Kolik dětí u nás trpí nějakou oční vadou?
Pokud budeme mluvit o dioptrických vadách, tak více než dvacet procent dětí je dalekozrakých a zhruba stejné procento je krátkozrakých.
Takže čtyřicet procent dětí by mělo nosit brýle?
Dá se říci, že ano.
Liší se nějak v tomto směru situace u nás a v jiných vyspělých státech?
Nemyslím si. Teď se celosvětově mluví o takzvané epidemii krátkozrakosti, tedy že narůstá počet dětí s krátkozrakostí.
Takže stále více dětí potřebuje brýle na dálku?
Ano, ale týká se to i dospělých. V populaci Asiatů je procento výskytu krátkozrakosti ještě vyšší než u euroamerické populace.
Čím to je?
To není jasné. Vše se svádí na životní styl. Na to, že hodně pracujeme do blízka. Namáháme oči. Děti se stále dívají do tabletů a nedívají se do dálky. Na druhou stranu, když se podíváte na studie, které se problematikou zabývaly před padesáti šedesáti lety, už tehdy bylo vidět, že nárůst krátkozrakosti je patrný, a přitom se tablety ani počítače nepoužívaly.
Jaké vady mají děti nejčastěji?
Záleží na věku. U novorozenců a kojenců jde často o problémy se slznými cestami, tedy s jejich průchodností. U starších hlavně refrakční, tedy dioptrické vady.
Ty se projevují kdy?
Záleží na typu. Například dalekozrakost, kdy dítě potřebuje plusové dioptrie, se často objeví už v batolecím věku. Bývá spojena i se šilháním. Pak je třeba ji korigovat brýlemi.
Je možné, aby dítě šilhalo a nemělo žádnou jinou oční vadu?
Ano, tak je to většinou u vrozeného šilhání u úplně malých dětí. Ty většinou začínají šilhat od prvních měsíců života. Pak je léčba jiná. Většinou to bývá indikace k operaci. Když dítě nemá refrakční vadu, nemůžeme šilhání řešit brýlemi, ty by nepomohly.
Jak malé dítě můžete operovat?
Tyto konkrétní případy většinou operujeme okolo jednoho roku věku. Kdybychom čekali déle, může se k šilhání přidat ještě tupozrakost.
Co to přesně znamená?
To je vada, kdy je oko anatomicky v pořádku, ale je poškozené funkčně. Stává se to hlavně u dětí, které mají velký dioptrický rozdíl mezi očima. Mozek si vybírá to oko, na které vidí lépe, je to pro něj jednodušší. To druhé, které má větší dioptrickou vadu, vypíná, nepoužívá a z něj se pak může stát oko tupozraké, na které vidí velmi špatně.
Oční lékařka Renáta Brunnerová promovala v roce 1995 na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako specializaci si vybrala oftalmologii, v rámci které se později zaměřila především na dětské pacienty. Od počátků své kariéry působí na oftalmologické klinice Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Zde se věnuje zejména dětským pacientům se strabismem, tedy šilháním, a to včetně operací. |
Ale tupozraké dítě nemusí šilhat, že?
To je pravda. Může, ale nemusí.
Rodič tedy nemusí vědět, že má tupozraké dítě, dokud jej nedovede k odborníkovi?
Přesně tak. Proto jsou důležité preventivní prohlídky očí, které dělají pediatři ve třech a pěti letech. A je hodně důležité, aby je dělali správně. Aby vyšetřovali každé oko zvlášť. Protože pokud vyšetří obě najednou, nemusí se na nic přijít.
V čem tupozrakost člověku vadí?
Nevidí prostorově. Je to handicap, například při volbě povolání. Tupozraký člověk nemůže dělat řidiče z povolání, pilota, vojáka ani policistu. Problematická je i práce s mikroskopem, kde potřebujete používat obě oči.
Dá se tupozrakost léčit?
Léčit se dá, ale jen zhruba do sedmi let věku. V té době se dokončí vývoj zrakové dráhy, a když na tupozrakost nepřijdeme, nic se s ní už dělat nedá.
Vůbec nic?
Můžeme pacientovi na tupozraké oko, které má často současně i refrakční vadu, nasadit kontaktní čočku či dát brýle s odpovídajícími dioptriemi, což pomůže. Vidění se mu však zlepší jen částečně, ne zcela. Čím dříve se na tupozrakost přijde, tím je prognóza léčby lepší.
Jak je to obecně s operacemi dětských očí? Předpokládám, že u dioptrických vad nemají příliš smysl, když se oko ještě vyvíjí?
Je to hodně individuální, ale dá se to tak říci. My všeobecně u dětí operaci refrakčních vad nedoporučujeme. Ale jsou určitě výjimky.
Například?
Třeba děti, které mají výrazný dioptrický rozdíl mezi oběma očima. Jestliže má jedno oko minus deset dioptrií a druhé minus jedna, tak se oko s deseti dioptriemi odoperuje tak, aby bylo z hlediska dioptrií na podobné úrovni jako to druhé. Pak se mohou nasadit brýle třeba s minus jednou dioptrií. Nicméně jinak to vhodné není. Oko se vyvíjí v prvních patnácti letech života. Pokud bychom odoperovali refrakční vadu v nižším věku, tak třeba u krátkozrakosti dioptrická vada postupem času zase naroste.
