Vizitka
|
I přesto dokázala pro kampaň nadchnout Václava Havla, Zdeňka Svěráka, Michala Viewegha, Jaromíra Nohavicu a další osobnosti. Teď za ní sklízí ocenění.
V jaké fázi kampaně vás zastihla ta tragická událost?
Nebyla ani zdaleka tak rozjetá jako nyní. Byla založena obecně prospěšná společnost, fungovali jsme asi rok. Chodili jsme předčítat malým pacientům do nemocnic, tvořili jsme dobrovolnickou základnu, oslovovali školy, školky a mateřská centra. Byla to také doba, kdy jsem sháněla podporu známých osobností, aby díky nim začala mít o kampaň zájem média.
A to jste v té době na to měla sílu?
Neměla. To mluvím o období předtím, než se to stalo. Pak jsem s tím chtěla skončit. Ale ukázalo se, že jsme dostali nějaké peníze z grantu. První možnost udělat větší akci, předčítání v odsvěceném kostele sv. Anny v Praze, známém jako Pražská křižovatka.
Byla to svým způsobem terapie?
Asi ano.
Věděli lidé kolem vás, co se stalo?
Můj pud sebezáchovy spočívá v tom, že potřebuju sdílet, mluvit, ptát se. Nejsem typ, který se na celé týdny uzavře do pokoje a tam tiše trpí. I když i to bylo součástí tohoto období. Ale tehdy jsem si opět uvědomila, co je v životě zásadní. Mít rodinu a přátele. Mí nejbližší lidé se mnou sedávali do čtyř do rána na balkoně.
Pozná se v tak mezních situacích, kdo je přítel?
Přesně tak. A jsme u toho, o co jde v kampani Celé Česko čte dětem. U sdílení, u emočního zdraví. Když s vámi rodiče mluví, čtou vám, když se zajímají o váš svět, když jim není zatěžko vzdát se svého televizního programu, naučí vás, aniž si to uvědomujete, stabilním citovým vazbám. Jak je budovat, jak je udržet. Podle Daniela Golemana spočívá emoční zdraví ve schopnosti racionálně myslet a navazovat dlouhodobé vztahy, které pak v životě přinášejí ovoce. V takto mezních situacích se ukáže, že vztahy jsou to nejcennější, co máme. Hodně mi pomohli rodiče, bratr a manžel. Potřebovala jsem tehdy k přežití vlastně jen rodinu, přátele, víru a naději.
