Je pravda, že jste málem byla profesionální hokejistkou ?
Ano, bylo to o fous. Brácha hrál hokej a já jsem samozřejmě chtěla taky. Asi sezonu, možná dvě, jsem chodila do přípravky HC Neratovice. Bohudík nebo bohužel, to už se nedozvíme, mě na výstroji neustále něco škrtilo, máma mi musela převazovat brusle, protože jedna byla utažená víc než druhá, nestíhala jsem se do výstroje obléknout včas a chodila na tréninky pozdě. No a tak jsme s mamkou vymyslely, že bude lepší, když začnu chodit zpívat. A hokejová kariéra bylo ta tam. Ale byla jsem dobrá. A ostrá. V kabině jsem se porvala s jedním klukem. Všechny prudil a skončil v koši na odpadky. Myslím, že jsem měla potenciál gólobijce.
Dnes už se ale evidentně pohybu věnujete s rozmyslem. Čím teď vaše tělo žije nejvíc?
Moje tělo žije jógou, ke které mě přivedla Jitka Asterová. Dlouho jsem k ní chodila na lekce, je výborná lektorka. Pak tancem, do kterého bych se ráda ponořila víc a lyžováním. Miluju lyže. Není šťastnějšího člověka než Kadly na horách. A ještě jsem tedy taky hodně šťastná u moře. Ale kdo není šťastný u moře?
Říká se, že když se jogínovi podaří stoj na hlavě, změní se mu život. Už u vás změna proběhla?
Rozhodně se změní pohled na něj. Podívat se na věci vzhůru nohama je někdy velmi osvěžující. Je pravda, že můj první stoj na hlavě byl silný zážitek a zlomový okamžik. Dokázala jsem „nemožné“… a pak se zhroutila na zem.
K józe vás prý přivedly nevysvětlitelné bolesti v zápěstí.
Asi to byl jeden z pokusů, jak na bolest vyzrát. Zkusila jsem totiž všechno možné. Od vyšetření karpálních tunelů až po endoskopii, terapie, regrese. Dokonce jsem měla i obě ruce v sádře a vymetala s nimi večírky ve Varech. No a do jógy jsem se zamilovala. Nejsem nějaký super jogín, ale patří do mé každodenní hygieny těla a duše. A to se počítá.
Věříte v to, že utrpení může být pro člověka často darem?
Věřím, že bolest může být pro člověka darem. Všichni si v sobě neseme nějaká traumata, křivdy, bolesti různého charakteru a v různé míře. Otázkou je, jestli je chceme přijmout právě jako ty dary potřebné k růstu a přetavit je ve zlato nebo trpět. Bolest v životě je nevyhnutelná, utrpení dobrovolné. Já trpět nechci. Já chci těžit zlato. A tak hledám způsoby, jak se k němu dostat. Ať už je to právě jóga, meditace, teď jsem nově objevila chakradance, seberozvojové knížky… a výborně taky funguje zpěv.
V muzikálu Anděl páně, který uvádí Hudební divadlo v Karlíně, hrajete klíčnici, která zrovna neoplývá dobrým charakterem. Co setkání s takovou postavou herci přináší?
Tak především jsem díky Andělu Páně poznala spoustu úžasných lidí a troufám si říct, že i pár přátel. Objevila jsem pro mě doposud neznámý svět muzikálu a zažila neskutečně kouzelné a radostné zkoušení pod skvělým a velmi vtipným vedením režiséra Martina Čičváka. Musím se přiznat, že muzikál Anděl Páně je moje velká srdcovka. A role Francky? Ano, Francka je zlá mrcha. A moc mě baví. Můžu se v ní vyřádit, upustit páru a vztek – perfektní terapie.
Další napjatě očekávaný projekt Karlínského divadla, muzikál Beetlejuice, vám přihrál do života také zajímavou roli. Jakou?
Dokonce dvojroli! Miss Argentinu – jak už její jméno napovídá, má v sobě šmrnc latina, a milenku jednoho z pánů – Maxine. Zatím jsem se seznámila hlavně s hudbou muzikálu a líbí se mi moc. Na Beetlejuiceovi se potkáme i s některými kolegy z Anděla Páně, tak se těším o to víc. Přes léto budeme zkoušet, hrát se pak začíná v listopadu.
