Petr Kučera byl ještě jako technický redaktor deníku Svobodné slovo u zrodu Občanského fóra, které se stalo před čtvrtstoletím spolu se studenty a umělci hlavním tahounem převratu. „Listopadové události jsou krásnou minulostí, ale pokud se někdo nezeptá, v podstatě se k nim nevracím - směřuji do budoucnosti,“ říká Petr Kučera.
Jaké označení pro dění v listopadu 89 je vám nejbližší - revoluce, sametová revoluce, převrat?
Používám to druhé, byl to zásadní zlom ve vývoji. Převrat to byl ve smyslu základní změny společenských a politických pořádků, ale samet pro mě zůstává jako nejdůležitější charakteristika. Na to, jak to byla rozsáhlá proměna, proběhla velice plynule, bez zádrhelu a s obrovským nadšením společnosti.
Vaše účast při zakládání OF v neděli 19. listopadu v Činoherním klubu nebyla náhodná.
Jednou z mých aktivit bylo to, že se u nás v soukromém domě na Praze 6 zakládal na konci léta Kruh nezávislé inteligence. Kvas v akademické a vědecké obci probíhal už od lednového Palachova týdne a vyústil v tuto strukturu. Jen se čekalo, až se probudí společnost v masovějším měřítku a začne se občansky angažovat. A po Národní třídě už bylo jasno. V sobotu jsme se začali domlouvat, že je potřeba rychle vystoupit, popsat novou situaci a formulovat požadavky zárodečné občanské společnosti. V neděli jsme je dopilovávali a večer se sešli v Činoherním klubu, kde byli zástupci celého spektra odpůrců režimu, a formulovali jsme společná stanoviska. Tak se vytvořilo Občanské fórum, trochu i díky inspiraci ze zahraničí.
V čem byla jedinečnost sametové revoluce?
Vzedmutí společnosti bylo obrovské, spontánní, celorepublikové a i lidé, kteří se o politiku nezajímali, najednou byli vtaženi a připadali si užiteční jako ti, kteří se podílejí na vytváření budoucnosti. To bylo mimořádné a v tom byl Listopad naprosto neopakovatelný.
Přivedl jste revoluci na balkon Melantrichu na Václavském náměstí, na němž se od úterý 21. listopadu střídali u mikrofonu vůdci revoluce. Pociťoval jste osobní riziko?
Nebylo vůbec jasné, jak to dopadne. V pondělí bylo zřejmé jen to, že zásah na Národní třídě rozhýbal studenty a umělce, všechno bylo spuštěno, ale byla potřeba dát tomu směr a řád, nebylo možné nechat to běžet jen tak, to by mohlo skončit tvrdým zásahem armády nebo policie. Bylo třeba, aby společnost vystoupila v takovém počtu a takové síle, že i ta represivní složka musí vážit potenciální zásah. Bylo jasné, kde lidi oslovit, ale neměli jsme prostředky, abychom dokázali ozvučit Václavské náměstí seshora. Tak jsem řekl, zkusme to z balkonu Melantrichu, i když nebyl Svobodného slova, ale Lidového vydavatelství, což bylo paradoxně nakladatelství Svazu československo-sovětského přátelství, subjektu z úplně z jiného břehu. Ale ten balkon jsme revolučně zabrali. Věděli jsme, že právě nyní je ten okamžik, který musíme využít, i díky mezinárodním okolnostem, a že je třeba dát do toho energii a osobní nasazení, protože jen tak by se to mohlo podařit.
Pomyslný Rubikon jste překročili v neděli večer. Kdy jste uvěřil, že dosavadní nebezpečí represí už pominulo?
Pro mě osobně se to zlomilo ve středu 22. listopadu po druhém vystoupení na Václaváku, kdy mně do redakce přivedli vysoce postaveného člověka od Rudolfa Hegenbarta, komunistického nadřízeného tajných služeb, a ten měl potřebu vedení OF sdělit, že partaj nezasáhne, rozkaz k potlačení demonstrací nepřijde. Já jsem s tímto vzkazem ihned šel za Václavem Havlem. U něj se tato důležitá informace potkala s další nesmírně důležitou zprávou, v níž ho americké velvyslanectví právě ujistilo, že diplomatický tlak před schůzkou prezidenta Bushe s Gorbačovem na Kypru zapůsobil a Sověti do revoluce nezasáhnou.
Byla úloha Václava Havla při tomto dění skutečně nezastupitelná?
