Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Před sedmnácti lety jsem udělal nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Odešel jsem od manželky a dcery. Ale už to prostě dál nešlo. Má žena byla neskutečně žárlivá, neustále vyvolávala hádky a nejvíc tím trpěla právě naše dcera.
O manželčině dost složité povaze jsem věděl už od počátku našeho vztahu, podědila několik nehezkých vlastností po své matce, ale já byl tenkrát přesvědčený, že se změní, že spolu budeme šťastní. Znal jsem ji pochopitelně i z té její lepší stránky, uměla být milá a dávat najevo svou lásku. Ovšem její hodně prchlivá a cholerická povaha mnohdy všechny krásné okamžiky zničila.
Žárlivé scény byly na denním pořádku
Kdyby neotěhotněla, nejspíš bychom se rozešli mnohem dřív. Dítě si chtěla nechat a já bych ji ani k ukončení těhotenství nenutil. Rozhodli jsme se pro svatbu, doufal jsem, že je to začátek nové a mnohem lepší etapy našeho vztahu. Jak jsem se ale mýlil. Už od poloviny těhotenství musela zůstat doma, lékařka jí nedoporučila chodit do práce. Musela být co nejvíce v klidu. A tehdy začaly její neskutečné žárlivé scény, které nikdy neskončily. Vyčítala mi, že ji nechávám samotnou, že se kdovíkde peleším a ona musí trpět nejdříve s dítětem v břiše a potom, když se dcera narodila, tak musí být neustále s ní. Vyčítala mi, že si to neumím představit, jaké to je mít dítě, starat se o něj.
Přitom já jen chodil do práce, se vším jsem jí pomáhal, uklízel jsem, vařil, i v noci k dceři vstával. Snažil jsem se manželce co nejvíce ulevit, bral jsem malou ven, aby si mohla odpočinout. Vždy mě ale podrobila výslechu, s kým jsem mluvil, koho jsem potkal a určitě jsem na pískovišti s nějakou matkou flirtoval. Nikdy mi neuvěřila, že to není pravda. Bylo to neúnosné, naše hádky se stupňovaly a v tom musela žít i dcera. Manželce jsem dal ultimátum, buď vyhledá lékařskou pomoc, ta její žárlivost je prostě šílená, nesnesitelná, nebo se rozvedeme. Já už prostě dál nemohl. Pomoc odmítla a naše manželství skončilo.
Přišel jsem o dceru
Bohužel jsem tím přišel o dceru, odmítala mi ji dávat, a to i přesto, že jí to nařídil soud. Dlouhé měsíce jsme se přetahovali, za rok jsem ji viděl zhruba dvakrát. Štvala dceru proti mně a dosáhla toho, že mě dcera nechtěla vidět. Nerad na to vzpomínám, bylo to hrozné období. Chodil jsem ke škole, abych dceru viděl aspoň z dálky…
Pár let jsem žil sám, pustil jsem se do rekonstrukce domu, který jsem si po rozvodu koupil. To mi hodně pomohlo, vyčistil jsem si hlavu a nemusel myslet na nepodařené manželství a „ztracenou“ dceru. Pak jsem se seznámil se svou současnou ženou. Byla pravým opakem mé exmanželky. Po dvou letech jsme se vzali. Byl jsem s ní šťastný, jenže jsme nemohli mít děti, manželka byla neplodná. Prostě to tak bylo a my se rozhodli, že to nebudeme nijak řešit. Měli jsme jeden druhého, a to pro nás bylo nejdůležitější.
Na dceru jsem pochopitelně své bývalé ženě posílal alimenty. Moc jsem o nich nevěděl, pár let po rozvodu se přestěhovaly do sousedního města, ex si tam našla přítele, u kterého s dcerou bydlela. Časem jsem se ale dozvěděl, že i s ním se rozešla, ovšem horší zprávou bylo, že má dcera se dostala do problémů, chytla se nějaké party, byly v tom prý i drogy. Nedodělala školu a nebyla ani plnoletá, když od matky odešla. Bohužel moje bývalá žena mi nic neřekla, nepožádala mě o pomoc, musel jsem se to dozvědět od jiných. Nevím, co bych tenkrát dělal, ale určitě bych se snažil dceři nějak pomoci.
