Herečka Veronika Khek Kubařová

Herečka Veronika Khek Kubařová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Jako princezna jsem se už narodila, říká Veronika Khek Kubařová

  • 23
S vítězkou poslední řady StarDance Veronikou Khek Kubařovou jsme si ještě před jejím velkým úspěchem v taneční soutěži povídaly o Vánocích a Štědrém dnu i o tom, jak se z princezny mění v královny. A já měla po celou dobu díky ní příjemně hřejivý pocit, že svět je ještě v pořádku.

Hrála jste v řadě pohádek, takže si vás lidé často spojují s rolí princezny. Jste ráda, nebo vám to vadí?
Nevadí, protože já jsem se jako princezna narodila, princezny ke mně patří. Už jako malá jsem si přála být princezna, s kamarádkami jsme si na ně hrály, oblékaly si šatičky našich maminek, hrály si s barbínami. Takže když jsem ty princezny potom hrála, byl to pro mě opravdu splněný sen.  A i přes všechny ty hodiny v maskérně, kdy ze mě dělali krásnou, oblékání spodniček a další útrapy, to všechno za to stálo a já si to opravdu užívala. 

Jenom si začínám říkat, že už je na čase začít se spíš připravovat na královnu. A to jak rolemi, protože si upřímně řečeno myslím, že rolí princezen už moc nepřijde, tak i v životě. Už bych mohla přestat být princezna a mohla bych jako královna začít vládnout svému světu.

Vážně myslíte, že role princezen už nepřijdou? Jste mladá a vypadáte ještě mladší.
Možná ano, ale na kameru už to nejde. Z legrace říkávám, že už ze mě leze ta moudrost. (směje se)

Chcete říct, že jste se na princezny od dětství připravovala a teď už je máte za sebou?
Ano! Ale je to dobré, protože je mám za sebou tak, že jsem si je zahrála. Horší by bylo, kdybych je měla za sebou, protože by mě minuly. Jsem šťastná, že jsem to mohla zažít.

Chtěla byste, aby teď opravdu přišly role královen, nebo byste si raději zahrála jiné pohádkové nebo kouzelné postavy?
Nejdřív musím upřímně říct, že jsem fakt obrovský milovník pohádek. I teď v dospělosti si je sama pouštím v televizi nebo na DVD. Poslouchám písničky z pohádek. Opravdu mi to dělá radost.  Ono to asi zní infantilně, ale ta čistota, dobrá nálada a poselství, že na světě je hezky, mi dělají dobře. To znamená, že já bych si v pohádce ráda zahrála cokoliv. Je dobré točit pohádky a u nás to má navíc velkou tradici. Takže i jen z národní hrdosti bych si v pohádce klidně zahrála i skřeta, muchomůrku nebo bramboru.

Máte svého vysněného prince? Myslím tím herce, s nímž byste si v pohádce ráda zahrála?
Pan Čenský a pan Trávníček, to jsou princové mého srdce. Bohužel už trochu odrostli, takže jsme se minuli. Z mých kolegů už moc vybrat nedovedu, protože je znám a jsou pro mě až moc reální.

V jaké pohádce byste si chtěla zahrát?
Od dětství miluji ruské pohádky, které nám četla moje babička z knihy Krása nesmírná. Ležely jsme o prázdninách pod duchnami, poslouchaly, u některých pohádek jsme se i bály... Kdyby se některá z nich zfilmovala, zahrála bych si v ní moc ráda.

Vy jste měla takto idylické dětství? S duchnami a „pohádkovou babičkou“?
Ano, měla. Každé léto, když naši pracovali, jsme se sestrou a sestřenicí jezdily k babičce na chalupu na Vysočinu. Babička měla krůty, králíky a husy, které jsme honily bidlem a vodily je přes silnici koupat do místního rybníčku. Házely jsme po sobě husí hovínka, cachtaly se v lomu, babička nás vozila na proutěné kárce... Měla jsem přenádherné dětství.

Kubařová o svém rozhodnutí hrát: Máma byla zoufalá, táta se opil

Vracíte se do toho kraje ještě dnes?
Chalupa se prodala. Ale ten kraj miluji. Už od dětství mi připadá, že to tam úplně jinak voní. My jsme tam měli velký pozemek, který se pořád musel sekat, takže na něj všichni dospělí nadávali. Ale já jsem tu louku milovala. Milovala jsem ležení v trávě, kytičky, cvrčení cvrčků. Pamatuji si, jak kolem nás skákaly kobylky a já je pozorovala... I proto jsme si tam teď našli srub, kam se jezdíme rekreovat. A vždycky, když se tam v létě vrátím, cítím tu krásnou vůni letního večera na Vysočině.

