Panická ataka vás může paralyzovat. Co dělat, když přijde záchvat

Kdo nezažil panickou ataku, tomu se to jen těžko vysvětluje. Ten, koho postihne, má pocit, že umírá, dostal infarkt, dusí se, řítí se na něj svět. Poradíme vám, co v takové situaci dělat.

ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Moment, kdy se jí prvně udělalo špatně, si Eva vybavuje přesně. Jela vlakem do práce, vagon byl plný lidí a jí se začalo hůř dýchat. Během chvíle lapala po dechu, třásla se jako osika a bolelo ji na hrudi. Někdo zavolal záchranku, Evu vynesli z vlaku a odvezli ji do nemocnice. Vyšetření ukázala, že netrpí žádnou závažnou nemocí, se srdcem nic nemá, neurologicky je na tom dobře.

Co dělat, když přijde záchvat

1. Zadržte dech na dobu, než v duchu napočítáte do osmi.

2. Proveďte dlouhý výdech trvající stejnou dobu, jakou jste zadržovali dech.

3. Následuje krátká pauza před nádechem (na 4 doby).

4. Proveďte dlouhý nádech (opět na 8 dob).

5. Znovu zadržte dech, tentokrát v plném nádechu. Napněte svaly na ramenou a pažích a zároveň celou silou vytlačte břišní stěnu jako míč směrem vpřed. V téhle pozici vydržte 8 dob.

6. Dlouze vydechněte, na 8 dob (nebo i víc). Vzduch nechte z plic vycházet bez úsilí, spíš se snažte výdech zpomalit. Zároveň povolte svaly ramenou, paží a břicha a celé tělo nechte „zvadnout“, kompletně uvolnit.

7. Zopakujte celý postup od 4. do 6. kroku. K tomu, abyste zmírnili příznaky akutního záchvatu, obvykle postačí 10 opakování.

„Byli tak osvětoví, že ke mně zavolali psychiatra,“ vybavuje si pětačtyřicetiletá vedoucí účtárny. „Místo abych se radovala, že mi nic není, měla jsem jim to ještě za zlé.“ Tehdy poprvé slyšela pojem panická ataka.

„Nevěřila jsem, že by se mohlo člověku udělat od psýchy tak šíleně zle. Myslela jsem, že umírám. Představovala jsem si, jak jede policie říct k nám domů, že jsem po smrti.“ Od té doby už Eva ví, co by měla dělat, když se takový stav objeví, dostala léky proti úzkosti a na uklidnění, bohužel ale nemůže cestovat vlakem, bojí se do něj jen vlézt, a tak musela oprášit řidičák.

„Ve vlaku mě chytá panika, vzpomínky na kolaps jsou silné,“ dodává. Její příběh je poměrně typický pro lidi, kteří se někdy setkali s panickou poruchou. Předpokládá se, že touto diagnózou trpí zhruba dvě procenta populace, ojedinělou ataku ale zažilo mnohem více lidí.

Jak poznat panickou ataku

Co tedy v takovém případě dělat? Nejprve je potřeba naučit se ataku rozpoznat. Stalo se vám v poslední době, že jste se doslova „vyklepali“, a to často úplně bez důvodu a tak, že jste nebyli ničeho schopni, nebyli jste s to zvládnout třas?

Měli jste pocit, že se udusíte, protože jste tak - zvaně hyperventilovali, tedy zjednodušeně řečeno strašně rychle dýchali, a přesto se vám nedostával vzduch? Zvraceli jste, nemohli jste vůbec spát a bušilo vám srdce, cíti-li jste se, jako byste měli infarkt? Potili jste se a byli jste úplně vedle strachy? Mohlo by jít o panickou ataku a je třeba, abyste se o tom poradili s odborníkem, ten už rozklíčuje, o co jde a jak vám pomoci.

Zblázním se, udusím se, umřu! Dětí s panickými poruchami přibývá

Přiznání potíží a návštěva lékaře není žádná ostuda, panickou poruchou dnes trpí hodně lidí, a to i slavných. Třeba herečku Scarlett Johanssonovou postihuje úzkost vždy, když si stoupne před kameru – tolik se prý snaží, aby byla dobrá, že ji to úplně svazuje. A Hugh Grant si musel dokonce v jisté době vymínit, aby na něj režiséři nevolali: „Akce!“ To slovo ho dokázalo nejen zablokovat, ale rozklepat tak, že nebyl té akce vůbec schopný.

I Leonardo DiCaprio přiznal, že se potýkal s panikou, dokázaly ji vyprovokovat úplné drobnosti. Leonardo musel všechno přehodnotit, poradit se a začít se na svůj život i duši dívat trochu jinak. O panice by mohli vyprávět i moderátorka Oprah Winfrey nebo princ Harry, trpěla jí také jeho matka, princezna Diana.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Ostatně, i takový borec, jako je americký plavec Michael Phelps, který má na svém kontě neuvěřitelných osmadvacet zlatých medailí z olympiád, bojoval s úzkostí, depresí, ba dokonce sebevražednými myšlenkami. Musel vyhledat odbornou pomoc a vyzývá i ostatní, kteří trpí, aby neváhali a začali se léčit. Duševní trápení je podle něj někdy horší než tělesná bolest.

Pokud se zaměříte spolu s lékaři a terapeuty na to, kdy se o vás ataky nejvíc pokoušejí a co je spouští, můžete s tím lépe pracovat, víc proti tomu bojovat. Přicházejí propady jen v určitých situacích jako u Evy při jízdě vlakem? Máte je před zátěží, nebo spíš po ní? Je něco, o čem víte, že spolehlivě paniku rozjede? Mluvte o tom, řešte to, netrpte. Nejspíš budete muset v životě udělat nějaké změny, ale ty jistě nebudou tak hrozné jako samotné ataky.

Každý to má jinak

Vyslechněte si i příběhy jiných lidí, kteří mají s panikami zkušenosti, ale určitě se s nimi nesrovnávejte. Stejně jako každá zlomená noha bolí trochu jinak a pacient se s tím jinak vyrovnává, u duševních trápení to platí dvojnásob.

Můžete například s kolegyní nebo kamarádem, kteří mívají ataky, probrat, jak se taková věc projevuje u nich a jak u vás, ale nepoměřujte se. Pak byste si mohli říct, že známá má k panikám „větší právo“, protože je rozvedená samoživitelka, zatímco vy si vlastně žijete v klídku. Ale neposuzujte to podle toho, co je vidět navenek.

Každý snáší různé situace odlišně a nedá se říct, že ten statečný je lidsky cennější. Někoho rozkolísá i návštěva zubaře, zatímco jiný vydrží velké životní ztráty. Ani se nesnažte do svého života přenášet návody, co pomáhá ostatním. Někomu opravdu stačí nosit s sebou pověstný sáček, do kterého začne dýchat, aby se uklidnil. Většinou vám ovšem takový člověk neřekne, že má za sebou psychoterapie, musel brát léky a podobně. Někdo o tom raději nemluví, jiný na to třeba i pozapomene díky tomu, že už je na tom zdravotně lépe.