Ráda vzpomínám na naši rodinnou vánoční pohodu, když jsem byla malá, ale teprve jako máma dvou dětí vidím, kolik se za ní skrývalo dřiny. Před Vánoci si tak stále častěji kladu otázku: Jak je možné, že mamka neskončila po všech těch letech v blázinci?
Varování na úvod: pokud jste odpůrcem Vánoc, po celou dobu adventu si dopřáváte koktejl z deprese, vzdoru a znechucení a vystřízlivět hodláte až na Tři krále, následující řádky přeskočte. Tento text však překvapivě není ani pro ty, kteří toto období fanaticky zbožňují anebo alespoň přijatelně zvládají. Je pro děti uvězněné v dospělých tělech. Pro všechny malé kluky a holky, kteří stále milují Vánoce jako tenkrát, ale když vypísknou: „Neletí tamhle Ježíšek?“, koukají na ně ostatní jako na blbce. Pro ty, kdo mají ve skříni za svetry schovaný čokoládový adventní kalendář a každé ráno potají vylupují nové okýnko. Případně pro ty, kdo si pod stromečkem napjatě rozbalují dárek, který si sami zabalili. I ze mě už je dospělá nudná suchoprdka, jež platí účty, hrbí se u plotny a hlídá, aby kdokoliv v okruhu sta kilometrů neměl holá záda. Ale ta malá, pro Vánoce zapálená holka, ta tam někde pořád je.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
