„Jsem všežravec, ale snažím se to kompenzovat zeleninkou, jinak v mé lednici najdete skoro vše,“ přiznala herečka.
Míváte navařeno dopředu?
Teď jo, protože se snažím chodit co nejméně mezi lidi, a když na nákup, tak pořídit ten co nejobjemnější. Mám tu například rizoto, které jsem dělala včera večer.
Máte ráda saláty, přidáváte si do nich nějaké ořechy?
Mám ráda kešu ořechy, ale já mám hodně alergií, takže vlašáky ještě jdou, ale raději dávám do salátu třeba konopné semínko. Ne všichni ho znají, je velmi zdravé, má v sobě přirozeně proteiny, minerály a zdravé nenasycené mastné kyseliny. Je to super zdroj energie. Dávám si je ráno do müsli, hodí se do všech salátů, nemají extrémně výraznou chuť, ale jsou křupavá. Jen je třeba vždy upozornit návštěvu, aby se nelekli, že přišli o plombu. (smích)
Po čem sáhnete, když přijde chuť na sladké?
Koláček, který jsem napekla! Čokoládové prasárničky mám ráda. Když jsme byly malé děti, byla na nás maminka sama, a tak často takzvaně umlčovala sladkým, aby se mohla věnovat práci. Ale snažím se teď sladké omezovat, protože to není zdravé pro kůži a samozřejmě pro bříško už vůbec ne.
Herečky si drží linii, aby měly plochá bříška. Co pro to děláte ty?
Když se nenajím, dělá se mi špatně, takže se v jídle nešetřím. Člověk sice může zdravě jíst, ale když nehne zadkem, tak se stejně nic nezmění. Může zhubnout, ale vytahaná kůže a podobné následky na těle se musí zpracovat. Cvičit se musí, aby péče o zdravé stravování nebyl jen ztracený čas.
Oběd podle Radky PavlovčinovéBatátové pyré: batáty nakrájené na kostičky uvařit doměkka, přidat parmezán, máslo, stroužek česneku a rozmixovat tyčovým mixérem |
Jak často cvičíte?
Na cvičení jsem samozřejmě také lenoch, donutit se k tomu není žádná sranda. Mám ráda jógu, rozložím si tu meditační podložku a jedu.
Po kom jste podědila exotický vzhled?
U nás na Slovensku hodně žen vypadá exotičtěji než v České republice, takže si myslím, že tím, že jsme víc Slované a vy víc Germáni. Po tátovi mám velké zuby a tu velkou pusu, po mámě kulatější obličej.
Co slovenskou herečku dlouhodobě žijící v České republice nejvíce trápí?
Je to dost aktuální, doufáme že se to zlepší a vláda si najde čas prodiskutovat tuhle otázku. Zjistili jsme, že občané Slovenské republiky, žijící na území ČR potřebují k tomu, aby dosáhli na finanční pomoc covid kultura, potvrzení o trvalém pobytu, což spousta z nás opravdu nemá. Ani já to nikdy k ničemu nepotřebovala. Už léta žiju v Česku, kde také odvádím daně, na Slovensku jsem nikdy nepracovala. Požádala jsem sice teď o trvalý pobyt, ale bohužel kvůli covidovým opatřením trvá vyřízení déle, a tím pádem mi uteče limit, do kdy se může o příspěvek žádat. Na sociálních sítích jsem zjistila, že je nás takových víc.
Jak si v tom dnešním konstantním stresu zachovat chladnou hlavu?
Moc chladnou už ji nemám a asi nikdo z nás. Myslím si, že bychom se neměli lynčovat za to, že se cítíme frustrovaní a že máme prostě z té pandemie nervy. Je dobré to ventilovat, občas si zařvat, kdo má doma boxovací pytel, tak ať ho použije. Já se snažím si občas zacvičit nebo si napustím vanu a vypiju prostě lahev prosecca.
Jaký je podle vás pravděpodobný scénář do budoucna?
Může se klidně stát, že se na divadelní prkna nevrátíme ani příští rok. A možná si budeme muset najít práci v jiných oborech, jenže je nás hodně a neumím si představit, že republika zvládne zaměstnat jinde takové množství lidí. Očekávám velkou nezaměstnanost a co já, která se starám jen sama o sebe, ale neumím si představit, co udělají rodiče - dva herci s dětmi. Tlak na ně je už neúnosný, až likvidační. Jsou bez peněz, už teď je pro některé rodiny pozdě. Navíc není kde a koho se zeptat, co bude.
Zkoušela jste se ptát?
Samozřejmě. Dokonce jsem vedla i diskusi s pánem po telefonu na ministerstvu vnitra. Nakonec mi líčil své zoufalství a já poslouchala jeho (smích). Říkal mi: „Slečno, my nevíme, co máme dělat, nám se to mění z hodiny na hodinu. Vydržte, vyčkejte.“
Takže čekáte?
Není čas na paniku, která by nás měla stresovat zevnitř a oslabovat naše psychické síly. Snažím se zůstat co nejvíc v klidu a pomáhat - od toho ty sociální sítě máme. Nestyďme se za to, že teď nemáme tolik peněz. I já jsem se na začátku cítila sama neschopná. Říkala jsem si, že bych si měla umět poradit, že jsem mladá, mám zdravé nohy a že musím jít něco dělat. Myslím, že tyhle myšlenky a obavy jsou na místě, takže se za ně nebičujme a pojďme si pomoct.