Dcera si mě našla
Před pár měsíci si mě ale dcera našla sama. Přišla za mnou do práce. Nedělal jsem si iluze, že se jí začalo stýskat po tatínkovi, řekla mi, že prochází terapií a setkání se mnou je jednou z věcí, které chce ve svém životě vyřešit. Začali jsme se spolu stýkat. Vyprávěla mi o svém životě, o matce, se kterou se nedalo vydržet, proto utíkala z domova, s kamarády jí bylo lépe, ale bohužel se dostala i k drogám a snad se včas ze všeho dokáže dostat. Prý dlouho hledala odvahu se se mnou sejít, nevěděla, co může čekat. Matka jí o mně namluvila hodně špatných věcí.
Konečně jsme k sobě našli cestu. Zjistil jsem, že naštěstí toho nemá tolik po své matce. Ovšem andílek taky není. Bohužel nemá ani čistý trestní rejstřík, ale vidím, že se na sobě snaží pracovat. Je jí dvaadvacet, život má před sebou, ale bude se muset hodně snažit. Chci jí pomoci, seznámila se i s mou ženou, ale jiskra mezi nimi nepřeskočila. A to především ze strany mé ženy. Řekla mi, že jí nevěří a bojí se, abych jí nenaletěl. Jenže já ji prostě nechci nechat ve štychu. Protlouká se životem, bydlí po kamarádech. Manželce jsem proto řekl, že jí navrhnu, aby šla bydlet k nám, máme v patře dva malé pokojíky s kuchyňským koutem i sociálním zařízením, původně jsem to upravil pro manželčinu maminku, mysleli jsme, že by k nám mohla jít bydlet, ale nakonec odešla do domu s pečovatelskou službou. Teď by tam mohla bydlet dcera, já bych tak dohnal ty ztracené roky, a hlavně ji měl na očích. Jenže žena je tvrdě proti.
Martin
Názor odbornice: Dcera už není dítě, ale dospělá
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12
Vážený Martine! Po letech se vám rýsuje vidina navázání vztahu s dcerou z prvního manželství. Nezahazujte jej, nastavte si však jasná pravidla, aby se v celé situaci mohla cítit komfortně rovněž vaše současná žena. Zjevně máte totiž dobře fungující a harmonický partnerský vztah, který by rozhodně bylo škoda poškodit.
Prioritně je tedy dobré, abyste o jakémkoliv budoucím uspořádání mluvil se svou ženou. Vyslechněte její obavy. Má vás ráda a zřejmě se o vás jednoduše bojí. Hovořte o svém přání pomoci své dospělé dceři. Avšak nevyhýbejte se ani přiznání, že dcera má drogovou (doufejme) minulost a záznam v rejstříku trestů, tudíž jistá obezřetnost je zde více než na místě. Dokážu si představit, že by vaše žena mohla souhlasit s jakousi „pomocí na dobu určitou“. Po této době byste si vy dva řekli, jestli v tomto experimentu pokračovat chcete, či nikoliv.
Bude-li u vás dcera bydlet, měla by mít práci, ze které bude přispívat na bydlení. Měli byste si také nastavit jasná a konkrétní pravidla soužití, která vymezují, co dovoleno je a co naopak ne. Určete si i konkrétní datum, do kdy soužití bude „na zkoušku“. Je také dobré uvědomit si, že ztracené roky s dceru nedoženete, neboť dohnat nejdou. Dceři je dvaadvacet, což znamená, že vaše výchovné pravomoci už nejsou prakticky žádné. Budete-li jí pomáhat, nabízíte pomoc dospělému mladému člověku, který se má aktivně snažit vzít zodpovědnost za svůj život na svá bedra. Pokládala bych tedy za výhodu, že zde vaše žena může působit jako supervizor, abyste se od původního záměru neodchýlil. Dceři by totiž pomyslné umetání cesty a vodění za ručičku nejen nepomohlo, ale dokonce i ublížilo.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 22. června 2020. Anketa je uzavřena.