Je možné, že se nějaká vada rozvine i u dítěte, kterému je třeba čtrnáct let a do té doby bylo v pořádku?
Je. Nejčastěji se ve vyšším školním věku objevuje krátkozrakost. Dítěti se často v pubertě zhorší vidění do dálky. Přestane dobře vidět na tabuli. Jenže v tomto věku už vám to řekne. Zatímco tříleté dítě neřekne, že špatně vidí.
Dá se tedy říct, že tupozrakost je z dětských vad nejnebezpečnější?
Z těch častějších bych řekla, že patří mezi nejzávažnější. Riziko z prodlení je obrovské. Jsou však i nebezpečnější oční onemocnění, například nádor sítnice, takzvaný retinoblastom. Ten je ale naštěstí vzácný.
Existují rizikové faktory pro vznik očních vad? Hlavní roli hraje asi genetika.
Genetika je jasná. Vždy jsme více na pozoru u dětí, jejichž rodiče mají oční vadu. A stejně tak pediatři.
Pokud oba rodiče mají brýle, tak je jejich potomek bude mít také?
Je to velmi pravděpodobné, ale ne stoprocentní. Ještě vyšší předpoklad k tomu má dítě, jehož sourozenec má brýle.
Jak vidí svět lidé s očními vadami |
Jsou ještě nějaké rizikové faktory?
Ano, u předčasně narozených dětí je mnohem větší výskyt krátkozrakosti.
Existuje nějaký způsob, jak se vyhnout tomu, aby dítě mělo brýle? Na internetu se doporučuje jíst mrkev nebo cvičit oční jógu.
Upřímně, ještě jsem se nesetkala s přesvědčivým výsledkem nějakého očního cvičení. Ale je dobré dodržovat zdravý životní styl a znát míru. Dnes dítěti těžko zakážete, aby bylo na mobilu či tabletu. Rodiče by ale měli čas strávený na nich nějak korigovat, případně omezovat. Je třeba ho střídat s časem, který dítě tráví třeba venku.
Myslíte, že tablety mohou dětskému zraku škodit?
Mluvím teď spíše všeobecně o práci očí do blízka.
To bychom měli dětem regulovat i dobu, kdy si čtou?
Pro oči je dobré, když se to střídá. Jedna poučka říká, že bychom my i naše děti měli dvacet minut pracovat do blízka a následně nechat oči dvacet sekund odpočívat a dívat se třeba do dálky. A k tomu by děti měly být alespoň dvě hodiny denně venku, kde se dívají zejména do dálky. Aby oči relaxovaly.
Rodiče mi jako malé říkali: jdi dál od televize, kazíš si oči. Je na tom něco pravdy?
Dnes už jsou televizní obrazovky jiné než dříve. Jde o LCD displeje s vysokým rozlišením. Nejsou konkrétní důkazy o tom, že by očím škodilo více, když obrazovku sledujeme zblízka.
Pokud má dítě brýle, bude je mít až do dospělosti?
Není to pravidlem. U dalekozrakosti se s věkem snižuje. Takže když má dítě třeba plus tři dioptrie, je velmi pravděpodobné, že jak bude růst a bude se mu zvětšovat i oko a jeho průměr, tak z dalekozrakosti vyroste. Ale do té doby musí nosit brýle, aby jednak nešilhalo, a jednak aby mělo prostorové vidění a nedošlo ke zmíněné tupozrakosti.
Dětské oftalmologii se věnujete dvacet let. Máte pocit, že se za tu dobu vaše práce změnila?
Když jsem začínala, tak holčičky často plakaly, když měly dostat brýle. Teď mi přijde, že je to spíše obráceně. Brýle chtějí. Stal se z nich módní doplněk. Děti jsou skoro více zklamány, když je nedostanou. U rodičů je to jiné.
V čem?
Jde o finanční stránku, a navíc rodič musí na dítě dohlížet, aby brýle nosilo. Často byste se s dítětem samotným domluvila, ale velmi záleží na tom, jak se k léčbě staví rodič. Jak tu informaci od vás zpracuje a předá ji dítěti.
Můžete uvést příklad?
Když dítěti řeknu, že bude mít brejličky a maminka zareaguje stylem: On je určitě nosit nebude! Tak je to problém. To samé je, když rodičům tupozrakého dítěte řekneme, že musí zalepovat zdravé oko okluzorem, aby zapojovalo do vidění slabší očičko. Pak přijdou rodiče s dítětem na kontrolu a řeknou: My jsme oko nemohli lepit, on to nechce. Pokud budou rodiče čekat do té doby, než dítě zmoudří a pochopí, že musí mít zalepené oko, bude mu sedm let a bude pozdě. Pak už se s tím nic neudělá.
Takže chybou rodičů je, že přistupují k léčbě negativně?
Někteří ano. Tím ovlivňují i děti. Správně je nemotivují. Léčba je hlavně na rodičích, ne na nás. My dítě vidíme deset minut. Oni ho musí hlídat, aby nosilo brýle, cvičilo. Na druhou stranu je řada rodičů, u kterých vidíte, že musíte vážit každé slovo a že nemá cenu nějak přehánět nebo je strašit.
Jsou důslední?
Ano. A jsou schopni naše doporučení dodržovat ad absurdum. Je potřeba být nejen oftalmolog, ale i psycholog. Odhadnout toho rodiče, jak bude reagovat a jak mu informaci podat.
