Příběh měla otevřený manželka, ale nedá mi to, abych sem nedopsal zkušenost ze života i když diskuse už uhasla. Podobné dilema řeší mladší kolega v práci. Když k nám před lety nastoupil, bylo nám po čase divné, že vždycky mluvil jen o otci a nikdy o matce. Jednou byla v hospodě nad pivem příležitost a tak jsem se osmělil zeptat. Ukázalo se, že matku sice má ale v podstatě nemá, jak on sám řekl. A následovaly nepublikovatelné komentáře na její adresu. Když mu táhlo na třináct a jeho ségře bylo jedenáct, tak se jim máti zblbla do nového chlapa, kterého si nabrnkla čert ví kde a rozbila rodinu. Táta musel odejít, protože byt byl její. Po rozvodu zůstali samo sebou u ní. Při soudnictví v té době, polovina devadesátek, to ani jinak dopadnout nemohlo.

Jak kluk a holka v pubertě snášejí fakt, že mají doma cizího chlapa, který jim vůbec nesedí a užívá si s jejich mámou v posteli, kde vždycky býval jejich táta, to asi nenutno rozvádět. Oba odešli z domova hned jak to šlo a dali se zase dohromady s tátou. S mámou úplně přerušili kontakt. Teď je mu přes pětatřicet a za celé ty roky mámu úplně zasklil. Snaha o kontakt je z její strany. Před časem se jí totiž dostalo stejného zachází jako provedla ona sama. Byla vyměněna za mladší a pohlednější exemplář. Teď by najednou chtěla něco napravovat. Kolega je v tomto ovšem neoblomný jak skála. Vždycky říká, že co zasela, když dala přednost novému chlapovi před nima, to bude taky sklízet. A bude to hodně trpké ovoce. O nějakém odpuštění, o kterém se tady mluví, nemůže být v jeho případě zatím ani řeč. A bůhví zda někdy bude.

Jeho žena se s tím srozuměná a nijak netlačí. Mají dvě děti. Těm nechtějí tajit, že ta paní, co teď je s jejich dědou není jejich vlastní babička. Pokud budou, až budou starší, stát o kontakt s ní, tak jim bránit nebudou. Na nějakou širší rodinnou idylku to ovšem nevypadá. Neposlouchá se to úplně lehce, ale do značné míry ho chápu. Tady nebylo na počátku úmrtí otce, kde lze ještě pochopit, že matka nechce po zbytek života být sama a někoho si najde. Tady bylo úmyslné rozbití rodiny matkou. Tuhle věc by si každá nebo spíše každý měl hodně dobře rozmyslet. Platí to pro obě pohlaví i když v destrukci rodiny jsou teď o mnoho aktivnější ženy. Bohužel. Místo strážkyň ohně v rodinném krbu se staly jeho ničitelkami.

Ano, to nemusí. Viz můj příspěvek výše.

Paní není povinná odpouštět. Kdo nechá týrat vlastní dítě - nebo ho dokonce týrá sám - sám sebe, co bude jednou sklízet. Roky dceřiných slz matku neoblomily, muž byl důležitější. Nemůže se teď tedy divit - vybrala si sama.

Sám seje*

Z většiny reakcí tady je mi dost divně. Paní už je dospělá, jestli v sobě má nějakou křivdu, ať už domnělou, nebo skutečnou, tak jí jen přenáší dál.

Jestli se její matka chce smířit a třeba i stojí o odpuštění, připadá mi až stupidní ten postoj 'já mám bebíčko a budu si ho hýčkat až na věky'.

Možná se na to dívám jinak, protože jsem před nedávnem přišel o otce, odešel od nás když mi bylo jedenáct, jeho nová partnerka také odešla od své rodiny, žili spolu dalších 42 let a umřeli na konci minulého roku den po sobě...

Ten příběh může vyprávět víc lidí ze svých úhlů pohledu také je tam hodně hořkosti, ale po smrti už není nic

Tyhle postavy z příběhu mají ještě šanci, ale moc času už ne

Každý průměrně přemýšlivý člověk chápe, že být otčímem nebo macechou je věc komplikovaná. Křik, zákazy kamarádů, buzerace a šikanování za dvojky ve škole, nadávky a facky... to je ten nejhorší a nejhloupější způsob, jak se role nevlastního rodiče devítileté a čtrnáctileté dívky zhostit.

