Nedávno za mnou do ordinace přišla asi třicetiletá žena a s pláčem mi vyprávěla o své únavě, které se už několik měsíců nemůže zbavit.
"Pracuji přes deset let jako zdravotní sestra. Dřív jsem byla v práci šťastná, hodně jsem si přečetla o lékařské etice, byla jsem i na výcviku pro zdravotní sestry, vím hodně věcí o tom, jak se chovat správně k pacientům, aby v nemocnici netrpěli, aby si nepřipadali jen jako číslo, za kterým nikdo nevidí člověka.
Nikdy mně nebylo zatěžko popovídat si s pacientem, který se bál operace nebo mu bylo smutno. Teď mám ale takovou nechuť ke všemu, co souvisí s mojí prací, že se ráno ze všech sil nutím vylézt z postele. Mám strach, co mě zas čeká. Bývá mi špatně od žaludku, potí se mi ruce a hlavně jsem vyčerpaná k smrti.
Už nemám sílu ani mluvit o tom se svými kamarády. Nejsem schopná jít s přítelem na kafe a vysvětlit mu, co se se mnou děje. Doma jen sedím a koukám a nejsem schopná ani zvednout telefon. A nejhorší jsou noci. Převaluji se na posteli, pořád dokola přemýšlím, jak z toho ven, někdy až do rána. Vstávání je pak za trest…"
Příběh ženy, která trpí tzv. syndromem vyhoření, se v ordinacích lékařů a psychologů opakuje v různých obměnách. Postihuje ženy i muže zejména pomáhajících profesí, tedy všechny, kteří pracují s lidmi ve složitých životních situacích a klíčovou roli při tom hraje vztah mezi pracovníkem a tím, komu je pomáháno - ať už je to žák ve škole, pacient v nemocnici, obyvatel domova důchodců, nebo klient v poradně.
Postižený ztrácí zájem o práci, spokojuje se s každodenní rutinou, nevidí důvod pro další sebevzdělávání a osobní růst. Snaží se pouze přežít a nemít problémy. Jde o stav s projevy deprese, lhostejnosti, cynismu, ztráty sebedůvěry, častých nemocí a tělesných obtíží.
Ke stavu vyhoření vedou tři hlavní cesty. Tou první je ztráta ideálů. Ten, kdo hoří, může vyhořet. Na počátku je nadšení. Člověk se upřímně těší na nové zaměstnání. Ztotožní se s týmem kolegů, s novými úkoly, nevadí mu pracovat přesčas. Práce je zábavou, je smysluplná.
Postupně však narůstají obtíže. Mnohé z velkolepých cílů se oddalují, mnohé se ukáží jako nedosažitelné. Zdá se, že k revolučním změnám nedojde. Ztráta důvěry ve vlastní schopnosti jde ruku v ruce se ztrátou smysluplnosti práce samé - jen pokračující velké zatížení pomáhá od negativních myšlenek. Avšak zatížení víc a víc vyčerpává. Nakonec vede k vyhoření. Povolání ztratilo veškerý smysl.
Druhou cestou je workoholismus, závislost na práci, která je mimochodem stejné podstaty jako závislost na alkoholu. Workoholismus neznamená jen to, že někdo hodně pracuje. Jde o nutkavou vnitřní potřebu hodně pracovat.
"Teror příležitostí" je třetí cesta vedoucí k vyhoření. Jde o neschopnost odmítnout, nedostatek odhadu vlastních časových možností a nedostatek řádu v životě.
Protože popisovaný syndrom začíná plíživě, jeho prevence od nás vyžaduje bdělost. Tedy trvalou pozornost k tomu, jak se uvnitř cítíme a co ještě můžeme unést z pracovní zátěže (aniž bychom ohrozili vlastní zdraví).
A konečně pozorní bychom měli být ke všem vztahům s blízkými lidmi, kteří vytváří naše pracovní a především rodinné zázemí. Pro pomáhajícího je velmi významné, jaké má zázemí ve svém osobním životě. Dlouhodobě neřešené konflikty v manželství, partnerství a rodině energii vysávají. Pro většinu lidí je důležitým energetickým momentem kvalita jejich sexuálního života.
Pokud už člověk onemocní burn-out syndromem, měl by se obrátit na odborníka - psychologa či psychiatra, kterému důvěřuje a je ochoten svěřit mu své osobní trápení.
Protože onemocnění, o kterém je řeč, může doprovázet mnoho tíživých psychických i somatických příznaků, neměl by člověk spoléhat jenom na vlastní síly. Schopnost přijmout pomoc druhých může člověku v nouzi zachránit život.
