Jste výborný chirurg, ale musíte být i dobrým psychologem. Už jste si zvykl pacientům s přeraženou páteří říkat, že se už nikdy nepostaví na nohy?
Vždycky je to pro mě těžké. Není to jen ochrnutí po úrazech. Jsou i horší diagnózy. V průběhu celé své lékařské kariéry jsem si na to nezvykl. Podle mě to ani nejde. Lékaři by si neměli hrát na pánaboha. Nevíme, co bude. Můžeme sice vycházet ze zkušeností, jak by to asi mohlo a mělo vypadat, ale nakonec to může být všechno jinak. Ano, pokud je anatomicky mícha přerušená, je jasné, že je definitivně přerušený i signál a že nemůže dojít ke znovuobnovení funkce. Takový člověk zůstane ochrnutý.
V těchto případech, kterých není zase tak moc, to lidem musíme sdělit. Vždycky jim to ale říkáme trošku eufemisticky, opatrně, malinko to přikrášlíme. Psychicky je toho na ně v první fázi hodně. Nechceme je ještě více psychicky zlomit. V případě, že je mícha porušená pouze funkčně, neříkáme: „Nikdy nebudete chodit!“ Jsme opatrní, nemusí to totiž být pravda. I když víme, ve kterých případech se to pravděpodobně už nespraví, nebereme pacientům naději. Doporučujeme, že intenzivním cvičením se to může zlepšit. A ono se to skutečně někdy zlepší.
Myslím, že demokracie do medicíny nepatří. Laskavá diktatura je mnohem lepší! Jako lékaři jedné kliniky nemůžeme mít dvacet názorů. Občas si nechám poradit, ale nakonec se musím rozhodnout sám.
