Příběh Františky Malovali jsme si to růžově
Doba je zlá, všechno se zdražuje. Ale to asi ani nemusím připomínat, však to každý ví, jen to teď bohužel dohnalo i naši rodinu. S manželem a synem jsme vždy měli pronajatý byt. Na vlastní jsme se nezmohli, až tak nás to ovšem netrápilo, aspoň jsme nemuseli platit hypotéku.
Pravidla společné domácnostiZachovejte si hranice soukromí: Žít spolu neznamená, že odhodíte zábrany a polezete svému partnerovi do mobilu nebo přestanete zavírat dveře od toalety. Každý má právo na to mít svůj prostor a v případě, že to druhý nerespektuje, se proti tomu musí logicky ohradit. Neztrácejte sami sebe: Soužití může vaše dosavadní zvyky dost omezit, neznamená to však, že se budete vzdávat všeho svého a už budete jen s partnerem. Také on by byl někdy rád sám nebo se věnoval nějakým svým aktivitám. Bavte se spolu o penězích: Když jeden vše platí a druhý se jen veze, může brzy tomu prvnímu dojít trpělivost. Hned v úvodu se domluvte a vyjasněte si, jak to bude s financemi. Nastavte si pravidla: Někdo rád uklízí a druhý zase ne. Je dobré si o tom říct hned v úvodu, když se totiž sejde pedant na úklid a chronický nepořádník, dojde spíš na hádky než harmonické soužití. Totéž se týká i vaření, nakupování či praní špinavého prádla. Domluvte se, rozdělte si funkce a dodržujte spravedlivě, na čem jste se dohodli. Partnerství je přece férová hra! Nezametejte neshody pod koberec: Nejčastějším problémem při společném bydlení bývá skutečnost, že jednomu z partnerů něco vadí, ale není schopen to druhému sdělit, protože naivně doufá, že mu to dojde. Nedojde! Místo toho problém jenom narůstá a bobtná, až to všechno jednou exploduje. Pokud je to možné, řešte věci zavčas. |
Ale nájem tu byl vždycky – a ten se začal tak nezdravě zvyšovat, až se jednoho dne ukázalo, že na to prostě nemáme. Syn je na vysoké, manžel věčně marodí, má problémy se zády, vše je tedy hlavně na mně, jenže já taky nevydělávám tolik.
Dost mě to vzalo, skončit pár let před důchodem na ulici opravdu není, co bych si přála. Přestěhovat se do menšího by v našem případě nepomohlo, ani na to bychom neměli. Možná tak na nějakou ubytovnu, toť vše.
Naše zoufání neušlo pozornosti rodiny a okolí, jenže nikdo o ničem levném nevěděl. Nakonec se nabídli manželovi rodiče.
Tchyně vždy byla moc hodná, taková až extrémně obětavá osoba. Nikdy jsem s ní neměla potíže, zjevně to však bylo proto, že jsme se moc nevídaly. Taky nebydlela zrovna za rohem, ale na vesnici, zhruba dvacet kilometrů za městem.
Proto jsem z té nabídky úplně nejásala, dojíždění do práce mě vždy dost děsilo, ale manžel mi jasně naznačil, že bych nadšená být měla.
Trochu si vylepšit mužův starý dětský pokoj a postupně třeba opravit podkroví, to znělo jako báječné řešení té nepříjemné situace s bydlením. Musela jsem uznat, že má manžel pravdu a že je tchyně skvělá. A tchán nejspíš taky, ten na tom však nebyl moc dobře zdravotně, takže se nijak nevyjadřoval.
Ostatně to, že tchyni pomůžu s péčí o něj, byl jeden z manželových argumentů, proč bychom měli bydlet společně. No, malovali jsme si to všichni v růžových barvách, ale realita byla trochu jiná.
Jednak se cítím neustále unavená a nevyspalá, abych stihla dojet včas do práce, musím vstávat nesmyslně brzy. Do toho stres, že mi ujede autobus tam nebo zpět a že další pojede až za hodinu.
Ale čert to vem, nejhorší asi je soužití s tou „hodnou“ tchyní. Ve společné kuchyni nemám možnost udělat si ani čaj, všechno ve své obětavosti zařizuje ona. Umývá nádobí, vaří, tahá nákupy. Kdykoliv jsem jí nabídla pomoc, odmítla, je ovšem vidět, jak je z toho vyčerpaná.
Manžel to vnímá taky a nabádá mě, ať jí pomůžu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že ona to odmítá, ale to ho nezajímá, viníkem její vyčerpanosti je prostě má „neochota“. Jistě, když nic nechce, zalezu si do našeho pokoje s knihou, což však manžela dovede pěkně popudit.
Příběh Táni: Tchyně se nám plete do života, na svou stranu přetahuje i děti |
Vyhání mě na zahradu nebo do kuchyně, ať přiložím ruku k dílu, jenže tchyně mi vždy řekne, ať hlavně nic nedělám, že to zvládne. A když už jsem jí nějakou pomoc vnutila téměř násilím, stejně si to předělala po svém. Takhle jsem ji přistihla, jak po mně znovu umývá okna nebo čistí králíkárnu.
A podobně to je se vším. Nepustí mě k ničemu, ani ke tchánově posteli. Opravdu není zlá, je tak hodná, až mě svou dobrotou terorizuje. Manžel si myslí, že jsem nevděčná a nezapojuju se, takže se jen neustále hádáme.
