Museli jsme spadnout až na samé dno
Dvaačtyřicetiletá Monika přijíždí v doprovodu svého o šest let mladšího manžela Františka do porodnice s tím, že už se porod rozjíždí, ale nakonec se miminku ještě na svět nechce.
„To je přesně ono, kontrakce jak blázen a přijedu sem a zmizí,“ stěžuje si Monika na porodním pokoji. Spolu s Františkem mají sedm dětí a toto bude osmé. „Moje páté,“ říká nastávající maminka porodní asistentce s tím, že to bude zase holčička. „Já rodím zásadně jen holky,“ usmívá se.
František má z předchozího vztahu tři děti, dva kluky a jednu dívku. „Je nás kopa a nějak se sžíváme,“ poznamenává tatínek, který z porodnice řeší po telefonu domácí rozbroje.
„Seznámili jsme se na psychiatrické léčebně v Jihlavě,“ vzpomíná František. „Tam jsme se dostali z toho důvodu, že jsme padli na samé dno.“ Ze začátku byli podle Moniky jen kamarádi. Jeden druhému si nedovolil říct, že by to mohlo být něco víc.
Líbilo se jí, že je František klidný, hodný, gentleman. Ale v předchozím životě to sympatický muž trpící depresí lehké neměl. „Já jsem přišel o barák i o děti,“ vzpomíná. „Láska, peníze, všechno bylo pryč.“ A tak si chtěl sáhnout na život a spolykal prášky. Naštěstí jich neměl doma dost.
Monika zase přišla o peníze v podnikání, kdy ji o ně připravila tehdejší kamarádka. „Nevěděla jsem, co dál, a tak jsem utekla,“ popisuje žena, které prý tehdy bylo jedno, že má děti.
„Rodina mě odsoudila,“ dodává Monika. „Za to, kam jsem se dostal, vděčím manželce a jejím dětem, protože když jsme spolu začali být, tak její děti byly nablízku a daly mi sílu do života,“ svěřuje se František.
„Já mám ráda děti, ale už jich mám dost,“ kategoricky prohlašuje Monika, která se špatně vyrovnává s bolestivými kontrakcemi a občas si pořádně zakřičí. „Promiň,“ omlouvá se pak rozpačitému Františkovi.
„Tam to jde lehce, viď, horší je to ven,“ přikyvuje nastávající tatínek. A Monika s blížícím se porodem ztrácí nervy. „To zvládnem, uvidíte,“ chlácholí ji porodní asistentka. „Ne,“ křičí Monika. „Já chci pryč!“
Ale pak to už jde všechno rychle. Porodní asistentka ví,co má dělat. Po chvíli říká: „Počkáme na další kontrakci,“ a malá Michaela je na světě. „Vy jste to vzala hopem,“ oznamuje šťastné mamince.
„Je nádherná,“ usmívá se na dceru i manželku František.
Nekonečné čekání na porod
Maminka dvou dětí, třiatřicetiletá Kateřina, přijíždí do porodnice sama. Nepřeje si, aby s ní byl na sále někdo z rodiny. „Porod si prostě potřebuju vyřešit sama,“ říká. „To je taková moje záležitost, sama se s tím musím nějak poprat.“
Ačkoli není v porodnici žádný nováček, přála by si císařský řez, protože prý má strach rodit klasicky. „Moje máma mi řekla, že se na porod dá zapomenout,“ vysvětluje. „Nedá. Nikdy na to nezapomenu.“
Kateřina je ovšem teprve ve 35. týdnu těhotenství, takže to vypadá, že jde o planý poplach. Minule sice rodila v 36. týdnu, ale personál porodnice má spíše pocit, že už to hlavně chce mít za sebou.
„Když vidím maminku, tak bych si přála, aby měla příjemný rychlý porod, aby tam nebyly žádné komplikace. Aby si odnesla příjemný zážitek a zase se ráda vrátila,“ vysvětluje porodní asistentka Eva Nyklesová.
Jenže čas ještě nenastal, a tak se Kateřina musí zase převléknout z noční košile do „civilu“ a vrátit se domů. Je z toho smutná a rozladěná. „Ono to snad nikdy nebude,“ povzdechne si. „Já už se na to můžu taky vy....“
Kateřina, která má ještě dva sourozence, se své mamince narodila v patnácti letech. „Do osmnácti měla tři děti a starala se o nás babička. Všechno, co jsme dokázali, bylo díky ní,“ vzpomíná.