Vůbec se nedokážu vžít do toho, že si nějaká matka nastěhuje do vlastního domu nového partnera a když zjistí, že se chová hnusně a despoticky k jejím dětem, považuje to za drobnou vadu na kráse, nijak to její vztah k partnerovi nenaruší a nechá ho roky ničit dcerám dětství, sebevědomí i svůj vlastní vztah s dětmi.

Také bych měla pochybnosti o tom, že taková žena bude jako babička mým dětem v něčem přínosem.

Hlavně manžel by se do toho neměl montovat, nebyl u toho, takže nemůže plně paní pochopit, a ještě by mohl narušit i jejich vztah.

A nemohlo to být tak, že jak se po svatbě změnilo chování Miloše k holkám, tak se mohl změnit i k jejich matce? Je klidně možné, že i na ní začal být zlý, mohla se ho bát, mohl jí vyhrožovat (třeba i násilím na dětech) a tak radši mlčela a mlčky trpěla. Ze začátku ho asi milovala, ale pak už s ním mohla zůstávat klidně ze strachu a možná neměla ani odvahu od něj odejít.

Možný to je, ale nevím, jestli to holkám nějak pomůže v jejich vztahu k matce.

Podle mě ty holky nejvíc stresovalo, že je soustavně někde poblíž a jestli se vzdálil, nikdy daleko.

Pro sprosté slovo NEŠEL DALEKO.

Pro ránu NEŠEL DALEKO.

Teda ta jednoznačnost a definitivnost názorů v diskuzi mě až děsí.

Já měl podobnou výchozí situaci jako děvčata z článku. Když táta zemřel, byl jsem v podobném věku jako ta starší sestra. Maminka se už nikdy nevdala a kdyby jo, asi bych nad nějakým otčímem taky nejásal a možná bych dělal problémy, kdo ví.

Z toho jednostranného popisu je zřejmé, že otčím měl jiný přístup k výchově než táta, ale i když na něj pisatelka hází špínu, jak to jde, pořád tam nevidím žádnou patologii. Prostě byl přísnější než táta, nesedli si a když to šlo, odchod. Největší zklamání je, že se maminka "přidala na stranu manžela" a tím se měla dopustit zrady největší. Já chápu, že to je pro mladou holku, která si navíc zemřelého tátu idealizuje, sakra těžký, ale máma byla potrestaná už tím, že dvacet let žila bez vlastních dětí. Opravdu je nutné ji trestat i tím, že neuvidí ani vnoučata? Nedovedu si představit moc horších neštěstí, která můžou člověka potkat.

Pokud se otčím nechoval jako deviant a matka ho nekryla (nic takového v článku nevidím), pak mi přijde na definitivní soudy "nikdy", "zradila tě, nech ji na věky odstřihnutou" brzy. Odpuštění a naděje jsou jedny z největších věcí. co máme nebo můžeme mít.

Vy považujete omezování styku s přáteli a bití pouze za ,,přísnější výchovu"?

Chápu, že role otčíma není jednoduchá, ale pokud si chcete někoho získat, tak násilím a bitím se Vám to nepodaří.

Děti bych babičky zcela nezbavoval, ť vědí, že existuje, čas od času ať se třeba setkají (s přesně daným pravidlem aby děti babička nezpracovávala), a zbytek bych nechal na času. Rozhodně nemá smysl, aby paní šla přes svoji vůli. Bohatě stačí - mám se tak a tak, a ahoj. Její máma si časem najde jiného partnera, a zas by mohly být problémy.

Matka/babička patrně taky bude člověk, kterej nedokáže být sám. To, že rok po smrti tatínka přivede dětem nového partnera, je dost brzy. A teď očividně přišla taky velice brzy po partnerově smrti. Paní někoho zoufale hledá za každou cenu.

Jinak souhlas s Vaším názorem, ano,občas děti svěřit babičce, ale jinak se s ní zbytečně nestýkat. Některé věci napravit nelze a paní matka/babička měla času dost, aby si uvědomila, že dělá šílenou chybu a že se jí to může vrátit.