Určitě by všechno bez Václava Havla probíhalo jinak. On byl ve světě znám, jeho přínos pro celkový polistopadový vývoj je nade vší pochybnost, zejména historie ho bude hodnotit daleko pozitivněji, než to činíme dnes. Václav Havel byl schopen z přehršle postřehů a nápadů nejenom vytáhnout to podstatné, pojmenovat novou skutečnost, ale pokaždé ještě vývoj posunout dál a udat směr. Pro mě to bylo vždycky jako zjevení být u toho, kdy se rodí dějiny a jednotlivec sehrává roli, která je naprosto výjimečná. Byl velkou morální autoritou a poznal jsem ho jako přemýšlivého, noblesního a tolerantního člověka. Přispěl hodně k tomu, že měla sametová revoluce naprosto mimořádný ohlas ve světě a novináři přijíždějící ze světa jen kroutili na Václavském náměstí nebo na Letné hlavou, s jakou noblesou se odehrává revoluční euforie. I když do ulic vyrazily v dalších dnech po masakru na Národní třídě statisíce lidí, nestal se žádný úraz, žádný malér, což se zdá banální, ale není.
V listopadu ´89 poprvé veřejnost poznala zblízka či z televize tři výrazné osobnosti, budoucí prezidenty. Jak hodnotíte jejich přínos pro budování státu?
Z hlediska jejich dosahu na vývoj posledních 25 let je ke škodě tohoto národa stopa Václava Havla daleko menší, než je stopa Václava Klause. Václav Havel byl mírný, konsensuální typ člověka, poslouchal, co říkáte, měl vlastní hezký humor. Takový člověk bude oslovovat a inspirovat tu vzdělanější, osvícenější a šířeji uvažující veřejnost. Václav Klaus nicméně ovlivnil poslední čtvrtstoletí nejvýrazněji. Byl zosobněním ekonomické transformace a zároveň nejúspěšnější technolog moci, který se tady objevil. Od počátku byl a je špatný ekonom, což veřejnost nevnímala, protože se dokázal silou své sebestřednosti pasovat do role, že ví všechno a jeho cesta je jediná správná. Ke škodě národa je představitelem pětisetmiliardového tunelu v bankách a české cesty privatizace, která je skutečně „třetí“ cestou. Proti pojmu se vždycky vymezoval, ale třetí cestou byla ta jeho. Chopil se nevyzkoušeného experimentu s kuponovou privatizací a věren své představě, více či méně nacionálně orientované, nadělal hodně chyb. S tím souvisí i jeho nechuť vůči Evropě, nazvu to až antievropanství, které v české podobě má tvář čecháčkovství, sebestřednosti, v tom opakujeme chybu první republiky.
Petr KučeraPůvodně zahraniční redaktor, potom technický redaktor deníku Svobodné slovo. Později čelný politik Občanského fóra. Účastnil se již jeho založení v neděli 19. listopadu 1989 v pražském divadle Činoherní klub. Byl poslancem dvou sněmoven Federálního shromáždění v letech 1990 – 1992. Krátce působil v Občanském hnutí a ČSSD. Po prodeji pražského domu a pozemků zakoupil zámek Nové Hrady na Chrudimsku, oblasti spjaté s kořeny svých předků, a celý zámecký areál společně se svojí rodinou postupně opravuje a zpřístupňuje veřejnosti. |
A jak hodnotíte působení současného prezidenta?
Zeman přinesl jiný nepříjemný moment, a to je nízká kultura. On tomu říká plebejství, někdo tomu říká chování čtvrté cenové skupiny, já tomu říkám kulturní a politický suterén. Bohužel oba dva poslední prezidenti na rozdíl od Václava Havla, který měl schopnost lidi spojovat, staví jedny proti druhým a napomáhají k tomu, že se vytrácí slušnost a ochota poslouchat názor druhého. Máme-li zájem, aby společnost jako celek prosperovala, tak je nemístně škodlivé si potenciál desetimilionového národa oslabovat tím, že se stavíme jeden proti druhému ne jako názoroví odpůrci, ale jako nepřátelé. To je to negativní, co prolíná do současnosti a bude nějakou dobu trvat, než to odezní.
Jste majitelem zámku v Nových Hradech na Chrudimsku, který se neustále mění k lepšímu. Máte dojem, že to platí i o České republice?
Přesto, že naše současná politická kultura nesplňuje představy o ideálu a že se řada věcí nepovedla tak, jak by se povést mohla, tak naše země udělala za 25 let obrovský pokrok, který je naprosto nesrovnatelný s čímkoli v minulosti. Společnost je etablovaná, nesmírně bohatá, jen jsme špatní hospodáři, a proto máme problémy. Žijeme v prostoru, který je bezpečný. Máme tak před sebou úžasnou budoucnost, pokud vezmeme rozum do hrsti a budeme se chovat s noblesou a nadhledem. Společnost má na to, aby naše děti a naši vnuci žili ještě daleko lépe, než dnes my. Samozřejmě vidím všechna mementa, vnitřní problémy řady zemí, svět prožije ještě spoustu pekelných situací, ale celkový vývoj vidím pozitivně. Lidský element je nesmírně tvůrčí, lidé mají daleko víc informací a možností. A můj optimismus spočívá v tom, že jejich úsilí převáží. Svět má šanci své výzvy zvládnout.
