Máme příbuzného, který trpí demencí, no Alz. to není, ale ten člověk je zjednodušeně řečeno mimo. Bohužel jsme stále naráželi na fakt, že on nechtěl spolupracovat. A jak takového člověka k něčemu přinutíte? Aby šel k lékaři, aby se jeho situace nějak vyřešila... A za svéprávného člověka nemůžete rozhodovat. On je ještě navrch takový, že i za aktivního života nám, příbuzným, při nějakých sporech vyhrožoval advokátem. A mimo rodinu opravdu přes advokáta s lidmi, co se mu znelíbili, "komunikoval". No to se pak bojíte, jestli vás za pomoc ještě snad nezavřou

Když to čtu, tak mám pocit, že věk se zvyšuje, ale život delší není :(

Proto se také říká, že sportem a zdravým životním stylem člověk nepřidá léta životu, ale přidá život létům...

Alzheimer chodí po schodech.

Tj. nejsou to jen tři stádia, těch stádi je mnoho, a po období stability, když už si skoro zvyknete, přichází další pád a stále dokola.

Na to se musíte připravit.

Že to bude horší a horší, že to sami nezvládnete, že můžete blízkému pomoci chvíli, ale pak nastane čas specializované péče.

My jsme takhle s maminkou pečovaly před mnoha lety o tatínka, který umíral na karcinom. Ležel necelý půlrok. Byl mladý a neměl rozhodně Alzheimra. I přesto to byla péče 24h, včetně bezesných nocí. Byly jsme obě úplně vyčerpané. Nejdřív jsem se přes den starala sama. Byla jsem na mateřské. Časem už to ale nešlo a maminka musela zůstat doma. V noci jsme se střídaly, aby se mamka také někdy vyspala. Obě jsme si sáhly na dno svých sil.

Neumím si představit, že bych měla pečovat o člověka, který ještě k tomu všemu je i dezorientovaný. Asi mě tady zato hodně lidí odsoudí, ale myslím si, že od určité chvíle není možné doma péči zvládnout a že není žádná ostuda takového člověka dát do speciálního centra, kde je dostatek personálu 24h denně a o nemocného seniora se postará.

Hlavne nemôže byť starostlivosť o takto chorého človeka na úkor malého dieťaťa. Deti majú mať svoje detstvo a detskú nevinnosť, nie vyrastať so starým človekom, ktorý je nebezpečný a agresívny alebo napr. roztiera svoje exkrementy po stenách. Poznám takú osobu, čo vyrastala s babkou s Ach, má na to strašné spomienky.

Pěkné teoretické rady, jenže jak se jimi řídit? Realita je taková, že dnes běžně nastávající situace, kdy prababičky kolem 85ti let co zažily válku mají Alzheimera, jenže jsou relativně zdravé fyzicky. Starají se o ně jejich děti, které jsou ale také důchodci. A protože dělaly po plyšáku, casto jsou na tom fyzicky hůř, nedejbože navíc rozvedené nebo vdovy. Že na to nemají být samy? No, ale jak? Zaangažovat do toho vlastní děti, které mají dost starostí s rodinou?

Ta rada "nebuďte na to sami" je jasná, jen ta realizace...

Máte pravdu. Navíc do toho vstoupil ještě prodlužující se věk odchodu do důchodu a "zrovnoprávnění" žen s muži. Takových rodin mých vrstevníků znám kvanta. Kamarádkám muži buď zemřeli, nebo je opustili kvůli mladším, máme to ještě 5-7 let do důchodu a na starost starší generaci, relativně zdravější, než jsme my sami.

Myslím, že pokud to jde, tak by člověk měl (pokud chce) zemřít ve svém přirozeném prostředí, tedy doma. Ale u ACH to není často bohužel možné, protože péče o nemocného je fyzicky, duševně, časově i finančně tak náročná, že to může zvládnout jen rodina komplatní, úplná, zajištěná, kde jsou v různých formách zapojení všichni, přičemž asi někdo se musí obětovat tak, že s nemocným je nejčastěji. A protože lidé dnes často žijí na dluh, hypotéky, nebo prostě nemají velké příjmy, tak si nemohou mnohdy dovolit výpadek jednoho příjmu a zůstat doma s nemocným, ten pak v těžší fázi nemoci, kdy už jej udržet doma není možné, nakonec skončí v Alzheimer centru nebo na geronto-psychiatrickém oddělení (což není výtka, protože zvládnout nemocného s ACH doma po celou dobu nemoci je nadlidský výkon). Práce na takovém oddělení patří mezi nejnáročnější vůbec - všechna čest sestrám

Pokud bych ACH onemocněl, tak bych možmná začal přemýšlet o dobrovolném ukončení života, protože tato nemoc prostě důstojný a hezký konec života nemá

Jinak o životě s ACH věcně píše ve svých knihách Tereza Boučková, když popisuje proměnu vlastní maminky, bývalé krásné a chytré ženy, která pracovala léta v Národním divadle a byla i jednou z osudových žen Václava Havla. A ACH měla i babička maminky, tak může mít obavy, zda se nemoc nedotkne i jí samotné.

Opravdu není třeba věřit všemu, co se napíše, bohužel znám realitu i z jiné stránky a to, co si dovolila napsat moje sestra do článku prostě pravda není, péče takto neprobíhá a je jen "štěstím" naší matky, která už neví o problémech s jejím domem, penězi na účtu, neví ani o prostředí, ve kterém je nucena žít z rozhodnutí své dcery. Přitom už dávno mohla mít zcela kvalifikovanou a odbornou celodenní péči. Prostě není péče jako péče!

Plynový sporák řešit brzo!!!! Na sídlištích i jinde je mnoho sporáků bez pojistky. Ta je nutná! Přišel jsem k domku tchána a z okna byl již cítit plyn. Nikdo nic necítil.

Jednou z projevů problémů alzheimra je ztráta čichu.

Jinak zkušenost, ti co mají AN jsou ve větší pohodě než rodina a blízcí! Berte to tak a pomůže vám to v pomoci.

Dal jsem dva odstavce, pak uz to neslo. Respekt vsem, kteri podobnou situaci zazili nebo ziji...

V první fázi si pacient těžko připouští, že je nemocen. Tím pádem je problém ho dostat ke specialistovi. (Vlastní zkušenost.) Rady jsou to všechno sice krásné, ale zkuste to vydržet 15 let! To rodinou pořádně zacloume. (Tchyně nakonec zemřela na nemoc jater.)

Článek je pěkný, ale rady pouze teoretické. Plně s vámi souhlasím. Člověk či rodina, která má pečovat o takhle nemocného seniora, se úplně poskládá. Je to tak nesmírně náročné, že pečující osoba si sáhne na dno psychických i fyzických sil a může z toho až sama onemocnět.