Ve své domácnosti prý ona sama zavedla řád, kterému se přizpůsobil i manžel. „Na jednu stranu mi ho bylo líto, ale já doma nebudu mít nějaký cirkus,“ vysvětluje Kateřina.
Podruhé se vrací do porodnice zhruba o týden později s tím, že je jí hrozně špatně a na zvracení. Primář Vladimír Kališ však Kateřinu opět zklame.
„Když to zjednoduším, tak v tuto chvíli nevím, co s vámi je. Ale pravděpodobně to nesouvisí s těhotenstvím.“ A tak se natěšená rodička opět vrací domů a ve výtahu si od plic zanadává.
Ani třetí příjezd do porodnice ještě není tím pravým, takže opět zklamání. Ale pak už konečně přichází na plánovaný příjem s tím, že by se mohlo rozjetí porodu trochu pomoci.
Kateřina se zajímá o to, jak to dlouho trvá po vyvolání. Odpověď porodní asistentky, že u každého to trvá jinak, ji ovšem moc neuspokojí. Lékařka jí sdělí, že se bude do zítřka čekat na výsledky a pak se uvidí.
„Já bych jela domů,“ projeví k překvapení personálu porodnice své přání Kateřina.“Já sem furt jezdím, sem tam,“ stěžuje si. „A rodit nikdy nebudu.“ Odebere se tedy opět domů s tím, že se dostaví druhý den.
Pátý příjezd do porodnice se konečně ukáže jako ten pravý den D. Konečně Kateřině doktor Kališ sdělí radostnou novinu, že se bude rodit. Ačkoli se podle svých slov rodička moc bojí, porod probíhá v pohodě a když je Hanička na světě, personál porodnice tancuje nadšením.
Historie se opakuje
Jednatřicetiletá Andrea a o sedm let starší František mají doma už osmnáctiměsíčního syna a teď se jim má narodit dcerka. Protože se první miminko nedařilo, podstoupili umělé oplodnění. „Stálo nás to čtyřicet tisíc,“ poznamenává tatínek. Ale druhé už šlo samo.
Když přijíždějí do porodnice, zjišťují, že dostali stejný porodní pokoj jako před rokem a půl. Tehdy to ovšem nešlo zrovna hladce. „Odtekla mi plodová voda, ale neotvírala jsem se, takže jsem šla na císaře,“ vzpomíná Andrea.
„Vůbec nesmíš myslet na to, že by to bylo teď stejné,“ povzbuzuje ji František a spolu se zdravotnickým personálem věří, že tentokrát to klapne. „Kdyby to bylo přirozeně, tak je to pro mě jako poprvé, takže vůbec nevím, do čeho jdu,“ přiznává Andrea.
„Asi nikdo se netěší na porod,“ říká. „A jak to minule skončilo tím císařským řezem, tak to bylo vlastně lepší. Protože jsem si nezažila úplně všechno.“
Doktor Denis Berezovskiy také věří, že bude Andrea rodit přirozeně. Poznamenává, že to je lepší pro matku i dítě, ale zase ne za každou cenu.
„Já se bojím,“ šeptá Andrea manželovi. „Neboj,“ drží ji za ruku František, který pracuje jako řidič kamionu a nebývá moc doma.
„Největší oběť je v tom, že člověk nevidí vyrůstat ty děti,“ podotýká Andrea. „Malý roste před očima. A teď, jak budou dva, tak to bude ještě těžší.“ Ale všechno se podle ní dá zvládnout, když dva lidé chtějí.
„Nález je lepší, ale ne zas takový, jaký bych očekával,“ je trochu znepokojen doktor Berezovskiy poté, co Andreu vyšetří. Ta už má velmi bolestivé kontrakce, ale opět se dostatečně neotvírá.
Lékaři se nakonec rozhodnou počkat ještě dvě hodiny, které si Andrea docela protrpí. Ale stále nic. „Nevím, kde je problém,“ krčí rameny primář Kališ, který se na rodičku přišel podívat, a zavelí k císařskému řezu.
Tentokrát maminka není v celkové narkóze, jako při prvním porodu, a tak si může příchod své dcery Vivien s tatínkem opravdu užít.