Veronika Khek Kubařová

Veronika Khek Kubařová
  • Narodila se 1. června 1987 v Rakovníku.
  • Je absolventkou Pražské konzervatoře.
  • Hrála v pražském divadle Semafor, byla v angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Od r. 2015 vystupuje v pražském Dejvickém divadle.
  • Filmovou kariéru zahájila rolí v komedii Rafťáci Karla Janáka.
  • Hrála v řadě televizních pohádek, třeba 100 + 1 princezna, Nejkrásnější hádanka nebo Tři bratři.
  • Objevila se v několika televizních seriálech (např. Specialisté, Zkáza Dejvického divadla).
  • V roce 2015 se provdala za divadelního režiséra Pavla Kheka.

Vaše dětství asi bylo jako skutečná pohádka. Je váš život pohádkou i nadále?
Je. Vždyť i v pohádce jsou méně šťastné chvíle. Setkání s černokněžníkem, s osudovými zkouškami, se třemi úkoly, se sedmero horami a sedmero řekami... Nevím, na kolikáté hoře a u kolikáté řeky teď jsem, ale i ta setkání s temnou stránkou už jsem zažila. Ani dětství nebyla jen ta duchna u babičky. Ale jestli je to opravdu pohádka, se pozná až na konci. A tam, doufám, ještě nejsem.

Chová se k vám váš manžel jako k princezně?
Já se často v manželství chovám jako princezna (směje se) a on mi to někdy trpí a někdy ne.

A jste princezna něžná a roztomilá, nebo panovačná a rozmazlená?
Panovačná ne, ale rozmazlená někdy jsem. Manžel naštěstí umí říct dost. Když jsme třeba někde na výletě, cesta je dlouhá a já už nechci jít dál. Nebo když prší a mně se nechce ven se psem. Tak manžel řekne: Nebuď princezna a jdeme!

Nesmím se za to stydět, říká o natáčení reklam Veronika Khek Kubařová

Zdá se, že máte hezký vztah: vy jste křehká žena, on váš ochránce.
Přesně něco takového v životě hledám. Ten princip mi připadá v pořádku. I když z něj vyplývá mnoho povinností i pro mě jako pro ženu, princeznu, královnu domácnosti. Musím užívat dary, které jako žena mám – laskavost, vstřícnost, schopnost vytvořit zázemí. A až budeme mít děti, zůstanu doma a budu se o ně starat.

Děti už plánujete?
Určitě se to blíží. Cítím to v sobě. A také to souvisí s tím přerodem princezny v královnu.

Těšíte se na to, až se se svými dětmi budete dívat na pohádky, budete jim je číst, vyprávět...
Strašně moc. To je odmalička můj životní sen. Vždycky jsem se těšila na to, že budu máma. Nad tím, že jsem herečka, že ke mně přicházejí role, pořád kroutím hlavou. Říkám si, jak je neskutečné, že se to děje, stále mě to překvapuje. Ale to, že budu mít muže, rodinu, domácnost, to je moje poslání. 

Řešíte dilema, zda být na Štědrý den sama s manželem, nebo pohromadě i s rodiči?
Od chvíle, co jsem se vdala, to řeším hodně. Loni už jsem se dostala tak daleko, že jsem šla se slzami v očích za svojí maminkou, abych jí řekla, že se strašně omlouvám, ale že možná budeme poprvé s mužem sami. A ona mi sice odpověděla, že to chápe, že to je život, ale měla přitom taky slzy v očích. Takže mně to potom stejně nedalo a řekla jsem si, že aspoň na ten jeden večer se sejdeme, dáme si večeři, podíváme se na pohádku a obdarujeme se. Protože pak jsou ještě volné dny, kdy můžu být jen s manželem. A bylo by mi líto nebýt na Štědrý večer s celou rodinou.

