Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Příběh Karla: Matka mi neustále mluví do mých vztahů

  • 63
Vychovala mě jen máma, na tátu si ani nepamatuji. Vděčím jí za všechno, mám ji rád a vždy jsem doufal, že i svůj dospělý život s vlastní rodinou prožiji v její blízkosti. Proto jsme společně postavili i náš dům. Jenže máma vedle sebe nikoho jiného než mě nesnese. Už jsem přišel o dvě partnerky, o třetí už přijít nechci.

Je mi téměř dvaačtyřicet a stále jsem svobodný, žiji se svou matkou ve velkém domě. A mým plánem vždycky bylo, že tomu tak bude „navždy“. Žijeme na vesnici a mnoho rodin kolem nás je vícegeneračních, starší odcházejí na vejminek, mladí přebírají hospodaření po nich. Nejsem žádný mamánek, závislý na mamince, jak by se mohlo zdát, prostě se to tak nějak semlelo, že dosud nemám ženu a děti. Máma na tom má pochopitelně lví podíl.

Máma na všechno zůstala sama

Napište svůj příběh i vy

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Mí rodiče se poznali na vesnické zábavě. Chodili spolu půl roku, až máma otěhotněla. Bydlela v sousední vesnici a k tátovi se po svatbě přistěhovala. I on žil s rodiči, v malém domku na pozemku, kde dnes stojí náš dům. Táta se rozhodl, že pro svou rodinu postaví nový dům, ale k tomu už nikdy nedošlo. Nebyl mi ani rok, když se zabil i s rodiči v autě. Je to ironie, byly akorát Dušičky, nevlídné listopadové počasí, vraceli se z návštěv hřbitovů, na kluzké vozovce auto dostalo smyk a narazilo do stromu. Táta s dědou zemřeli hned, babička po několika dnech v nemocnici.

Zůstali jsme s mámou sami. Babička s dědou ji sice přesvědčovali, ať se vrátí k nim, ale ona nechtěla. Chtěla žít tam, kde žil i její muž a kde chtěli uskutečnit jednou svůj sen vlastního domu. K jeho stavbě pochopitelně nedošlo, stačil nám bohatě dům babičky a dědy, ovšem tátovy plány domu schovávala, že na ně třeba jednou dojde.

Zedník po tátovi

Tátu jsem vlastně vůbec nepoznal, znám ho jen z fotek a mámina vyprávění. Máma se mi celé dětství snažila nepřítomnost otce vynahradit, byla pro mě mámou i tátou v jednom. Než děda, její táta, onemocněl a zemřel, měl jsem velký mužský vzor i v něm, bohužel jen do mých šestnácti let. Máma byla fajn, mohl jsem se na ni v mnoha věcech spolehnout, těžká životní zkouška ji zocelila, nikdy si na nic nestěžovala, měla asi v sobě i něco z tvrdé mužské nátury. Nefňukala, nebrečela. Chodila do práce, doma ji čekala starost o mě i domácnost a hospodářství – máme slepice, králíky, psa, kočky, pěstujeme zeleninu, ovoce –, to všechno musela zvládat, pochopitelně s mou pomocí. Na osobní život jí už čas nezbyl, už se nevdala ani mi nepředstavila žádného přítele.

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 801
Hlasování skončiloČtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 26. října 2020. Anketa je uzavřena.

I já jsem se vyučil zedníkem, stejně jako můj táta. A rozhodl jsem se uskutečnit tátův plán postavit vlastní dům. Náš pozemek byl dost velký na to, aby na něm mohly stát domy dva. Ten, ve kterém jsme s mámou žili, potřeboval velkou rekonstrukci, tak než pustit se do ní, raději jsem chtěl postavit nový. Také jsem vždycky chtěl zůstat doma, mám to u nás rád, navíc jsem chtěl mít i mámu poblíž. Povedlo se, před pár týdny jsme už oslavili deset let od kolaudace.

Chci rodinu

V domě jsou dva byty, jeden pro mámu, jeden pro mě a moji rodinu. Jenže tu nemám, jsem pořád sám. Měl jsem už dvě přítelkyně, jenže obě mi utekly, nezvládly bydlet se mnou i mou matkou. Ona má svůj vlastní byt a domácnost, jenže stále bere, že je doma i u mě. Kdybych byl sám, tak bych to neřešil, ale když jsem si k sobě nastěhoval přítelkyni a máma tam kdykoliv vtrhla, co mohla, zkritizovala, tak se nedivím, že to prostě přítelkyně nezkously. Máma jim dávala dost jasně najevo, že tam nejsou doma a nikdy nebudou. Pochopitelně jsem si s ní o tom promluvil, řekl jí, že mám právo na svůj život, že nechci být sám, i já chci mít ženu, děti, máma pro mě samozřejmě bude i nadále jednou z nejdůležitějších osob v životě, kdoví, jestli to ale bylo k něčemu dobré…

Před půl rokem jsem potkal Alenu, rozvedenou pětatřicetiletou matku s desetiletým klukem. Cítím, že je to konečně ona, na kterou jsem celý život čekal. I jejího syna Matěje mám moc rád, hned, jak jsme se my dva viděli poprvé, zafungovalo to. Mám rád ji i kluka a chtěl bych s nimi žít. I ona to cítí stejně, už jsme mluvili o společné budoucnosti i dalším dítěti. Byl bych nejraději, kdybychom žili u mě doma, v našem krásném domě. Alena bydlí v nedalekém městě v paneláku, byt má celkem prostorný, Matěj má také svůj pokoj, ale co to je proti domu a krásnému prostředí kolem. Bojím se ale, jak by to dopadlo. Já ani nevím, jestli to vůbec chci zkusit. Máma se s Alenou i Matějem už poznala, chovala se mile, ale já ji znám, u ní člověk nikdy neví.
Karel

Názor odbornice: Buďte pojidlem pevného domu

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážený Karle! Dvougenerační soužití má své výhody i nevýhody. Klade značné nároky na umění komunikace a jistou diplomacii v mezilidských vztazích. Ve chvíli, kdy do svého domu přivedete partnerku, začíná výzva, jak utvořit její fungující vztah s tchyní.

V manželském poradenství se kdysi tradoval výrok, že v případě dvougeneračního spolužití bývá výhodnější, bydlí-li mladý pár s rodiči ženy. Nepokládám to za univerzální pravdu, ale něco na tom výroku je. Se svou matkou už má žena (letitou) vztahovou historii, leckdy obě vědí, jak na vzájemnou komunikaci, aby nedrhla. S tchyní začíná „na zelené louce“, navíc však mladá připravuje starší o roli jediné ženy v domácnosti.

Váš díl práce bude spočívat v podpoře partnerky i v oceňování role matky. Budete vyvažovat a snažit se být někdy i mediátorem. Oproti vašim předešlým partnerkách má Alena jistou výhodu ve své zkušenosti z manželství. Z vaší profese znáte pojící materiály, bez kterých by stěny domu nemohly držet pohromadě. Buďte nastaven být pro vztahy v nové velké rodině tímto pojidlem. Cílem jsou pevné stěny domu, které se v rodině rovnají fungující komunikaci (nikoliv boji dvou znepřátelených stran).
PhDr. Magdalena Dostálová


Témata: rodina, vztah