Nemohla jsem se smířit s tím, že máma s námi už nežije. Táta se nemohl dívat na to, jak se pořád trápím, a začal mámu hledat. Po dvou měsících ji opravdu našel a ze mě se opět stala nejšťastnější holka na světě, máma už zase žila s námi. Klapalo to vcelku dobře, zase jsem si myslela, že jsme šťastná rodina.
Až v osmi letech jsem si uvědomila, že to tak není, zjistila jsem, že máma je alkoholička. Situace se postupem času začala zhoršovat a zhoršovat, až to došlo tak daleko, že jsme se chtěli s tátou odstěhovat. Táta se však obával, že mě nedostane do péče, tak jsme všichni společně žili v jednom bytě do mých dvanácti, než táta našel jiné bydlení.
Pamatuji si, že byl květen 2011, když mi táta ráno řekl, že se budeme stěhovat. Já jsem ten den přišla z vycházky o trochu později, než jsem měla, táta už spal a já nevěděla, jestli to táta myslel opravdu vážně, že našel jiný byt. Ráno odcházel hodně brzy do práce, tak jsem čekala, až přijde, abych se ho konečně mohla zeptat.
Po smrti táty jsem skončila v domově
Táta ale domů nepřišel. Máma byla zase opilá, tak jsem šla ven za kamarádkou. Poté mi zavolala manželka zaměstnavatele mého táty a řekla mi, že táta v práci dostal infarkt a na místě zemřel.
Už dříve měl problémy se srdcem a cukrovku. Já jsem tomu nemohla a ani nechtěla uvěřit. Tak jsem šla za známým mého táty Markem, který žil ve stejné rodinné situaci jako my.
Příběh Petry je jedním z pěti příběhů sepsaných dětmi z dětských domovů, které postupně zveřejníme. Nejen Petra, ale i ostatní děti z dětského domova si zaslouží další šanci. Pomoci jim můžete tuto neděli při akci "Běhám pro děti" pořádané neziskovou organizací DEJME DĚTEM ŠANCI. |
Když jsem k němu přišla, měl slzy v očích a řekl mi, abych šla za mámou a řekla jí, co se stalo. Bez táty jakoby najednou pro mě život ztratil smysl, chtěla jsem ho ukončit, ale v té chvíli jsem si uvědomila, že tady mám ještě další lidi z rodiny.
Šla jsem tedy domů, máma byla zase opilá, když jsem jí řekla, co se stalo, ještě se na mě osočila, co si to vymýšlím, pak se rozbrečela a nemohla přestat. Zavolala jsem strýcovi, to je bratr mého táty, aby přijel, jelikož jsem nevěděla, co mám dělat.
Dal nám nějaké peníze, abychom měly s mámou na jídlo, a také jí dal něco na uklidnění. Máma kvůli alkoholu nebyla vůbec schopná řešit budoucnost. Z bytu nás nakonec vystěhovali, protože jsme neměly na placení nájemného.
Jelikož jsme se ocitly na ulici, tak jsem šla bydlet na čtyři dny ke svému nejlepšímu kamarádovi Pepovi, ale věděla jsem, že je to jen dočasné řešení. Šla jsem nakonec za babičkou, u které jsem bydlela 21 dnů. Máma mezitím našla sociální ubytovnu, kde jsme nějakou dobu pobývaly, než se matka opět opila a obě nás z ubytovny vyhodily a já se opět ocitla na ulici.
Přála bych si být s mámou
Zavolala jsem své nevlastní sestře, kterou měl táta z prvního manželství, a ta okamžitě informovala sociální úřad. Přespala jsem u sestry a druhý den jsme šly na městský úřad, kde mě okamžitě poslali na Krizové lůžko do nemocnice. Tam jsem byla čtyři dny a 18. srpna 2011 jsem byla přemístěna do dětského diagnostického ústavu. Zde jsem byla zhruba tři měsíce, než se vyřídily všechny potřebné náležitosti a máma byla zbavena rodičovských práv.
Poté jsem v listopadu byla přemístěna do dětského domova, kde bydlíme v samostatném bytě. Mám zde šest spolubydlících. Přestože je to moc hezký byt, mám tady čtyři tety a jednoho strejdu, ještě jsem si nezvykla. Vždycky jsem byla jedináček a teď musím fungovat ve velkém kolektivu a nemám moc soukromí.
Mým největším přáním je, aby se máma dala dohromady, přestala s alkoholem, našla si práci a bydlení a mohly bychom být zase spolu, jako rodina. Přestože jsem s mámou v pravidelném kontaktu, buď ji navštěvuji já, nebo přijde ona za mnou, rodinný život mi chybí a moc se mi stýská po tátovi, který mě vždy uměl podržet nad vodou.
