Kdykoli Petra může, podpoří dobrou věc. Nedávno věnovala svoje vlasy Nadačnímu fondu Dlouhovláska, který z nich vyrábí paruky pro potřebné ženy, dívky a děti, co by si je jinak nemohly dovolit. „Vždy jsem si myslela, že musíte mít vlasy po pás. Ale dozvěděla jsem se, že i kvalitních 20 cm stačí. Tak jsem neváhala,“ řekla.
Vyprávějte mi o svém dětství...
Mamka je učitelka na speciální škole a tatínek byl voják z povolání. Bydleli jsme v Táboře a já za ním chodila do kasáren. Moje dětství se ale jinak odehrávalo většinou venku. Tábor je krásný, obklopený přírodou, takže když jsem přišla ze školy, hodila jsem aktovku na zem a vyrazila ven. O víkendu jsem si četla a poslouchala pořady pro děti v rozhlase.
Jak se ve vás vytvořil vztah k divadlu?
V mých sedmnácti se rodiče rozváděli, tak jsem odešla z domu a asi dva roky jsem pracovala v kanceláři. Herectví mě nezajímalo. Ani dneska se nedá říct, že bych byla fanda do toho povolání. Odmalička jsem si prostě ráda hrála, zkoušela různá oblečení a hodně jsem snila.
Jak jste tedy došla k rozhodnutí přihlásit se na JAMU?
Mezi sedmnácti a dvaceti lety jsem začala chodit do HaDivadla a také Divadla v sedmapůl, tam jsem viděla představení, která mě nadchla, naučila jsem se je nazpaměť a hrála si je. Navíc jsem vždy chtěla studovat, jenže jsme na to neměli peníze. Přemýšlela jsem, jak zkombinovat studia a zaměstnání, a zkusila jsem dramatickou výchovu na JAMU.
Šlo to dohromady?
Teprve na škole jsem zjistila, že se nedá dělat po večerech. Potom mi navrhli, ať zkusím činohru, na kterou si mě občas půjčovali. Na přijímačky jsem se připravila úplně sama a vzali mě. Po dobu studia na vysoké škole jsem se vrátila domů a postarala se o mě mamka. Finančně mě podporoval děda.
Dnes hrajete v Divadle Na zábradlí. Jste tam spokojená?
Na zábradlí mě přizvali režisér Jan Mikulášek, umělecká šéfová Dora Viceníková a ředitel Petr Štědroň. Já jsem ale chtěla být na volné noze. Dnes tam mám půlúvazek, tedy jakousi částečnou kotvu. Aspoň jedna noha volná je pro mě v životě důležitá, protože miluju svobodu a potřebuju dělat i jiné věci.
Dvanáct let jste třeba dělala v nemocnicích zdravotního klauna. Jaká je to zkušenost?
Většinou bývá spíš radostná, neboť se vám vaše improvizace hned vrací, a tak vzniká nádherná atmosféra. Jenomže někdy si něco pustíte moc k tělu. Třeba když klaunujete u velmi vážně nemocných nebo opuštěných dětí či na psychiatrických odděleních. To byly taky velmi smutné klauniády. Byli jsme i u dětí v paliativní péči.
Proboha...
Bylo to buď přímo na jejich přání, nebo na přání jejich rodin. To jsou samozřejmě silný momenty. Byli jsme i na geriatrii u trvale ležících klientů s demencí. Stárnutí a smrt jsou u nás pořád tabu. Tréninky probíhají po celou dobu, takže jste instruováni, jak se chránit, a máte možnost se při nich vyčistit. Na ty stavy jste „cvičeni“. Je to nutný. Samozřejmě jsme se podporovali i vzájemně. Když jsme začínali, bylo zdravotních klaunů možná deset, dnes je jich asi sto, procházejí pečlivou přípravou a zpočátku s nimi někdo chodí. My byli hozeni do vody.
Jak často jste pracovala s nemocnými dětmi?
Na dětskou brněnskou onkologii jsme docházeli dvakrát týdně. Nechodili jsme jako za nemocnými, ale za dětmi. Nesmíte k tomu přistupovat tak, že někdo umírá... Je to teď a tady a do činností, které děláme, se děti zapojují, a dávají tak nemoci pozitivní signál.
Vy děti mít nechcete. Hrály ve vašem rozhodnutí roli i tyhle zkušenosti?
To si nemyslím. Moje sestra děti vždycky mít chtěla a má dvě. Já děcka miluju. Kolikrát si připadám, že jsem mentálně spíš na jejich úrovni. Když se dospělí baví, bavím se radši s dětmi. Jenom mi nikdy nepřišlo, že bych je měla mít. To je u nás další tabu. Člověk se nemá do zásadních kroků nutit.
