Před časem jste na divadelní prkna uvedl coby producent i jeden z protagonistů zároveň knižní bestseller ekonoma Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Jak dalece ovlivnila tato práce váš ekonomický rozhled?
Uvést dramatizaci knihy, která je světový ekonomický bestseller, je takzvaně riziko povolání. Když jsem knihu poprvé četl, řekl jsem si, že to bude na jevišti dost zajímavá a edukativní věc. Hru jsme s kolegy a s panen režisérem zkoušeli devět měsíců. Den premiéry byl doslova porod. Pochopit a ještě předat ekonomické myšlenky pro herce znamená studium alespoň dvou semestrů ekonomické školy, samozřejmě formou samostudia. Jsme na to pyšní. Je to výjimečná věc v mém živote.
Jste umělec bohém, v čem umíte být racionální?
Jsem dost empatický a citově založený člověk, i když můj vzhled mluví trocha jinak. (smích) Viděl jsem toho hodně, zažil jsem toho ještě víc, procestoval jsem několik kontinentů... Mám za sebou opravdu velkou spoustu bohémských zážitků, které mě naučily být v důležitých životních situacích racionální. Děkuji za to, že jsem mohl dokonale propojit racio s bohémstvím.
Poslední dobou rozšiřujete své profesní obzory nejen o roli producenta, ujímáte se i režie jako například nedávno v případě West Side Story. Znamená to, že herectví pomalu opouštíte?
Herectví se nedá opustit, herectví se dá jenom pověsit na hřebík a když vám chybí, tak ho sundáte z hřebíku a frčíte dál. (smích) West Side Story byl můj velký sen, který jsem si splnil a neskutečně mě to bavilo. Baví mě režie, naplňuje mě. Chystám další věci a přitom se učím o režii a koncepci, práci s hercem, se situací. Myslím, že tenhle směr je „můj úsměv na tváři.“
Díky představení Vše o mužích v divadle Studio DVA momentálně zkoušíte pod taktovkou vaší bývalé profesorky z JAMU Jany Janěkové. Máte tendenci jí do režie takzvaně kecat?
Jana Janěková je osobnost, která má svůj rukopis, silný ženský rukopis. Má divadelní cítění a životní zkušenosti s herectvím. Do toho nemáte právo kecat, to bych šel sám proti sobě. A myslím, že by mě Jana okamžitě uzemnila. Ale úžasné je, že bere vaše nápady a přijímá je, když odpovídají její koncepci. Roky na JAMU pod jejím vedením stály za to.
Je to vaše první spolupráce s touto režisérkou a tímto divadlem?
S Janou Janěkovou je to moje už několikátá spolupráce. Potkali jsme mnohokrát na jevišti v různých inscenacích. Pod její režií vznikla inscenace Closer – Patrick Marber, která byla velice úspěšná. Dnes se potkáváme při náročném projektu Vše o mužích. Hra, která je pro herce jako herecký maratón. Náročná herecky, fyzicky, no prostě „50 kilometrů přes překážky“. A jako bonus, je to nové nastudování, což je pro herce, kteří jsou noví, náročný comeback!
Divadlo Studio DVA mě oslovilo už vlastně podruhé. První inscenace byla Vše o ženách, kde jsem si zatancoval s Aničkou Šiškovou, Jitkou Schneiderovou a Janou Krausovou. Pro chlapa zážitek. Teď jsem dostal nabídku na hru Vše o mužích a upřímně, je to pro mne veliká čest.
Vylovíte z paměti nějakou zásadní vzpomínku z vašich studií spojenou s Janou Janěkovou?
Těch zásadních vzpomínek je na několik knih a tisíce rozhovorů. Ale na jednu se nezapomíná. Když zkoušíte se svojí paní profesorkou inscenaci v Národním divadle a máte se s ní líbat. To je vzpomínka, kterou bych pojmenoval nadčasová. Naštěstí vše dopadlo v rámci vztahu profesora a studenta. (smích)
Ve filmu Amnestie jste si zahrál jednoho z bachařů, který byl svědkem dramatické vzpoury vězňů. Prý vás tento moment pěkně vyvedl z míry.
Mám štěstí, že mě potkávají projekty, jako je například film Amnestie. Celé natáčení byl obrovský zážitek. Úžasná produkce, dobrý scénář a perfektní parta. Ano, zní to jako sci-fi, ale bylo to tak. Točili jsme v opravdovém vězení scénu, kde se vězni vzbouří a obsadí vězení. Bylo tam asi 150 komparzistů a několik herců, kteří brali svoji roli hodně vážně a já měl do toho rozbouřeného davu šílenství vstoupit a vyjednávat podmínky. I když to byla jenom scéna z filmu, po akcii se to zvrhlo a bylo to opravdu autentické. Bál jsem se, jestli se dostanu někdy ven. Prý jsem hodně zbledl. Ve filmu je to i vidět. (smích)
V seriálu Ordinace v růžové zahradě je agresorem naopak vaše postava hokejisty Andreje. Jak ovlivňuje hercův osobní život role, ve které si má možnost vybít negativní emoce?
Je to role jako každá jiná. Někdo je hrát musí, no a moje tvář anti-prince je k tomu předurčena. Mě to nijak neovlivní. Jen co vylezu ze studia, jsem opět ten Jacek, který má rád dobré pití, jídlo a život vůbec.
Vašimi vysněnými divadelními postavami jsou Jekyll a Hyde, cítíte se někdy jako oni?
Jekyll a Hyde, to zní přece jako Ján a Jacek! (smích)
Co vám nejvíc pomáhá zklidňovat rozjitřenou hereckou duši?
Mám úžasnou rodinu, ženu, která mi pomohla pochopit hodně věcí a za to jí budu vždy vděčný. A do života mi vstoupil nový rozměr a tím je syn Teo. Na svět se dívám teď úplně jinak. A taky mě hodně učí. Je to totiž absolutně pozitivní človíček, což jsou pro mne lekce, které po čtyřicítce potřebuji.
Myslíte, že máte díky vašemu daru empatie čich na lidi? Už jste se někdy spletl?
Nespletl nikdy. Nebo jo? Ale ne ne! Možná jednou... Ne, ani jednou. Počkejte, možná 1982 na mistrovství v parašutismu, když jsem... Ne ne ne ne! Nespletl! (smích)
Často hovoříte o své přecitlivělosti, daří se vám i s ní zvládat dnešní náročnou dobu?
Je to dost náročné, ale jak jsem už zmínil, mám rodinu. Když si nastavím hodnoty tímto směrem, nemám čas na přecitlivělost!
Ján Jackuliak
Vládní opatření spojená s koronavirem mají v Čechách na herce velký dopad, jak vnímáte situaci na Slovensku?
Je to čas, který je nový a těžký pro všechny a všechno. Až to skončí, bude vše jinak a já pevně věřím, jen lepší. Jsem moc rád, že máme teď ve vedení státu lidi, kteří tuto těžkou situaci zvládají dobře.
Co vám bezpečně nahání strach, a čeho se naopak nebojíte?
Já osobně se bojím hlouposti a agrese! Nebojím se minulosti ani budoucnosti, protože si užívám, i když momentálně v těžší době, současnost.
Co vás v nejbližší době čeká, ať už na poli pracovním či osobním?
Na prvním místě je pro mě výzvou výchova syna a pracovně jsem se teď začal věnovat hudbě. Jako producent chystám pohádku a komedii a chtěl bych napsat knihu. Hlavně si plním sny a to mě baví. Je to dobrý hnací motor.
