Takzvaná kulturní apropriace (přivlastnění) je definována jako situace, kdy členové dominantní kultury přejímají prvky kultury minoritní, kterou jejich předci za koloniálních dob utlačovali.
„Viníky“ jsou převážně (bílí) Evropané či Američané, ale nejen oni – kulturní apropriace existuje i mezi ostatními rasami. V módě jsou tyto praktiky spojeny s výdělkem a tvůrce obvykle jednak nepřizná, kde nabral inspiraci, jednak nezváží, k jakým účelům se dané oblečení nebo doplněk původně užívaly.
Poněkud složitou definici přiblíží jednoduchý příklad: velký módní dům vytvoří kolekci plnou indiánských čelenek, které pak prodává za naprosto přestřelené sumy, aniž by přiznal, kde se návrháři inspirovali. Jistě, kulturní apropriace se netýká jen módy, právě v tomto odvětví je však o ní nejvíc slyšet.
Je jednoduché ohánět se zaklínadly o levičácích, „degenerované Americe, kde už nikdo nic nesmí“, či pojmem „kulturní výměna“ a celý koncept odsoudit. Situace je však poněkud složitější.
Příklad toho, jak návrháři využívají evropskou kulturu. Americká designérka Tory Burch v roce 2018 téměř dokonale zkopírovala tradiční rumunský kabát, který se nachází ve sbírkách Metropolitního muzea umění v New Yorku, aniž by zmínila zdroj inspirace. Rumunští uživatelé Facebooku následně zaplavili její profil žádostmi, aby pochybení napravila, což nakonec udělala. |
Nenávist a pak láska
Sociologové celý problém zkoumají už od začátku devadesátých let, teprve v poslední dekádě se však dočkal větší pozornosti. Zprvu se týkal především původních obyvatel amerického kontinentu (říkat jim Indiáni také není zrovna košer, ale o tom zase někdy jindy).
V minulosti byly soustavně pod hrozbou přísných trestů potírány jejich tradice a jazyky, celé generace byly násilně „europeizovány“. Právě proto naopak není prohřeškem, pokud se příslušníci menšin oblékají do typicky evropského oblečení. Je totiž součástí kultury, která jejich předkům byla vnucována proti jejich vůli.
Ve světle těchto informací je vcelku pochopitelné, že bílé modelky ve spodním prádle nebo puberťačky na hudebních festivalech v čelenkách z peří, které byly originálně spojeny s velkými činy nositele, působí jako sůl nasypaná do otevřené rány.
Žádná mravnostní policie vás samozřejmě nebude stíhat za to, že své dítě převléknete za Indiána na školní karneval. Mělo by však být na každém z nás, aby vhodnost takového rozhodnutí pořádně promyslel.
 Americký obchodník Ward Nicholas Boylston na portrétu z roku 1767 v tzv. banyanu, oděvu inspirovaném japonským kimonem. Hluboké kořeny kulturní apropriaceKořeny kulturní apropriace sahají ještě mnohem hlouběji, dávno před moment, kdy se o konceptu začalo mluvit. Už v 18. století urození Evropané nosili variace na tradiční asijské (japonské a čínské) oděvy jako budoárové, tedy domácí oblečení. Oblíbeným doplňkem dam v 19. století byly zase indické šály s tradiční výšivkou. |
V posledních letech se o kulturní apropriaci začalo mluvit i v souvislosti s jinými menšinami. Velkým tématem se staly černošské účesy. Ve středověku byly v Africe důležitou součástí kultury a ukazatelem společenského statusu, otrokům dovlečeným do Ameriky však vlasy holili.
Proto je dnes poněkud ožehavé, když se dredy či copánky zapletenými po africkém způsobu honosí celebrita jiné než černé pleti. Ostatně i japonská oděvní značka Comme des Garçons sklidila ostrou kritiku, když její novou kolekci v roce 2020 předváděli bílí modelové s těmito účesy.
Podobných příkladů najdeme řadu. Čas od času klidné vody módních magazínů rozbouří zpráva, že se některá značka pokouší vydělat na palestinském šátku keffiyeh, u nás známém jako „palestina“. Ten je nejen praktickým doplňkem, ale už od třicátých let minulého století také symbolem arabského patriotismu.
Arabové si jím maskovali tváře během povstání proti Židům a britské nadvládě v letech 1936–1939. V roce 2007 si ho vypůjčily firmy Balenciaga a Urban Outfitters, loni Louis Vuitton. Ten si na šátek přidal vlastní logo a prodával ho za 705 dolarů (asi 17 500 korun).
Za podobnou částku prodávala v roce 2019 firma Gucci dastár, turban spojený se sikhskou vírou. Pro jeden z největších módních domů to byla již několikátá kontroverze v onom roce.
Ještě větší pozdvižení vzbudil černý svetr s rudými rty na roláku, který připomínal blackface, karikaturu zesměšňující černocha. Firma tehdy najala manažerku, jejímž úkolem bylo do budoucna podobné incidenty ohlídat a předejít jim.
Módní značka Gucci stáhla z prodeje svetr, který údajně připomíná rasistické parodie černochů zvané blackface.
Cílem kritiků, zdá se, není zcela zakázat inspiraci menšinovou kulturou. Spíš jde o to, aby tvůrci nastudovali kontext a účely, ke kterým se daná věc originálně používá, a posoudili, zda je vhodné kopírovat třeba rituální a duchovní pomůcky.
A aby se k této inspiraci veřejně přiznali a výdělek neshrábli do vlastní kapsy, nýbrž jím menšiny a jejich tradice a řemesla podpořili. V nejlepším případě pak aby své kolekce tvořili přímo ve spolupráci s lidovými tvůrci a férově jim za to zaplatili.