Váš rakouský partner Thomas se stará o dceru Liu, kterou má ve své péči. Jak s ní vycházíte?
Znám ji od jejích deseti let. Teď jí je devatenáct a jsme pořád přátelé. Ani Thomas už ale žádné další děti nechce.
Prý jste se seznámili na mezinárodní dílně zdravotních klaunů v Chorvatsku.
On byl čerstvě po rozchodu s partnerkou a nechtěl tam jet a já jsem byla po očkování do zahraničí a měla jsem odlétat do Afriky.
Ovládala jste tehdy němčinu?
Když jsem byla v páté třídě, měnila se němčina za ruštinu, takže jsem získala nějaké základy, ale my spolu mluvíme anglicky s prvky francouzštiny a češtiny, protože jsme se v angličtině potkali. Navíc se v Innsbrucku mluví tyrolsky, což není snadný dialekt. V německé gramatice se sice příliš neposouvám, ale rozumím už skoro všemu. Jen se tvářím, že ne, aby na mě nespustili moc rychle.
Váš kontakt spočívá v tom, že se střídavě navštěvujete?
Je to přesně tak, jak jste řekl.
Petra Bučková (42)
|
Když je v Praze, co třeba dělá?
Zajde si zaplavat, zatímco já pracuju, jezdí na kole, nají se v nějaké restauraci a pak mě vyzvedne v divadle. Užívá si to tady a já se snažím vymyslet, kam bychom šli nebo jeli na výlet. S ním a jeho dcerou Liou jsme například jeli na lodích Vltavu.
Thomas se živí jako iluzionista?
Ne, má psychoterapeutickou praxi a více než dvacet let dělá zdravotního klauna. Pořádá také semináře pro učitelky, manažery a mimo jiné ho baví kouzelničina.
Četl jsem, že ráda běháte, posilujete, jezdíte na běžkách, trénujete kickbox.
Dlouhodobě se věnuju s trenéry střílení a doma cvičím a ráda se saunuju. Krátkodobě dělám, co právě potřebuju pro svou profesi. Třeba kickbox. Když jsme hráli v Listování Drž mě pevně, miluj mě zlehka, učila jsem se argentinské tango. Na jevišti jsme ho tančili s autorem předlohy, americkým spisovatelem Robertem Fulghumem. Anebo se stane, že něco začnu dělat a za půl roku jako když to najdu. Přivolám si to.
Baví vás herectví?
V herecké profesi se dožijete hodně odmítání a stresu a často se tam nerozhoduje na základě talentu, ale jiných skutečností, které jsou pro úspěch projektu potřebné, takže člověk musí mít tu profesi rád. Nejde hledět jen na úspěch, ale hlavně na tu cestu. Když se naučím šest stránek francouzsky a pak mi nevyjde casting, nelituju toho, protože jsem si oživila jazyk a něco mi z toho zůstane.
Prý jste prodělali s Thomasem koronavirus...
On byl pět dní v nemocnici na kyslíku a doteď se mu hůř dýchá, já se necítila šest týdnů dobře. O to víc bylo fajn, že jsme byli spolu, a kdo měl v ten moment nižší horečku, ošetřoval toho druhého.
Jak často si voláte?
S telefonováním to se mnou není moc dobrý. Používám ho hlavně k práci. Nebo v mobilu čtu, když jedu někam dlouho. Ale pro vztahy mi virtuální realita nevyhovuje.
A nepůsobí vám samota potíže?
Protože mám extrovertní povolání, jsem naopak ráda sama – pokud to netrvá příliš dlouho. Teď už je to ovšem přes rok a je to psychicky náročný, ale snažím se na to nemyslet. Nepromarním rozhodně čas jenom brečením nebo čučením na seriály. Využiju ho smysluplně.
Zajímavosti
✓ Má potápěčský průkaz, státnici z francouzštiny, plynule mluví i anglicky a německy.
✓ Její přítel Thomas žije ve vesničce Axams nad Innsbruckem.
✓ Její maminka je Slovenka s maďarskými předky, otcovy kořeny sahají až do Pyrenejí.
✓ V seriálu Carnival Row si zahrála dokonce po boku Orlanda Blooma.
✓ Za práci v rozhlase byla hned dvakrát nominována na ocenění Neviditelný herec.
✓ Seriál #martyisdead v režii Pavla Soukupa ml., ve kterém hrála roli matky, získal cenu Emmy.
