek a míst nasazení impozantně, je nutné mít na paměti, že každá měla ve výzbroji jeden, výjimečně dva LWS. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny LWS byly ve výzbroji rot ženijních výsadkových praporů námořnictva Pionier Landungs Batalion, nenesly kamufláž často mylně uváděnou barvou panzer grau. Základem byla námořní střední nebo světlá šedá, v řadě případů doplněná skvrnami dalších odstínů šedé z barevné sady používané kriegsmarine.
Technický popis
Základ LWS tvořil ponton s člunovou přídí. Uvnitř byl rozdělen čtyřmi přepážkami na samostatné oddíly. Dno bylo zesíleno nízkým kýlem a pomocnými žebry chránícími potah proti proražení při vyjíždění na břeh. Celková zásoba paliva v přední a zadní dvojici palivových nádrží dosahovala 600 litrů.
Na pontonu byla rozměrná nástavba. Výhled posádky zajišťovalo pět pravoúhlých oken vpředu a postranní kulaté průzory. První stroje měly okna větších rozměrů, která bylo možné zakrýt plechovými kryty s kulatým „lodním“ průzorem. Podobně jako kterékoli jiné plavidlo nesly LWS na bocích nástavby poziční světla obvyklých barev a běžné vybavení – záchranné kruhy, lana a kotvu.
Osádka LWS byla tříčlenná. Vlevo seděl řidič-mechanik, vpravo velitel vozidla. Pozorovatel měl místo mezi nimi a na stropě nástavby měl zvýšené pozorovací stanoviště, které tvarem připomínalo lodní komín.
Do nástavby se vstupovalo zezadu. Na prototypech se tam nacházely dvojdílné dveře, na ostatních strojích byla zadní část nástavby otevřená. Za nástavbou byl umístěný vlečný hák a naviják se dvěma bubny.
Pro prototypy byly charakteristické tři větrací šachty na stropě nástavby.
Pohonnou jednotku tvořil zážehový vidlicový dvanáctiválec Maybach HL-120TRM se zdvihovým objemem 11 867 kubických centimetrů, pocházející z tanku Pz.IV. Motor poháněl přes spojovací hřídel synchronizovanou pětistupňovou převodovkou SSG-75 a přes pomocnou převodovku dvojici lodních šroubů s průměrem 780 milimetrů umístěnou v tunelech na dně pontonu. K řízení na vodě sloužila dvě kormidla ovládaná volantem. Pro volbu plavby dopředu nebo dozadu sloužily dvě páky na vnější straně „rajčáků“.
Pojezd tvořily čtyři vozíky s dvojicí jednoduchých kol odpružených listovými pružinami. Buď půleliptickými z tanku Pz-38, nebo čtvrteliptickými z tanku Pz.II. Také pásy byly převzaté z lehkého tanku Pz.II, stejně jako napínací a hnací kola. Na některých LWS měl čtvrtý vozík jen jedno kolo. K řízení na zemi sloužily klasické tankové „rajčáky“.
Obrněný nástupce
Připomínky generálů wehrmachtu o tom, jak by mělo ideální vyloďovací vozidlo podle nich vypadat, našly u WaPrüf 5 odezvu. 19. dubna 1941 dostala firma Magirus objednávku na stavbu obrněného vyloďovacího vozidla LWS II. Zajímavý byl předpokládaný způsob nasazení.
Dvojice LWS II měla mezi sebou nést na řetězech zavěšený ponton a takto měla přepravovat přes vodní překážku tank Pz.Kpfw.IV. Do 15. dubna 1942 byly dokončeny jen dva prototypy a samotný ponton. Po zbytek roku a ještě část následujícího probíhaly zkoušky. Údajně úspěšné. Ovšem s příchodem těžší techniky Pz.Kpfw.V Panther a Pz.Kpfe. VI Tiger, ztratilo velení zájem, nehledě na fakt, že wehrmacht již na nějaké větší obojživelné operace neměl síly.
Oba postavené LWS II s pontonem a naloženým Jagdpanzer IV
Oba prototypy tvořící obojživelné soulodí byly nasazeny v závěrečných bojích v roce 1945. Jeden z nich ukořistili Rusové a zkoumali ho v Kubince. Nedá se říci, že by LWS II na sovětských konstruktérech nezanechal žádný vliv.
Z konstrukčního hlediska se jednalo o pancéřový ponton se sílou bočních stěn 14,5 milimetru, chránící před střelbou z ručních zbraní, postavený na pojezdové části převzaté prakticky beze změny z tanku Pz.IV. Pohyb na vodě zajišťoval jeden lodní šroub umístěný v tunelu na dně vozidla a poháněný přes pomocnou redukční převodovku. Zajímavostí je, že vozidlo nemělo kormidlo a na vodě se řídilo jen různým smyslem otáčení pásů. Hnací jednotka zůstala stejná jako na tanku Pz.IV, tedy motor Maybach HL-120TRM.
Skládací ponton, který se mezi dvojici LWS II připojoval, měl rozměry 9,75 × 9,45 metru a nosnost celé soupravy byla 25 tun. Při přesunech se demontoval na dvě části s celkovou šířkou 3,85 metru, které se převážely na vleku za LWS II.
