Veronika Böhmová
|
Přesto tahle špičková klavíristka nebere sebe ani svoji hudbu vůbec vážně. "Vážní jsme jen my, umělci," říká v pondělním rozhovoru v magazínu Ona Dnes.
V zahraničí jsem viděla koncerty vážné hudby, které provázely stejné ovace jako pop. To je tam běžné?
Ano, už dávno neexistuje žádný etický kodex, že by se muselo chodit na klasiku ve smokingu. Tyhle hranice dávno padly. Vážně se občas tváříme jen my, interpreti, protože víme, že v partituře přijde nějaké děsivé místo, které musíme zvládnout.
Českým divákům muzikanti někdy říkají ‚vokurky‘, protože prý déle trvá, než dozrají. Jak se vám hraje před takovým publikem?
Po prvních tónech z hlediště dýchá chlad, pak se ozve spořádaný potlesk, ale nakonec se i naše publikum uvolní a projeví emoce, jen to interpreta stojí víc energie.
Vadí vám to?
Víte, každý národ má něco svého, na co reaguje. Ve Španělsku jsem byla na koncertě klavíristy, který podal průměrný výkon, přesto lidé po posledních tónech vyletěli do vzduchu, tleskali a provolávali: "Brava! Brava!" A pak interpret odešel za oponu a byl konec. Bouřlivé rychlé ovace. V Orlandu to bylo podobné. Tam lidé při děkovačce vyskočí a křičí. A protože Američané milují extrémy, největší ovace má ten, kdo hraje silně a rychle, při přednesu vyhazuje rukama a efektně kroutí tělem. To pak americké publikum šílí a všichni si vyprávějí: "Ten byl!" Naopak vystupuje-li někdo úžasný, ale je introvertní, nekroutí se, pak si stěžují: "Byl divnej, neseděl mi."
A Češi?
Od nich máme sice spořádaný, ale dlouhotrvající upřímný potlesk, čekající na přídavek. A po přídavku znovu děkujeme. To mám ráda. Jen to spojení vážná hudba je špatně.
Pravda, všude na světě se říká klasická hudba.
Vždyť je hrůza, co to spojení evokuje. Dítě jde na vážnou hudbu? No, co to je?! Prvňák určitě nadšeně nepoběží tvářit se vážně do koncertní síně.