Já to vnímám tak, že už mě nebaví se vnucovat, když stejně všechno dělám špatně. A tchyně je schvácená, ale pořád se usmívá a tvrdí mi, že je to v nejlepším pořádku, jen ať si odpočinu. Skoro ji podezřívám, že je ve skutečnosti satan maskovaný za anděla, nikdy jsem totiž neslyšela o někom, kdo tyranizuje druhé svou dobrotou a ochotou.
Ale co s tím mám dělat? Momentálně jsem ve fázi, že bych se nejraději sbalila, utekla od tchyně i od manžela a nějakou dobu žila úplně sama. Narážím ovšem pořád na stejnou věc jako na začátku. Nemám na to peníze.
Františka (53)
Co by měla Františka dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
Jaké potíže se soužitím pod jednou střechou zažívá Petra? Čtěte na další straně.
Příběh Petry Jiná by jásala, já panikařím
Moje sedmdesátiletá matka je momentálně jediný člověk na světě, který ví o tom, co mě trápí, a upřímně si myslím, že mě nemůže pochopit ani mi nijak poradit. Nikdy totiž nezažila to, co já. Nebo spíš zažila, co všichni ostatní kolem a já ne.
Není to jen problém mladýchZatímco dřív byla bytová situace neřešitelná kvůli nedostatku bytů a soužití několika generací bylo zcela běžné, dnes nás žene do sdílených domácností finanční situace – bydlet sám je drahé. Frčí spolubydlení či skupinové bydlení několika párů, které bývá pro mladé lidi podobně náročné jako soužití s jejich rodiči. Pokud se například v bytě 3 + 1 sejdou tři páry, v praxi to znamená minimum soukromí a maximum krize, když dojde na nějakou hádku mezi partnery. Možnost trucovat a jít spát třeba do obýváku mizí, není se kam schovat… Nicméně, nejen mladí řeší tento problém. Čím dál víc lidí funguje do třiceti nebo čtyřiceti let jako single, bydlení s partnerem řeší v době, kdy naši předkové již měli společně „nažito“ klidně dvacet let. Mladší člověk je tvárnější, lépe se přizpůsobí změnám, i tak je pro něj společné bydlení velkým krokem do neznáma. Co pak mají říkat ti dříve narození? Pokud odjakživa nějak skládáte ručníky, máte svůj styl úklidu i řešení domácích krizí a k tomu všechny ty drobné zvyky, jen těžko hned přijmete nový model s lehkostí a bez problémů. |
Těžko se to vysvětluje, ale když to zkrátím, je mi pětačtyřicet a nikdy jsem nežila s mužem. Přitom mám dvě děti, každé s jiným partnerem. Bohužel se ani jeden z nich neobtěžoval se mnou zůstat.
S tím prvním jsem dlouho chodila, byla to láska ze střední školy, ale poté, co jsem chvíli po maturitě otěhotněla, se na mě i na dceru vykašlal. Vyrovnat se s tím bylo těžké, trvalo mi spoustu let, než jsem se zase dokázala zamilovat.
Jenže jsem opět při výběru partnera šlápla vedle. Byl ženatý a nenamáhal se mi o tom říct. To až v momentě, kdy jsem mu oznámila, že jsem v jiném stavu, se začal ohánět ženou a rodinou. Skončila jsem s dětmi sama, zraněná a zahořklá.
Naštěstí tu pro mě byla máma, se kterou celý život žiju pod jednou střechou. Táta zemřel, když jsem čekala dceru, proto mi přišlo, že jí má společnost pomůže. Tím jsem si to tak nějak omlouvala, netušila jsem, že s ní budu sdílet domov dalších pětadvacet let.
V každém případě, má dcera se teď odstěhovala k příteli a mě dohnal fakt, že jsem v tomto směru naprostý amatér. I mladší dcera už má své zájmy, nepotřebuje mě. No, a já konečně někoho potkala. Vypadá to, že tentokrát už to bude ten pravý, jenže on by se teď rád sestěhoval.
Jiná by asi jásala, já však panikařím. Jednak mám pocit viny, že bych měla opustit mámu, přece jen je na mě zvyklá, a jednak si neumím představit, že bych teď měla začít žít a fungovat s mužem.
Od všech kolem celý život slyším, jak je to náročné, jak chlapi všude nechávají ležet špinavé prádlo, chtějí vyvařovat teplé jídlo a vyžadují pozornost. Bojím se toho, takže si neumím ani ve snu představit, že bych do toho šla.
Jsem zvyklá na svou svobodu, ráda se v bytě někam zavřu a jsem sama. Maminka to má zrovna tak, vždycky jsme si v tomhle rozuměly. Přítel je sice hodný a samostatný, asi by po mně domácí práce nijak dramaticky nevyžadoval, ale věřím, že poté, co bychom spolu začali bydlet, by se mohlo leccos změnit. A obávám se, že k horšímu.
Přítel navíc vůbec netuší, že jsem v tomto směru nepolíbená, že jsem fungovala jenom v ženské domácnosti s mámou a dcerami, a mně je dost trapné mu to přiznat. Nevím, co mám dělat, strach mě ochromuje, nechce se mi nic měnit.
Ale máma, se kterou to rozebírám, mě nabádá, že bych do toho měla jít, že je to přirozené. Možná pro ty, co spolu chtějí zakládat rodinu, v mém případě to už však nehrozí. Spíš bych mohla přijít o to hezké, co ve vztahu mám, a také o mámu.
Petra (45)
Co by měla Petra dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
