Humr na šatech, bota na hlavě, knoflíky ve tvaru brouků, umělá žebra či visející cáry masa. Těžko nositelná tvorba, balancující na hraně módy a výtvarného umění, to je umělecký podpis Elsy Schiaparelli. Z originálního stylu své zakladatelky čerpá její módní značka dodnes.
Rodiče ji radši zavřeli do kláštera
Prapůvod všech snových Elsiných výtvorů můžeme hledat, jak jinak, v dětství. Její rodina by vydala na článek, možná i knihu sama o sobě. Otec Celestino byl akademik specializující se na dějiny islámského světa, vyznal se v sanskrtu i středověkých rukopisech. Matka Maria-Louisa pocházela ze starobylé neapolské šlechtické rodiny, a aby toho nebylo málo, strýc Giovanni byl uznávaný hvězdář.
Všechny tyto vjemy v Else probudily mimořádnou kreativitu a bujnou fantazii. Při své tvorbě čerpala z kultury antických říší, vesmírných těles i náboženských rituálů. Zdaleka se však neomezovala jen na pole módy. Na prahu dospělosti sepsala Schiaparelli sbírku básní, která byla pro její rodiče tak pobuřující, že se ji rozhodli poslat do kláštera ve Švýcarsku. Odtud se jí podařilo dostat až po dlouhém protestním půstu, kdy jí hrozily trvalé zdravotní následky.
To však nebyl poslední útěk a vzepření se vůli rodičů. O pár let později utekla do Londýna, aby se zbavila vlezlého nápadníka, bohatého ruského šlechtice, kterého se jí pokoušeli vnutit. Po nevydařeném manželství s proslulým šarlatánem, několikerém stěhování a mnoha neúspěšných pokusech najít si stálou práci konečně nalezla své životní poslání: módu.
První kraťasy vzbudily poprask
Inspiroval ji francouzský návrhář Paul Poiret, se kterým se seznámila v Paříži na začátku 20. let. Průkopník moderní, pohodlné, a přitom sofistikované módy se uvolil zasvětit mladou dobrodružku do tajů vysoké krejčoviny.
Schiaparelli neměla potuchy o střihu, mírách ani látkách. Jednoduše brala, co jí přišlo pod ruku, a látky vrstvila přímo na modelkách, nejčastěji však na sobě. Překvapivě tato technika fungovala a díky Elsině bohaté fantazii vznikala díla nejenže nositelná, ale také velice nápaditá a efektní. „Vytváření šatů se pro mě stalo nikoliv profesí, ale uměním,“ netajila se už tehdy svým zápalem pro výtvarnou činnost.
Po pár letech, kdy prodávala své modely známým, se Schiaparelli rozhodla posunout dále. V roce 1927 si otevřela malý ateliér na jednom z pařížských bulvárů. Poněkud překvapivě byl zaměřen na ležérní a sportovní módu.
Největší úspěch z širokého sortimentu plavek, lyžařských, bruslařských i tenisových svršků zaznamenaly svetry, které u krku zdobil motiv vázanky. Ta byla přitom aspoň z dálky tak věrohodná, že se jednalo o vtipný optický klam. Zpočátku je Elsa tkala a háčkovala sama – uplatnila přitom své schopnosti nabyté v klášterní škole.
Její svetr se jednoho dne objevil v magazínu Vogue a se zákazníky se vzápětí roztrhl pytel. Musela najmout hned několik zaměstnanců, kteří by uspokojili hlad po ikonických svetrech. Ještě jeden kousek vzbudil velké ohlasy: tenisová sukně, rozdělená napůl. Jednalo se tak v podstatě o předchůdce dnešních kraťasů a není asi nutné sáhodlouze popisovat, jaký šok Elsin vynález ve stále velmi prudérní době způsobil. Zvlášť když jej roku 1931 oblékla hráčka Lili de Alvarez na turnaj ve Wimbledonu.
Postupem času Elsa vytvářela stále nové a nové denní i večerní modely a sportovní móda ustupovala do pozadí. S tím přišla i změna adresy. Nový butik s názvem Schiap Shop byl nyní k nalezení na prestižním pařížském náměstí Place Vendôme.
Vynálezkyně fuchsiové barvy
|
Miláček umělců
Díky šlechtickému původu své matky se Elsa vždy pohybovala v okruhu smetánky, především mezi populárními umělci. Obzvláštní zalíbení našla v surrealismu a dadaismu a jejich představitelé Jean Cocteau, Méret Oppemheim, Alberto Giacommeti či Leonor Fini se stali jejími blízkými přáteli a kolegy.
Byly to však především fantastické kreace španělského malíře Salvadora Dalího, které Elsu uchvátily. Ve 30. letech spolu vytvořili díla, která jsou legendami dodnes. Koho jiného by totiž napadlo ozdobit hedvábné večerní šaty malbou obrovského humra?
Slavné šaty si žádají slavnou nositelku. Během focení pro magazín Vogue je oblékla Wallis Simpsonová, kontroverzní manželka ještě kontroverznějšího britského krále Edwarda VIII. S Elsou Schiaparelli spolupracovala i Dalího manželka Gala, z jejíhož podnětu vznikl netradiční klobouk ve tvaru dámské boty. Mezi další výplody malíře a návrhářky patří šaty se závodem, které evokují na cáry roztrhané maso, či róba s umělými vycpanými žebry.
„Vytvářela jsem opravdu absurdní kreace. Někdy se sama sobě musím smát. Ale mohla je obléci každá elegantní žena, protože nikdy nenarušovaly něčí eleganci,“ bilancovala svou tvorbu návrhářka ke sklonku života.
Myšlenka našla pokračovatele
Za druhé světové války pobývala Elsa v USA, po svém návratu už ovšem nenašla evropskou módní scénu takovou jako dřív. Důraz byl nově kladen na účelnost a extravagantní módní výstřelky šly stranou. Mladí návrháři v čele s Christianem Diorem a Cristóbalem Balenciagou se tvrdě vymezovali vůči předválečné tvorbě. Schiaparelli musela tvrdě bojovat o každého zákazníka a dluhy se mezitím vršily. Svůj butik nadobro zavřela v roce 1954.
Na její kreace se však nezapomnělo a v roce 2007 italský podnikatel Diego Della Valle začal značku opět oživovat. Při pohledu na současný sortiment je jasné, že myšlenka a nápady Elsy Schiaparelli našly pokračovatele. Tým pod vedením návrháře Marca Zaniniho a Daniela Roseberryho totiž produkuje podobně ulítlé modely, které si však zákazníky najdou i v dnešním světě.