Jak u vás Štědrý den probíhá? Máte přesně dané rituály?
Ani ne, spíš je každý rok trochu jiný podle okolností. Ale vždycky jezdíme na hřbitovy kolem Rakovníka zapálit svíčky. K obědu mají Kubařovi kubu a pak se tak nějak poflakujeme, díváme se na pohádky, jíme cukroví a večer se vyfiknem. To mám na Štědrém dnu taky ráda, že jsme hezky oblečení a je to taková sláva. A ještě máme s kamarádkou z dětství Zdeničkou tradici, že chodíváme v Rakovníku na půlnoční mši. Na chvíli vypadneme z těch přetopených bytů, projdeme se, jdeme do města, ke stromečku...

Pečete cukroví?
Peču, ale ne ve velkém. Mám jeden oblíbený druh slaného cukroví, kterému říkám „slanoví“. Jde o malé rolády se sýrem a s oříškem. A ty peču vždycky, i když sebevíc nestíhám. A podle toho, jak mám čas, k nim přidávám další druhy. Maminka taky peče tak tři čtyři druhy „kubařovského“ cukroví a někdy i od někoho něco dostaneme.

StarDance vyhráli Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Účast ve StarDance byl váš sen?
Ano. A organizátoři mě oslovili přesně v tu správnou chvíli, abych si ho mohla splnit. Ještě třeba předloni bych to psychicky vůbec nezvládla.

Měla byste trému?
Strašnou. Paralyzující. Asi bych se zhroutila.

Vždyť jste herečka!
Já vím, ale to je něco úplně jiného. Představte si, že by to bylo obráceně. Že byste profesionálnímu tanečníkovi řekla, aby se naučil monolog a řekl ho s emocemi, se slzami, se smíchem, s rozčilením, se vším, co k tomu patří, před lidmi v živém vysílání. V soutěži, před porotou, před publikem, před rodinami... Ti tanečníci jsou také zvyklí na obecenstvo, na sály, na hodnocení. Ale toto je jiné vyjadřování. Jiná disciplína, v níž si nejste vůbec jistá, nemáte v ní žádné sebevědomí, žádné zkušenosti.

Co se během posledních tří let stalo tak zásadního, že teď už se trémou nehroutíte?
Došlo k nějakým životním posunům. Je to důsledek toho, že na sobě pracujete, někam se posouváte, vnitřně se zpevňujete, dostáváte větší odvahu.

Souvisí to také s tím, že jste se vdala, že jste „zakotvila“?
Myslím, že úplně ne, i když i svatba znamená rozhodnutí, odhodlání, odvahu. Ale život vám připravuje tolik zkoušek, aby vás posunul dál, že by to asi přišlo i bez svatby.

StarDance skončilo. Co chystáte dál?
Stále hraji v Dejvickém divadle. Možná se na jaře nebo v létě objevím v jednom seriálu. Ale to je zatím v procesu, takže o tom nemůžu víc mluvit. Čeká mě premiéra filmu Modelář, ve kterém hraji. Těším se, že ho uvidím, a jsem zvědavá, jaký bude. 

Někde jsem četla výsledky jedné studie, které říkaly, že je špatně, že už se neumíme nudit. Neustále něco řešíme, něco hrotíme, někam běháme. Ale stav nudy, kdy člověk jen sedí, kouká a neví, co bude dělat, už moc nezažíváme. A to není dobře pro naši psychiku, pro celkové nastavení organismu, protože nejsme ani chvíli v klidu, bez stresu. Proto se těším, že se budu i nudit.

Vážně?
Určitě. Jsem strašně ráda, že o Vánocích netočím a nemusím do divadla. Mám ráda ten vánoční čas, kdy uprostřed sezony najednou nic nehraju, nemám žádnou roli. Jsem jenom já, bez kostýmu - a to nemyslím jen doslova, ale i obrazně, nic mě nesvazuje. Je to čas, který patří jen mně. Jsem jen já, manžel, rodina, pes, pohádky, spousta jídla a hodně nudy. 

Osobně mám nudu spojenou hlavně s dětstvím. Vy se k němu pořád tak trochu vracíte...
Já jsem se narodila na Den dětí a myslím, že mi tím byl vztah k dětem dán „seshora“. I moje mamka říká, že když jsem 1. června přišla na svět, byla vnitřně přesvědčená, že to má nějaký význam. Ani ne v tom, že bych já zůstala věčným dítětem, ale že pro děti v budoucnu něco vykonám. A já cítím, že moje láska k dětem se ještě zúročí. A možná že ve mně ta dětská duše takhle nějak zůstává, abych k nim měla blíž.