Každý osud je originál a vyčítat lidem, jejich, byť negativní proměnu, je nesmysl. Vždy všichni hledáme, jak se s danou situací vyrovnat a ne vždy ji uchopíme včas, za ten, pro nás správný konec. Vesměs žijeme v trajektorii systémem pokus omyl. Jen ti vyspělejší včas získají nadhled, jež jim dává sílu a klid zvládat mezní situace s přehledem. Nechtějme po všech postižených lidech, ať už zdravotně fyzicky, či psychicky, aby svou situaci zvládli, jako ti nejlepší v lidském světě. Nejme všichni tolik zdolní a máme své slabosti, které nás odlišují, ale i přednosti, kterými jen tak někdo neoplývá. Svět by byl šedivý, kdybychom si byli tolik podobní. A tak zapojme svou empatii, pokud ji máme to štěstí vnímat, nebo se snažme napomoci těm, kteří ji oplývají více, než ostatní. I "bezcitný" člověk má ve společnosti své místo a může mít pozitivní dopad na ostatní už jen coby negativní příklad, který ukazuje směr, kudy nechceme kráčet. Snažme se tedy kráčet životem asertivně, ohleduplně, přesto ne proti zájmům sebe sama. Chceme-li mít rádi jiné, měli bychom mít rádi především sebe a nestydět se za to.

Maminka mi umřela na rakovinu když mi bylo 9let v roce 1956 a vím jak je strašné pro malé děcko dívat se tři roky na utrpení maminky a nemoci jí nijak pomoct a s vidinou toho, že i táta je na tom zdravotně velice špatně. Nicméně táta přežil až do mé dospělosti i když jsem se od dětství staral spíše já o něho než on o mne a zemřel také na rakovinu, stejně jako bratr o mnoho let později. A tak když mi doktor oznámil, že mám rakovinu prostaty a začíná metastázovat velice se podivil, že se nehroutím a nepanikuji, čekal jsem to. Operaci a chemo jsem odmítl a podrobil se jen radiologii, tři měsíce každý den po práci dojížděl 30km na ozařování a je to už deset let a pořád jsem tady. Měl jsem štěstí? V neštěstí?

Pekne z toho clanku mrazi. At se ma v nebi dobre.

Co má přednost kariéra či mateřství? Vyšší věk, vyšší rizika.

Já nevím,ale připomínat někomu takovou traumatizující věc? Je snad lepší koukat do budoucnosti....aspoň takhle to vidím já. Jo, určitě, vzpomenout si na milující matku, ale takto to stále živit mi přijde trochu morbidní (mám také zhoubnou nemoc a malé děti, takže budu mít stejný problém jako ta paní....)

Preju hodne stesti a mnoho sil!

Velmi smutné. :-(

Svet je nespravedlivy

Vitejte v realite.

S přibývajícím věkem je těch nemocí a rizik mnohem víc, neberte to špatně, ale je fakt lepší mít děti co nejdříve. Sám se už začínám bát o zdraví a strachuji se, abych se ve zdraví dožil alespoň dospělosti svého druhého dítěte. Život není peříčko, držte se!

Muze to potkat i mladeho cloveka. Znam pani, ktera zemrela ve 30 na tutez nemoc jako pani z clanku a bojovala s ni od svych 24 let. Jejimu synovi bylo tenkrat 7 a svoji mamu si nepamatuje jinak, nez jak s tatou jezdi po doktorech, lezi v posteli, zvraci a celkove je ji mizerne po chemoterapii.

Udělala, co mohla. Horší jsou ti pacienti, kteří si terminální stádium nepřipustí a odejdou pak ze světa bez nějakého hlubšího rozloučení.

To je tak hrozný, trochu chápu, jak ji muselo být hrozně, když věděla, že se konec blíží a dívá se na své tříleté dítě. Lidi, važte si zdraví, není nic důležitějšího, když zdraví neslouží, jde vše stranou, vše!