V roce 1989 jste se v 21 letech coby student přírodovědecké fakulty zapojil v Olomouci do sametové revoluce. Jak?
V neděli 19. listopadu jsem svolal kamarády, s nimiž jsem již dříve rozšiřoval petici Několik vět. Spolužačky jsem poprosil, aby na stroji rozmnožily krátkou výzvu, aby lidé večer přišli do divadla, kde se měli dozvědět podrobnosti o zásahu na Národní třídě. S kamarádem jsem pak tuto výzvu vyvěšoval na kolejích. Večer jsem na shromáždění v divadle a před kolejemi vyzýval studenty ke stávce. V pondělí 20. listopadu se ve sportovní hale studenti definitivně rozhodli, že jdou do stávky. Ten den jsem zorganizoval volbu stávkového výboru na své fakultě. Zvolen jsem ale nebyl, prohrál jsem s populárním kytaristou. Pak jsem se stávky účastnil jako ostatní. Podstatu demokracie s jejími nadějemi i prohrami jsem tak zažil hned na začátku.
Jaká byla v listopadu 1989 v Olomouci atmosféra? Co vám z tehdejšího dění nejvýrazněji utkvělo v paměti?
Byla to nečekaná změna. Vždyť ještě 28. října 1989 na nynějším Horním náměstí při výročí republiky nebyl téměř nikdo kromě příslušníků Veřejné bezpečnosti a o pár týdnů později se vše najednou protrhlo jako hráz. Od té doby věřím, že se to může stát kdekoli.
Nyní jste svědkem velkých protestů v Hongkongu, kde od roku 2012 pracujete. Jak se velké demonstrace a nepokoje dotýkají každodenního života místních?
Různých skupin se dotýkají různě. Dětí a studentů tak, že jim načas zavřeli školy a univerzity. Motoristé je pociťují, když jim v cestě stojí barikáda. Všichni, kdo používají hromadnou dopravu, jsou tím omezeni, neboť metro buď nejezdilo vůbec, nebo v omezeném provozu. Některé stanice byly zavřené, protože byly zničené. Protesty se však dotýkají také lidí, kteří raději zůstávají doma. Policie jim pod okny střílí náboje se slzným plynem. Dotýká se to pak i lidí, k nimž se kvůli současnému dění nemůže včas dostat lékařská pomoc.
Letos v létě jste se zúčastnil jedné povolené demonstrace, šlo o jeden z prvních protestů. Proč jste tam vyrazil?
Chtěl jsem vyjádřit nesouhlas s novelou extradičního zákona. Měl jsem obavu, že pokud bude schválen, tak profese, jež fungují na bázi svobody slova, budou ohroženy. Šlo by o novináře, akademiky, spisovatele, právníky anebo zaměstnance nevládních organizací. Obavy měli i ti, co podnikají v Číně. Chtěl jsem také vyjádřit nesouhlas s hongkongskou vládou, která tlačila na přijetí tohoto velmi kontroverzního zákona, aniž by rozptýlila obavy obyvatel a aniž by ji Čína k tomu nutila. Čína totiž v prvních týdnech protestů o celou situaci příliš zájem neprojevovala.
Roman David Absolvoval Filozofickou a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého, poté obhájil doktorát na Filozofické fakultě v Brně. V Olomouci učil na Slovanském a Hejčínském gymnáziu a také na univerzitách v Brně a v Praze. Koncem devadesátých let odešel do zahraničí, působil na univerzitách v Anglii, Jihoafrické republice a ve Spojených státech. V současnosti od roku 2012 pracuje jako profesor v Hongkongu na zdejší Lingnan University. |
Jaká byla na tomto protestu atmosféra?
Pokojná. Lidé skandovali slogany, zpívali a po demonstraci po sobě uklízeli.
Před 30 lety jste se účastnil sametu v Olomouci, nyní jste v Hongkongu svědkem dalších protivládních protestů. Jak to na vás v kontextu letošního československého výročí působilo?
Vidím v tom jistou ironii dějin, když výročí událostí roku 1989 připadlo právě na dobu, kdy Hongkongem otřásají protesty.
Našel byste nějaké společné prvky mezi těmito dvěma událostmi?
Je tady spousta podobností. Například tenkrát v Olomouci i teď v Hongkongu se do protestů lidé vrhli statečně a zároveň lehkovážně. Pokud by armáda zasáhla, tak by patrně během několika dnů rozmetala sametovou revoluci i hongkongské protesty. Ironií je, že masakr na náměstí Tchien-an-men v Pekingu byl zřejmě brán v úvahu, když se rozhodovalo o zásahu jak v roce 1989 v Československu, tak i nyní v Hongkongu.
Vidíte i nějaké rozdíly?
Ano, je jich celá řada. Hongkongské protesty trvají nesrovnatelně déle a násilí na obou stranách, to jest u policie i protestujících, se až donedávna stupňovalo. Je sice pravda, že u nás stáli 17. listopadu v Praze studenti tváří v tvář smrti, ale nikdo naštěstí nezemřel a už za šest týdnů byl Václav Havel zvolen prezidentem.
V Hongkongu se demonstruje už zhruba půl roku. Kdy to skončí?
Konec je podle mě stále v nedohlednu. Ale ještě k těm rozdílům. Ačkoliv obušky, vodní děla a fyzické násilí byly v Hongkongu i v Praze, v Československu policie nezasáhla slzným plynem, nestříkala lidem do obličejů pepřové spreje a nestřílela ani gumovými projektily a ani ostrou municí. Na druhé straně ale v Praze a ani nikde jinde nikdo z demonstrantů neházel zápalné lahve, neničil metro či nerozbíjel výlohy. Velkým rozdílem je také to, že tady se protesty odehrávají pouze v jednom čínském městě. Hongkong je sice významným centrem, ale sametová revoluce by se těžko stala revolucí, kdyby se odehrávala jen v Olomouci či v Brně.
Sám jste se do dalších protestů v Hongkongu nezapojil. Proč?
Všeobecně se protestů neúčastním. Jednak si nejsem jistý, zda mám vůbec právo plést se do politických záležitostí v cizí zemi a také to protestujícím nechci kazit.
Kazit? V jakém slova smyslu?
Podle některých místních politiků totiž prý za protesty stojí zahraniční síly, které manipulují veřejné mínění – což mi mimochodem připomíná i vyjádření československých komunistů v roce 1989. Takže má účast na nějakém protestu by byla z pohledu demonstrantů nežádoucí, neboť by oslabovala hlas místních. Navíc na obou stranách eskaluje násilí. A tím se politické problémy neřeší, ale pouze narůstají.
