Před nějakými deseti lety, kdy veřejnost běžce vnímala jako podivíny, se člověk skoro styděl běžet po městě v legínách. Dnes je jiná doba, běh je „in“, běžci jsou cool týpci nebo sexy kočky (nebo si to o sobě aspoň většinou myslí) a s prvními jarními dni se parky a cyklostezky jen hemží cyklisty, nordic walkery a, ano, běžci. A těmi zejména. Člověk se až diví, kolik pobíhajících jednotlivců i skupinek může během pár minut potkat. A běhají všichni, muži, ženy, mladí i staří, staromódní i moderní.
A kde je poptávka, tam nesmí chybět nabídka. Míří na nás spousta reklam a týkají se všeho – běžeckých závodů, běžecké výbavy nebo stravy. Startovní listiny městských běhů plní spousta hobíků, kteří dávají slušně vydělat obchodům se sportovní výbavou i pořadatelům závodů.
Ale kdo si myslí, že se takto investované peníze alespoň zčásti vracejí zpět běžcům v podobě podpory vytrvalecké špičky, ten se mýlí. Pořadatelé velkých závodů tu odpustí startovné, tu dají nejlepším tučné finanční odměny, zajistí vodiče, ale víc dělat nemohou.
Běžecká témata se objevují i na sportovních webech a chvílemi se zdá, že vytlačují dříve dominantní sázkařské portály. Možná lidé pomalu poznávají, že je lepší o výsledku rozhodovat sám než jen nečinně přihlížet. A je celkem jedno, jestli je to běh v ulicích města (ty mají zrovna těchto reklam nejvíc), nebo menší přespolní běh ve vedlejší vesnici (který pro změnu nemá reklamu snad ani na nástěnce na návsi).
Lifestyle časopisy přinášejí řadu více či méně zbytečných článků pro „nadšené“ běžce (takové, kteří vlastně ani neběhají, ale tváří se tak), v nichž doporučují běžecké boty, oblečení i trendy doplňky. Co na tom, že doporučeným botám se zkušení běžci občas vysmějí, oblečení je předražené a doplňky zbytečné? Kdo chce při běhání v parku nějak vypadat, musí se řídit poslední módou. A je jedno, jestli běhá denně, nebo jednou týdně, dvacet kilometrů, nebo dva.
Běžci, zejména ti starší, si často postesknou nad stále větší komercionalizací běhů. Na jednu stranu je to pochopitelné – peníze a hodnotné ceny od sponzorů možná někde trochu vytlačují přátelskou atmosféru, sportovního ducha, myšlenky fair-play a ryzí radost z výkonů. A pak, není to tak dlouho, kdy byla i za vítězství na nejvěhlasnějších závodech odměnou broušená vázička nebo čajová souprava.
Samozřejmě si nemyslím, že by nejlepším běžcům šlo jen o to, jestli si ze závodu odvezou o pár stovek více či méně, ale tu a tam rozhodně nejsou rozdíly v cenách za první a druhé místo zanedbatelné. A dav lidí, kde se jedinec prostě ztrácí, s rodinnou a přátelskou atmosférou snad ani skloubit nejde. Může se sejít skupinka přátel a závod si užít, ale rodinná atmosféra závodu je něco jiného.
Otázka je, jestli by to i dnes šlo bez sponzorů. Asi ano, a řada menších závodů je toho důkazem. Akorát na těch velkých by bylo už tak nijak nízké startovné ještě mnohem vyšší (což o to, lidi by to asi zaplatili, pokud by se o tom dozvěděli a bylo to dostatečně „in“, jen by ještě více brblali), byla by nižší propagace běhu (rovná se menší divácká kulisa) a popravdě by to vše vypadalo i trochu divně bez reklamních bannerů, bran, hostesek a „dárků“ od sponzorů. Ale hlavně, proč se bránit penězům? To v dnešním světě už tak nějak ani nejde.
Nicméně přízeň sponzorů je patrná i na menších akcích. Stačí se zeptat pořadatelů malých běhů na vesnici. Sponzoři prostě dnes na běh slyší. Tak smutek stranou a radujme se, že je zájem běh podporovat! Však je pořád ještě více než dost těch menších závodů, kde je startovné dvacka, odměnou pro nejlepší nějaká drobná zbytečnost a pro všechny pak přátelská a rodinná atmosféra.