Vystudovala jste herectví na pražské konzervatoři, kde vznikla vaše nerozlučná přátelství s dvěma současnými kolegyněmi Aničkami – Kameníkovou a Fialovou. Co spolu nejraději podnikáte ?
Díky Shakespearovským slavnostem spolu strávíme celé léto. Ale jde to s námi z kopce. Dneska se jdeme projít na trhy na náplavku, sednout si do Stromovky, občas posedíme někde po představení. Když jsme spolu asi před deseti lety bydlely, to byla jiná jízda. Například jsme se vydaly před Vánocemi asi na tři dny do Amstru… Dodnes nevíme, jestli jsme se cestou z večírku na hotel v záchvatech smíchu, kdy jsme nemohly ani jít, doopravdy všechny tři smíchy počůraly, nebo se nám to jen zdálo. To už se, naštěstí, nikdy nedozvíme.
S Annou Fialovou jste se navíc nedávno setkala před filmovou kamerou. V minisérii Iveta o životě zpěvačky Ivety Bartošové jste ztvárnila žijící postavu, tehdejší manželku skladatele Karla Svobody Vendulu Svobodovou, dnes Pizingerovou. Ač malá role, byla hodně výrazná.
Tak Vendula výrazná je. Naživo jsme se ale nikdy nepotkaly, takže jsem si ji nakoukávala v různých rozhovorech, dokumentech. Původně jsem šla na casting na úplně jinou roli. Líbila jsem se, ale byla jsem na ni prý moc mladá. A pak to Mika (režiséra) trklo. Asi po dvou minutách porady za dveřmi s Májou (castingovou režisérkou) vešli dovnitř a zeptali se mě: Vadilo by ti obarvit si vlasy na blond? Ty se nám totiž hodíš na Vendulu Svobodovou! A bylo. Nakonec je nestačilo jen nabarvit, musely se i prodloužit, abychom docílili té Venduliny hřívy. Strávila jsem víc dní v maskérně než na place. Ale s holkama z maskérny to byla radost.
Příjmení Vágner se v herecko-hudebně-rybářských kruzích už vyskytuje. Máte mezi známými českými Vágnerovci příbuzné?
V herecko-hudebně-rybářských kruzích my, Vágnerovci, příbuzné nemáme, ale docela si podmaňujeme svět bubeníků. Tátova firma Hallvad drums totiž vyrábí bicí, ladí je a servisuje, repasuje vintage bubenické poklady hráčům u nás i v zahraničí. Táta sám na bicí hraje. Je to krásná práce. Někdy si říkám, jestli se to s těmi mašinami nenaučím a jednou to po něm nepřevezmu.
Kdo nikdy nechybí v hledišti, když máte premiéru?
Asi klasicky máma a táta. Máma ještě často zná texty, protože se je se mnou učí. Musí se pak držet, aby z hlediště nenapovídala. Jezdím taky se zájezdovými „špíly“ agentury Harlekýn do různých koutů ČR. A právě do hledišť mimo Prahu občas zavítají i mimopražští kamarádi, to je vždycky milé. Do léta mě čekají hned dvě premiéry, tak uvidíme, kdo si je nenechá ujít. Na začátku května je to Láska: argumentační cvičení ve VILE Štvanice v režii Kashy Jandáčkové, v červnu Shakespearova Marná lásky snaha na Pražském hradě v režii Filipa Nuckollse.
O lásce se chystáte hrát představení. A co vaše láska?
Velká láska (samozřejmě kromě rodiny a přátel) je moje kočička Priscilla. Ale pokud narážíte na partnerskou lásku, v této oblasti je to zatím spíš ta „Marná lásky snaha.“ Všechno má svůj správný čas. Teď prožívám období, které nazývám: Žiju si v útulné garsonce s kočkou a dělám umění. Na ta další období se těším a vítám je s otevřenou náručí.
