Bez muže vás v japonském sushi baru ignorují, říká Barbora Rektorová

Původně měla být fyzioterapeutka. Práce s nemocnými ji však psychicky vyčerpávala. Dnes má Barbora Rektorová cateringovou firmu a porazila předsudek, že sushi mohou dělat jen muži. Japonskou specialitu vám přímo před očima připraví na firemním večírku, ale klidně také doma v kuchyni.

Barbora Rektorová | foto: Petra Pikkelová

Barbora Rektorová

• Narodila se před 32 lety v Praze. Vystudovala fyzioterapii a přírodovědu v Praze na Karlově Univerzitě (3. lékařská fakulta a Přírodovědecká fakulta UK).
• Na vysoké škole si přivydělávala jako letuška a v restauraci jako servírka a poté provozní.
• Ve třiadvaceti poprvé ochutnala sushi a od té doby věděla, že ho chce dělat.
• Má firmu, v níž spolu s japonským kolegou vyrábějí sushi a formou cateringu je nabízejí na nejrůznějších společenských akcích, ale i doma. Pořádají také kurzy výroby sushi.
• Je vdaná, má dvě malé děti ve věku čtyři a dva roky.

"Nemocných mi bylo moc líto, brala jsem si to osobně a šlo to do extrémů. Chodila jsem domů ochromená z toho, jak lidé trpí, a řekla jsem si, že tohle nejde, že bych za chvíli vyhořela a všem pacientům nadávala," přiznává v rozhovoru pro magazín Ona Dnes Barbora Rektorová. Ve třiadvaceti v Londýně poprvé ochutnala sushi, a o její další kariéře tím bylo rozhodnuto.

Propadla jste sushi?
Naprosto. Okamžitě jsem si řekla, že to musím umět. Když jsem se vrátila, zkusila jsem to sama doma, ale nebylo to ono. Něco tomu pořád chybělo. A pak jsem se díky kamarádce seznámila s Yukim, který je z Japonska a v Praze v té době sushi dělal v jednom sushi baru. Padli jsme si do oka, i když si z počátku myslel, že jsem nějaká bláznivá holka, protože jsem ho třeba požádala, aby přišel ke mně a naučil mě vařit rýži, věčně jsem ho otravovala, jezdila za ním, aby mě učil porcovat ryby. Když viděl, že v tom vytrvávám, imponovalo mu to, přestože mně to bylo hloupé, protože v Japonsku se ženy nesmí k sushi baru ani přiblížit, natož aby sushi dělaly.

Proč ne?
Říká se, že ženy mají vyšší tělesnou teplotu, která přejde na rýži, což je špatně. Ale to je nesmysl. Problém je spíš v tom, že v Japonsku jsou role pořád tradičně rozdělené, ženy tam nemají kdovíjakou rovnoprávnost, i když se to pozvolna mění. V tradičním sushi baru ženu jako kuchařku neuvidíte, někde ve fastfoodu už ano, tam to tolik nevadí.

Vyrazí Japonky jen tak samy na sushi?
Do tradičního sushi baru jdou buď muži sami, nebo muž a žena ve dvojici. Že by tam vyrazila sama žena nebo spolu s kamarádkou, to se nevidí. Jedna japonská socioložka o tom napsala studii. Zkoušela do barů chodit, ale personál ji přehlížel, neobsloužil ji, byl nepříjemný. Pasivně agresivním způsobem jí dal najevo, že tam nemá co dělat.

Jak se k vám choval kolega Yuki? Nepřehlížel vás coby ženu?
Ne všichni Japonci jsou takoví, Yuki měl vždy na postavení žen jiný názor. Zřejmě ho ovlivnilo to, že žil šestnáct let v Americe.

Jedí Japonci sushi často?
Jídla podobná sushi jedí často. Dávají si doma rýži, kterou jen něčím posypou, ale už ji netvarují. Často chodí do fast foodů, ale aby si zašli na sushi do baru, do dobrého, tradičního, to je výjimečná událost, protože je to neuvěřitelně drahé.

Jak neuvěřitelně?
Sushi vás pak vyjde třeba i na čtyřicet tisíc. V takovém baru nejsou číšníci, host tam má svého kuchaře, který mu je před očima připravuje. Máte na výběr z několika možností, ale nejlepší je, když kuchaři řeknete, ať udělá, co uzná za vhodné. Příprava je úplná věda, ingredience musí mít správnou teplotu, musí se podat v jeden určitý okamžik, taky je nutné, aby člověk sushi snědl hned, jinak už nebude tak chutnat. Správné sushi musí být jen na jedno sousto, proto je rozdíl, jestli ho kuchař dělá pro ženu, nebo pro muže. Špičkových mistrů, kteří tohle všechno dokonale ovládají, je v Japonsku jen pár.